9.00 kanadského času - Ráno nás přivítalo mrholení a silný vítr, takže jsme rychle ještě jednou zašli k vodopádům pořídit pár fotek a potom hned zpět na pokoj ohřát se. Nyní vyrážíme do Toronta, snad tam bude trošku lepší počasí.

20:18 kanadského času - NEBYLO! Celou cestu do Toronta nás provázel déšť, který se před městem změnil v průtrž mračen. Jindy viditelná věž byla pod mrakem, ulice byly skrápěny šňůrami vody, mezi nimiž se rychle proplétali Kanaďané. Nejhorší byl ale boční vítr, díky kterému jsme byli v podstatě do minuty komplet mokří. Torontem jsme se procházeli asi jen ¾ hodiny a pak to vzdali. Skočil jsem do Mekáče na oběd a poté už do auta. McDonald byl spolu s dalšími fast foody součástí velké podzemní jídelny, ve které Toroňtané obědvají. Bylo to tam jako v úlu, přesto vše probíhalo rychle, ti, co dojedli, opustili svá místa a pustili ostatní.

Pokud jde o déšť, ještě že mi před odjezdem vnutil otec pláštěnkovou bundu a že jsem si den předtím koupil ve Walmartu rifle. Bunda ochránila vršek, takže jsem v autě řešil jen převlečení riflí, ponožek a bot.:-) Je to hrozná škoda, že se počasí tak pokazilo, protože jinak by asi bylo Toronto zážitek - je na břehu jezera lemováno parkem, v centru jsou k vidění různé mrakodrapy a být hezky, jistě by stálo za to vyjet do vyhlídkové věže… Suma sumárum, potvrdila se dvě základní pravidla: 1. Rodiče se mají poslouchat (tati, ještě jednou díky za vnucenou bundu). 2. Když se venku čerti žení, člověk má zůstat sedět doma na zadku.

 

 

 

 

 

 

 

Kolem půl druhé jsme tedy opustili Toronto a za pokračujícího deště se vydali směr Detroit. Asi po 70 kilometrech déšť ustal a dokonce vysvitlo i slunce, než jsme dojeli do Cohoctonu, kde jsme natankovali, a při návratu na dálnici narazili na menší krupobití. Abychom neriskovali poškození auta, vrátili jsme se o kus cesty zpět a počkali, než se bouřka přežene. Poté již cesta byla bez problémů, našli jsme si motel, odkud jsem si PĚŠKY (ano, Mojmíre, čteš správně) zašel do asi kilometr vzdáleného podniku Subway, kde jsem s maximální pečlivostí instruoval obsluhu, co mi dát do bagety (salám, sýr, rajče, cibuli, okurku, majonézu, rajčatovou omáčku). Všichni jistě pochopí, že nemohu být živ jen fast foody a musím si uvařit i něco sám. A Subway možnost samostatného vaření skýtá, vždyť jsem to já, kdo rozhoduje, co v bagetě bude, a obsluha je jen pouhý nástroj… asi jako když Vladimír K. v DPmB utahuje nějaký šroub klíčem nebo upravuje podlahu trolejbusu na brusce/cirkulárce.