Dnes jsme vstávali již v šest, abychom se vyhnuli ranní dopravní zácpě na Manhattanu, kam jsme museli ještě jednou jet, neboť nám v půjčovně aut uvedli do dokumentů chybné datum vrácení auta. Jet autem ulicemi Manhattanu je neskutečný zážitek, být součástí toho toku zejména taxíků. Vzhledem k mřížkovému půdorysu centra je vhodnější než podle navigace GPS orientovat se podle mapy. Zatímco GPS nás chtěla vést ulicemi tak, že by naše trasa připomínala profil schodiště, podle mapy bylo možné jednou zahnout doprava, pak jet 15 bloků a zahnout doleva a dorazit na místo.:-)

Poté ale započala naše takřka 700 kilometrová pouť k Niagárským vodopádům. Zvládli jsme to s třemi přestávkami, ale byl to fakt záhul, na místo jsme dorazili kolem půl osmé. Potřebovali jsme ale dohnat den, který jsme navíc strávili v NY a jehož rozhodně nelitujeme. Cestou jsem pozoroval krajinu, která mi přišla nehostinná (jak říkal Libor, tady to vypadá jak na Valašsku v březnu). Zajímavá byla závěrečná část cesty, kdy jsme museli opustit dálnici a jeli jsme “okresními” silnicemi - byly lemovány z amerických filmů známými velkými dřevěnými přízemními domy s verandami vybavenými americkou vlajkou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Do Buffalla jsme přijeli kolem půl sedmé a zamířili jsme k americké straně Niagárských vodopádů, kde jsme pořídili několik snímků. Poté jsme zamířili k mostu, na jehož konci je hraniční přechod do Kanady. Byli jsme příjemně překvapeni, jak jednoduše přechod proběhl. Hranice byla tvořena budkami s celníky, k jedné jsme přijeli a kanadský oficír se nás zeptal, kam jedeme (podívat se na Niagáry), jestli u sebe máme zbraně (nemáme), drogy (nemáme) a to bylo vše. Dal nám razítko do pasu a pustil nás na kanadské uzemí, kde jsme se ubytovali. V deset večer po setmění jsme se zašli podívat na noční vodopady, které bývají barevně osvětleny. Bylo to hezké, ale dojem kazilo chladné počasí.