Den první - pátek 25. dubna

Jirka G. byl tak hodný, že mne zavezl s bagáží na nádraží, odkud jsem v 14.39 vyrazil do Prahy, kde jsem se v podvečer ubytoval v penzionu na Petřinách. Můj spolucestující Libor dorazil kolem deváte večerní, krátce jsme probrali plán cesty a šli spát. Mně se ale spalo špatně, pořád jsem se převaloval… Asi pochodovaly nervy…

Den druhý - sobota 26. dubna

Vstávali jsme už v 3.40, abychom stihli autobus a byli na letišti v pět ráno. Vstávání nebyl žádný med, když začal Liborovi pípat budík na mobilu, téměř ho zaklapl s tím, že se spí dál. Odbavení proběhlo bez problémů a v sedm jsme odstartovali směr Londýn. Cestou do Londýna jsme zabředli řeč s naším spolusedícím, kterým byl Tomáš, chemik z Univerzity Pardubic, cestující na konferenci v Torontu. V družném rozhovoru jsme společně přestoupili z jednoho terminálu na druhý a před rozloučením si slíbili, že se pokusíme v úterý nebo ve středu setkat u Niagarských vodopádů.

S vědomím, že v 11 se zavírá brána pro vstup do letadla jsme v půl jedenácté vyrazili a nemile byli překvapeni, že k naší bráně se má ještě jet vnitroletištním vláčkem. Holt Heathrow není Ruzyně.:-) Ale stihli jsme to a kolem půl dvanácté jsme odletěli do New Yorku. Cesta byla v podstatě bez problémů, jen kolem 16.00 CET byly větší turbulence, že kapitán raději nařídil připoutat se.


V New Yorku jsme přistáli asi o 20 minut dříve, než jaký byl plánovaný čas příletu. Po loňské zkušenosti s dvouhodinovou frontou před imigračním jsem se obával, že si na letišti postojíme. O to více bylo překvapující, že fronta rychle ubývala, až se nám ve výsledku zdálo, že těch cca 10 kabin pro úředníky otevřeli jen kvůli našemu letu, protože do 15 minut jsme byli všichni odbaveni. Imigrační úředník, u něhož jsme procházeli vstupní kontrolou, byl velmi milý: Liborovi se zmínil, že už byl v Praze, mně po sdělení, že chceme jet Route 66, záměr pochválil a velmi přátelsky popřál hodně štěstí v cestě.

Rovněž doprava k B., u níž jsme se ubytovali, byla neuvěřitelně plynulá, všechny spoje nám krásně navazovaly.

V metru se s námi pustila do řeči jedna postarší Američanka, ptala se, odkud jsme, a říkala, že byla v Praze. Řekl jsem jí, že kromě Prahy jsou v republice i další zajímavá místa, ona na oplátku pohaněla New York, takže jsme si tak svorně zanadávali.

V podvečer jsme kvůli únavě (byli jsme už 19 hodin na nohách) do města nešli a zůstali u B. v Queensu. Přemýšlíme, že bychom v neděli vyzvedli auto, ale ještě v NY zůstali, abychom aspoň na chvíli mrkli do centra.

Kolem osmé večer jsem už nevydržel a šel spát…



Úvodní strana s mapou USA        Následující strana


Copyright © Jiří Kratochvíl 2017