Den dvacátý sedmý – 21. května

Ranní stav tachometru: 12250

Předposlední den cesty začal trošku nervózně, protože navigace v telefonu (bez ní v USA fakt ani ránu!) se ne a ne rozjet, trvalo jí déle než obvykle, než si nás zaměřila. Nakonec se ale umoudřila včas, když jsme se blížili k San Francisku. V něm jsme zamířili do přístavu k Pier 39, kde je spousta přímořských obchůdků a atrakcí.

Jako obvykle jsem ale neodolal a zamířil do zdejšího akvária, které je z těch mnou dosud navštívených (Baltimore před dvěma roky, Chicago, L.A. nyní) nejmenší, ale přesto je řadím na druhé místo za Baltimore, protože tam měli tunel obklopený obrovským akváriem se žraloky, rejnoky a dalšími rybami. Bylo to jako v moři, vedle sebe i nad sebou pluly ryby.

Po návštěvě akvária jsem si prošel Pier 39, jehož asi největší atrakcí jsou lachtani, kteří už 25 let si oblíbili tamější dok a vyvalují se v něm a sluní se. Chvíli jsem se díval, jak se někteří lachtani přetlačují o místo na plovoucí desce, a pak se vydal dál. Cestou jsem se stavil na malý oběd, a to hot dog, na který jsem si dal nakrájené okurky, cibulku, zelí a vše to zakápl kečupem (bylo to výborné a v tom slunném dni dostačující).

Pak jsme již s Liborem nasedli do tramvaje a svezli se do centra města, kde jsme ale kvůli rychle ubíhajícímu času strávili jen chvíli. Viděli jsme i konečnou “slavné” tramvaje, co brázdí kopce San Franciska, ale kvůli několik desítek metrů dlouhé frontě a faktu, že nám na San Francisko zbyl jen jeden den, jsme se nepokoušeli čekat a místo toho jsme se běžnou tramvají vrátili zpět do přístaviště. No, běžnou tramvají... kromě nových tramvají brázdí ulice San Franciska jako běžné linky tramvaje z 40. a 50. let. Jízdenka stojí bez ohledu na počet zastávek jen dva dolary a je to fakt zážitek. Sedadla jsou malá, u oken je nataženo lanko, za které cestující zatahá, aby signalizoval řidiči, že bude vystupovat, prostě retro jako prase.:-)

Po této projížďce jsme se vydali k dominantě města – Golden Gate Bridge. Most je to obrovský a úchvatný. Vyfotili jsme si ho z roviny, ze spodu, shora, prostě odkud jen to šlo. Jako všude jinde, také na něm je čilý ruch, jedno auto následuje druhé, prostě jako u každého amerického velkoměsta. Zvláště nádherný pohled na most je z nedalékého kopce zvaného Hawk Hill. Z něj je ostatně rovněž pohled na větší část zátoky lemující východní část San Franciska a nachází se na něm i zbytky opevnění z druhé světové války. Na vrcholu Hawk Hill totiž měli Američané umístěné jedno ze dvou ohromných děl, kterými byli připraveni se bránit před případným útokem Japonců. Dnes už jsou tam jen betonové ostatky, jimiž proudí velmi silný vítr a mraky (po letech jsem stejně jako kdysi na Ještědu stál opět v mracích).

Ačkoliv jsme původně plánovali navštívit ještě městský park, čas tak pokročil, že jsme se raději vydali již na cestu do motelu. A udělali jsme dobře, protože jsme museli jet centrem San Franciska, kde byla totálně zasekaná doprava. Úsek dlouhý asi kilometr a půl jsme jeli asi hodinu. Příčinou byl fakt, že jsme se potřebovali dostat na Okland Bridge, do jehož asi pěti, šesti dopravních pruhů se sbíhá asi osmnáct pruhů ze San Franciska a jeho okolních částí. Takže opravdu zde byl nátřesk a obdivuji Američany, že jsou ochotni denně tuto jízdu podstupovat, místo aby třeba jeli hromadnou dopravou.

Nakonec jsme ale vše projeli a dorazili do městečka Hayward, kde jsme si již včera (po včerejší zkušenosti) předem rezervovali ubytování. Naštěstí vše klaplo, rezervace platila, takže jsme za chvilku již nosili věci na pokoj.

Na večeři jsem si koupil vedle pizzu, kterou jsem si nechal podle své chuti sestavit – těsto Ranch, na to slaninu, cibuli, černé olivy a sýr. Byla výborná, k tomu můj oblíbený nápoj Glaceu Vitamin a nastal čas balení. Zvažoval jsem sice prve, zdali to nenechat až na ráno, ale nedalo mi to, všechny své věci jsem vysypal na postel a začal balit. Za ten měsíc jsem si nasbíral nejrůznější věci – různé letáčky z muzeí a návštívených míst, nějaké ty dárky apod. Už z Brna jsem odjížděl s plným batohem, takže jsem měl obavy, jestli se nyní podaří vše sbalit. Nebudu nikoho napínat – zadařilo se, dokonce i část Liborova stanu v batohu mám. Takže zítra už jen vmáčknu do něj pyžamo a je to. Snad se vejdu do gramáže a snad budou mít na letišti možnost obalit si batohu do igelitu, aby se nepoškodil...


Den dvacátý osmý – 22. května

Ranní stav tachometru: 12322

Cesta je u konce. Dnes ráno jsme se probudili, dobalili poslední věci a jen se tak poflakovali po pokoji, abychom krátce před jedenáctou vyrazilli na letiště vrátit auto. Ani poslední den navigace nezklamala a asi čtvrt hodiny nás napínala, jestli se chytí nebo ne. Byli jsme právě na cca 12i kilometrovém mostě přes záliv, když se navigace konečně chytla a navedla nás k letišti, kde se nachází i autopůjčovna. Můj kamarád Jirka G. po mně chtěl, abych se zeptal, co s autem bude, jestli ho povezou nějak zpět do New Yorku (ano, chtěl to, přestože jsem mu řekl, že už v New Yorku nám půjčili auto z Virginie a že to tedy půjčovna vůbec neřeší), kdo jej bude mít půjčené jako další apod. Na řešení takových otázek ale nejenže nebyl čas, ale ani příležitost. Člověk si láme hlavu s tím, aby mu nevytkli nějaký škrábanec (žádný jsme neudělali!) nebo něco takového, ale vrácení auta je nakonec zcela prozaické. Najeli jsme ke čtyřpatrové budově, jejíž každé patro patří jedné nebo dvěma půjčovnám, vyjeli jsme do čtvrtého patra a tam se zařadili do řady za před námi zastavivší auto. Vystoupili jsme, vyndali si své věci z auta a po chvíli přišla slečna s čtečkou čárových kódů, které jsme předali klíče, ona si načetla čárový kód nalepený na jednom z oken auta, na něco se podívala na palubní desce a rozloučila se. Žádná detailnější kontrola se nekonala. Nikdo neřešil to, jestli jsou v autě odpadky nebo ne (nebyly, uklidili jsme), jestli vadí, že je auto doslova zaprasené od rudého písku z Monument Valley, prostě takhle jednoduše proběhlo vrácení auta. Mrzí mne, že jsem si našeho miláčka nevyfotil ve stavu vrácení na letišti, ale Libor říkal, že prý tak učinil aspoň ráno před motelem, tak snad jednou toto foto získám. Fakt to nebyl hezký pohled.:-D

Buď jak buď, když jsme auto vrátili, tachometr ukazoval 12346 ujetých mil a tedy vzhledem k výchozímu stavu 7189 to znamená, že jsme ujeli 5157 mil, což je cca 8302 km. Oproti předloňské cestě do Memphisu a zpět je to asi o 3000 km více. Když bych měl obě cesty srovnat, tak ta první mne zaujala mnohem více. Asi to bylo tím, že jsem si splnil sen – navštívit Ameriku, prohlédnout si dům Elvise Presleyho, projít se ulicemi New Yorku, k tomu se přidal úžasný Nashville nebo muzea ve Washingtonu. Rozhodně letošní cesty nelituji, protože vidět Grand Canyon nebo Monument Valley je skutečně zážitek, ale prostě nebyly to takové srdeční záležitosti, jakými se staly Graceland, Nashville, Washington a New York. Za jisté zklamání považuji Las Vegas, které mi neukázalo nic víc, než co člověk zná z televize. Vše to vynahradilo ale kalifornské pobřeží, které by - troufnu si tvrdit - by klidně vydalo i na samostatnou – řekněme – desetidenní cestu. Kousek popojet, zastavit se na pláži, vykoupat se... zvláště pláže nad Big Surem byly nádherné... Suma sumárum cesty vůbec nelituji a rozhodně bych se ještě jednou rád podíval do New Yorku... Když to klapne, tak bych rád viděl vánoční New York a zašel na nějaký zápas s Jágrem.

Tolik cesta. Z autopůjčovny jsme se svezli letištním vláčkem na příslušný terminál, kde jsme se odbavili (měli tu i onu možnost nechat si batoh zabalit do igelitu). Nyní je půl třetí pacifického času, sedím v jedné z letištních kaváren, před chvílí jsem dojedl výbornou pizzu a vše podporuji staviprostředkem no. 1 – dietní colou. odlet nám posunuli o půl hodiny, takže tu ještě chvíli ztvrdnu. Ale jak se říká: hlavně se z toho neposrat...

KONEC



Předchozí strana        Na úvodní stranu s mapou        Následující strana


Copyright © Jiří Kratochvíl 2022