Sobota 1. června 2019

Včera jsem šel spát kolem půl desáté, ale neměl jsem nijak tvrdé spaní. Nakonec jsem se skutečně jen pár minut po druhé hodině sám probudil, hned rozsvítil, rozhodnut již definitivně vstát. Včera večer jsem si pohodlně vše do kufru sbalil, že do baťůžku jsem si bral jen deník a listiny jako jízdenky, letenky apod.
Deset minut před půl čtvrtou jsme opustili hotel a asi za pět minut přijel taxík. Řidič na to šlápl a místy to noční Florencií hnal devadesátkou a ještě prostředkem silnice. Dokonce i dvě lehké děvy na rohu ulice jsme při té rychlosti zahlédli.
Na letiště jsme dorazili asi v 3.40 a zjistili, že otevírá až ve čtyři. To bylo asi poprvé, co jsem otevíral letiště. :-D Každopádně otevřeli krapet dřív, tak jsme se šli postavit k check-inu odbavit kufry do podpalubí (snad se s nimi ve Vídni shledáme). Po odbavení jsme chvíli čekali, než zvednou mříž před prostorem bezpečnostní kontroly, kterou jsme prošli mezi prvními a mohli tak ještě zajít na snídani. Dal jsem si focaccii se salámem čokoládu a pak ještě na cestu dokoupil coca colu.
Z Florenci jsme odlétli na čas a včas i přistáli v Mnichově. Ačkoliv z letadla nás na terminál vezli autobusem, kupodivu jsme nemuseli znovu podstupovat bezpečnostní kontrolu a mohli jít přímo na gate pro náš let do Vídně. Protože jsme měli tři hodiny do odletu, zašli jsme do jednoho bistra, já si dal kakalo s chlazeným ovocem a další coca colu. >

 

Přece jen brzké vstávání se již začalo na únavě projevovat. Každopádně naštěstí tři hodiny čekání utekly vcelku rychle a v 10.50 jsme zahájili nástup do letadla. Opět nás vzali autobusem někam stranou, kde stálo letadlo. Nevím, co se stalo, ale sedí vedle nás velmi nervózní, místy hysterická paní. Když mluvila s letuškou, vyrozuměl jsem, že potřebuje stihnout let do Sarajeva a že náš let je zpožděn a ona to asi nestihne. Tam mi asi něco uniklo, protože naše letadlo vzlétlo asi jen s dvacetiminutovým zpožděním. Je možné, že té paní krachl předchozí let a tento byl náhradní, každopádně její místo bylo již včera, kdy jsem vyřizoval palubní lístky, zablokované. Tak nevím, každopádně sem tam brečela, naštvaně pěstí bouchala do stehen apod. Chápu ji. Sám jsem byl nervózní, když jsem měl málo času na přestup v Amsterdamu či Paříži. Zároveň ale to je situace, kterou vztekem nevyřeší. Buď jak buď, po přistání jsme jí rychle uhnuli, aby mohla utíkat, ale jak jsme vypozorovali, během letu posádka kontaktovala vídeňské letiště a na paní čekal u letadla vůz, který ji přímo převezl po ranveji k jejímu letadlu. Takže zřejmě vše stihla.

Vše jsme stihli i my. Sice jsme chvíli čekali, než z útrob letiště vyjely kufry, ale pak jsme již pohodlně stihli vlak z letiště na Wien Hauptbahnhof. Tam jsme stihli si dát i burger a když jsme přišli na nástupiště, tak už tam stál náš vlak do Brna.
Během cesty na mne definitivně padla únava. Ano, již za obou letů jsem si trochu zdříml, ale ve vlaku už jsem byl jak vykolejenej a doslova jsem stříhal metr, kdy dorazíme do Brna. Tam jsme měli štěstí, že mimo jízdní řád přijel autobus 61, který nás vzal na Nové Sady. Tam asi za deset minut přijela - kupodivu - poloprázdná jednička (kupodivu, protože večer jsou zase ty otravné ohňostroje). Domů jsem dorazil asi v pět... po 13 hodinách cesty... Uf...