Ráno jsem vstal a zamáčkl brouka, co si to rázoval po mé posteli. Opravdu jsem si oddechl, když jsem z toho motelu vypadl. Bohužel do chladného a deštivého rána. Příroda nám skutečně zatím nepřeje. Od rána mrholilo a teplota byla kolem cca 10 C. Ještě ve vesnici Paw Paw, kde jsme spali, jsem se rozhodl koupit si nový deštník. Zkusil jsem štěstí v obchodě Hallmark, kde bylo všechno do růžova, což by jistě potěšilo Jiřího G. Na můj dotaz, zdali mají deštník, mi hezká a sympatická Američanka odvětila, že mají, ale že všechno zboží je pro ženy (zvláště převládala růžová:-)). Tak jsme se tomu zasmáli a s díky jsem se vydal do dalšího obchodu, kde jsem za šest dolarů jeden “kvalitní” deštník Made in China koupil.

Poté jsme se vydali do Chicaga, kam to bylo z Paw Paw asi dvě stě kilometrů. Během této cesty se odehrály dvě zaznamenáníhodné skutečnosti: 1) v 10.07 jsme završili 1000 mil jízdy a načnuli druhou tisícovku, 2) v 10.55 jsme překročili další časové pásmo a posunuli si hodinky na 9.55, tj. nyní je časový rozdíl mezi zdejším a českým časem 7 hodin.

 

 

 

 

 

 

Když jsme přijeli do Chicaga, vítala nás zatažená obloha, která nevěstila nic dobrého. Sice se již neopakoval liják jako v Torontu, ale i tak nebylo příjemné, jak chvíli pršelo, chvíli mrholilo, do toho sem tam nárazový vítr. Při příjezdu jsme se zastavili v ulici, kde se nachází dům, v němž bydlel Al Capone. Bylo to hodně o štěstí, protože jedna paní nás nejdříve chybně informovala, kde se dům nachází, a my při odjezdu jen náhodou vjeli do správné ulice, když už jsme prvně to vzdali a vydali se do centra. Tak jsem rychle pořídil pár snímků domu, naskočil do auta a už jsme upalovali (snad se ráno neprobudím s koňskou hlavou v posteli).

 

 

 

V centru jsme se po zaparkování vydali na Adams Street, kde začíná Route 66 a je tam umístěna i značka. Ne všichni asi o ní ale vědí, protože když jsem ji začal fotit, lidé zpozorněli a dívali se, co fotím, a jeden kolemjdoucí turista o ní zcela jistě nevěděl, protože když si všiml mého počínání, okamžitě si začal značku také fotit.

Poté jsme šli do Chicagské veřejné knihovny. Včera jsem si totiž koupil na Internetu lístek na Skydeck ve Willis Tower (vyhlídka ze zdejšího nejvyššího mrakodrapu) a zjistil, že je třeba si jej vytisknout. Vzpomenuv na slova mé šéfové, že knihovníci na světě si vždy rádi vypomohou, jsem vyrazil do knihovny, doufaje, že mi tu jednu stránku vytisknou. Nejprve jsem přišel v přízemmí k první nejbližší knihovnici a vysvětlil ji svou situaci (že jsem také knihovník, že pracuji na MU, že potřebuji vytisknout lístek). Slečna byla milá a odkázala mne na referenční pult. Přišel jsem tam, zopakoval svou situaci a paní, která jinak byla také milá, mne odkázala do třetího patra k výpůjčnímu pultu. V třetím patře mne po vysvětlení mé situace neutrálně tvářící se knihovník odkázal k pultu tiskových služeb. Zde mi neuvěřitelně znuděne tvářící se paní po předložení pasu sdělila přihlašovací údaje do určeného počítače, ze kterého jsem si poslal soubor do tisku, abych následně té paní zaplatil 15 centů za vytištěnou stránku. Na jednu stranu mne nadchnulo, že ta knihovna poskytuje přístup k Internetu na hodinu zdarma a že i bez registrace lze nějak zajistit tisk. Na druhou stranu mne ale neuvěřitelně zamrzelo, že si mne takto přehazovali jako horký brambor, ačkoliv jen stačilo, abych jim nadiktoval jednoduchou adresu PDF s lístkem a oni dokument vytiskli. Činnost na 5 vteřin. Bohužel ne v Chicagu. Pro mne - a doufám i kolegy knihovníky, kteří tento deník čtou - to snad bude ponaučení, abychom se vzájemně chovali vstřícněji.

Po vytištění lístku jsem se stavil na oběd (smažená kuřecí křídla, hranolky, pálivá omáčka Buffalo). Poté jsme s Liborem šli podél břehu k budovám se zdejším akvariem a přírodovědným muzeem. Odtud jsme se vydali do centra a bezcílně chodili ulicemi Chicaga. Oproti Detroitu je město daleko živější a působí na mne bezpečněji. Jedinečné je vedení metra nadzemní formou a je to fakt originální zážitek jít po ulici a přímo nad hlavou mít jedoucí vozy.

Během procházky jsme zašli i do mrakodrapu Willis Tower. Návštěvu tamější rozhledny plánuji zítra, dnes jsme se tam zašli schovat před nepříjemným deštěm a větrem. Přitom jsme se tam porozhlédli, v přízemí jsou různá bistra (např. Starbucks), v podzemí pošta a různé obchůdky. Koupil jsem si tam čaj “Chocolate Mint”, který byl skutečně výborný, člověk by řekl, že pije čokoládu s příchutí máty, kdyby ten nápoj neměl čajový ocas.

Takto jsme bloumali ulicemi asi do čtyř hodin, kdy jsme se vydali k autu a rozjeli se do motelu. Vyjeli jsme právě ve špičce, takže kvůli popojíždění v centru města a následně i na výpadovce se nám cesta do 33 km vzdáleného motelu protáhla na hodinu. V motelu proběhlo ubytování bez problémů, jen Libor postrádá ledničku a mikrovlnku, mne zase překvapila nutnost zaplatit za připojení k wifi, když jinde je zcela běžné, že je to zdarma.

Zítra plánuji návštěvu Skydecku a pokud se tam příliš nezdržím i návštěvu zdejšího akvaria a přírodovědného muzea.