Den třináctý - středa 7. května

Ranní stav tachometru: 9480

Probudil jsem se s hlavou jak buben. Vedra a klimatizace v autě/motelu vykonala své, smrkám a smrkám a doufám, že to co nejdříve přejde… ale jeli jsme dál. Cestou do Santa Fe jsme zkusili sjet do vesničky San Jose, ale nebylo tam nic než jen pár opuštěných domů. Nové Mexiko podél dálnice i Route 66 není nic než jedna velká pustina, míjíme rozsáhlé pozemky (hned se mi vybavil film Velká země, jehož název ty prostory skvěle charakterizuje), které jsou oploceny a po nichž se místy pase dobytek. Tímto způsobem jedeme třeba i 80 kilometrů, aniž bychom - pominu-li kolemjedoucí auta a kamiony - viděli živou duši. Nikde žádná benzínka, nikde žádný obchůdek…



Takto jsme po San Jose zkusili zajet do Newkirku rozděleného dálnicí. Na jedné straně jsme objevili starou, ale funkční benzínku s malým obchůdkem a poštou. Opravdu nářez: benzinka s čtyřmi pumpami kdoví jak starými, protože ještě měly mechanické číslování a platit se muselo uvnitř benzínky. V ní byl asi padesátiletý pán, který kromě benzínu tam prodává i něco k jídlu (trvalejšího charakteru, tj. brambůrky, oplatky a co vydrží v ledničce) a různé suvenýry o Route 66. Koupil jsem si tam nějaké pohlednice a mapu Route 66 s tipy na zastávky. Ve stejné budově ale s vedlejším vchodem sídlí pošta. To mne fakt dostalo, jsou to jen dveře do místnosti asi metr krát dva metry a to je vše. Před poštou stála poštovní schránka. Prostě nářez, na člověka dýchne ta romantika Divokého Západu, protože jinak kolem benzínky stojí pár opuštěných a vymlácených domů. Přejeli jsme přes dálnici na druhou stranu Newkirku, kde byl obraz ještě zuboženější - stála tam benzinka s rozbitými pumpami a stála tam opuštěně asi hodně dlouho, když tam ještě na tabuli visela cena benzínu cca 1,19 dollaru (dnes se prodává za cca 3,50). Kousek od benzínky stálo několik opuštěných domů, před nimi polorozbitá auta. Najednou kde se vzal, tu se vzal kůň. Rozhlíželi jsme se, jestli přece jen v některém z domů někdo nebydlí, ale nikoho jsme neviděli. Kůň se choval dost teritoriálně - i když jsme si chtěli pořídit jen pár obrázků, blížil se k nám, měl nás neustále na dohled a vzhledem k tomu, že působil dost zuboženě, raději jsme se rychle klidili pryč, aby ještě na nás nezaútočil (co my víme, jaké měl vzhledem ke svému stavu zkušenosti s lidmi).


Poté jsme již zamířili do Santa Fe, kde jsme si udělali asi dvouhodinovou prohlídku. Prošel jsem si centrum města včetně parku, který údajně vznikl v 17. století. Park je lemován řadou obchdůdků či autobusovou zastávkou, přičemž důraz je kladen na to, aby domy neměly klasickou střechu, ale aby připomínaly puebla. U některých domů bylo zřejmé, že je to jejich původní podoba, ale u řady domů bylo evidentní, že vznikly v posledních letech a že kopírují styl puebla kvůli udržení jednotného rázu. Procházel jsem se tedy ulicemi Santa Fe a na chvíli si i sedl v kostele Františka z Assisi - hrála tam chorálová hudba a na zdi jsem se pak i dočetl, že v 60. letech složil pro tento kostel skladbu Igor Stravinski.


Ze Santa Fe jsme se rozjeli do Albuquerque, kde jsme se ale zdrželi jen krátce, asi jen půl hodiny. Podobně jako v Tulse a Oklahomě je střed města malý, v podstatě jsme obešli několik bloků centra města a vydali se hledat ubytování za městem. Znovu se ale ukázalo, že jsme již v podstatě pustině, protože dalších 40 km nebyla žádná obec a když už, tak bez motelu. Nakonec jsme takto ujeli asi 130 km, než jsme přijeli do městečka Grants, kde bylo konečně nějaké ubytování. Musíme se prostě připravit na to, že něco je jen u velkých měst.



V Grants jsem si zašel na večeři do Denny´s, kde jsem si objednal špagety s masovými koulemi. Mimochodem obsluhu jsem trošku rozhodil prosbou o přinesení větší lžíce než té dezertní, kterou mi předložili. Holt nepočítali, že by někdo špagety jedl tak, jak se má.;-)



Předchozí strana        Na úvodní stranu s mapou        Následující strana