Pátek 25. srpen 2017

A je to tady. Jet lag. Včera jsem vydržel vzhůru zhruba do devíti, pak už to fakt nešlo a usnul jsem. Někdy v jednu ráno jsem se krátce probudil, ale podařilo se mi brzy zase usnout. Někdy po třetí jsem se probudil podruhé a už nemohl zabrat. Ale tak to bývá vždycky, první noc mívám vždycky takto rozhozenou. Tak jsem aspoň udělal dvě fotky nočního výhledu z mého pokoje - naproti je menší parčík a presbyteriánský kostel Church of the Pilgrims založený v r. 1903 (dostavěn v 1929).

 

Ne, už jsem fakt nezabral. Tak jsem definitivně vstal a pustil televizi. Jako u nás: 99 kanálů a nic tam není. :-D Nakonec jsem přepnul na kanál s klasickými americkými filmy z 40.-50. let. Měl jsem to jen jako zvukovou kulisu, ale pak jsem zaznamenal nějaký krátký černobílý filmeček, který byl návodem, jak se zbavit lidí, kteří se z ulice dívají na vás při jídle v restauraci. Návod je jednoduchý: z náprsní kapsy vytáhnete živou myš a vezmete solničku, abyste naznačili, že si ji posolíte a sníte. Přitom jakože nešikovností myš upustíte a jak se pro ni sehnete k zemi, nenápadně sáhnete do kapsy u saka a vytáhnete z ní marcipánovou myš, kterou si jakoby nic posolíte a začnete jíst. A to je celé.

 

Je půl osmé, tak za hodinu vyrazím. Na 11.00 mám vstupenku do muzea Holokaustu, pak bych si rád zašel k Washington Monument a válečným památníkům včetně toho z druhé světové války, který všichni znají z filmů (např. z Forresta Gumpa).

Jsem zpět na pokoji. Celý den na nohách, ale stálo to zato.

Ráno krátce před devátou jsem odešel z hotelu a šel na nedalekou poštu zakoupit poštovní známky. Odtut jsem zamířil na metro, kterým jsem jel na stanici Metro Center. Trošku jsem tam zakufroval, když jsem místo na nástupiště Silve Line vylezl úplně ven, ale hned jsem si to uvědomil a zašel zpět a vyhledal příslušný perón. Pak jsem již sjel na stanici Smithsonian, odkud jsem se vydal pěšky do muzea Holocaustu.
Podle předpovědi počasí mělo být příjemných 25 °C, ale vzhledem k vysoké vlhkosti vzduchu se nedýchalo zrovna nejlépe. Byl jsem proto rád, že jsem po přichodu k muzeu zjistil, že ačkoliv mám vstupenku na 11.00, mohu jít již hned po otevření v 10.00. A v muzeu bylo místy chladno jak v ledničce a vlhkost byla ta tam.
U vstupu proběhla obligátní kontrola, kdy každý musel nechat projet batohy, kabelky apod. skenovacím zařízením. Pak nás zavedli do výtahu, kterým jsme vyjeli do druhého patra, kde prohlídka muzea začínala. Muzeum je koncipováno jako časová osa provádějící návštěvníka od nástupu Hitlera k moci přes jeho pronásledování Židů až po jejich likvidaci a konec války včetně poválečného dění. A že to mají Američané opravdu dobře udělané, protože jednotlivými texty a exponáty postupně gradují napětí z očekávané hrůzy, aby pak návštěvníky doslova vymáchali ve zvěrstvech během období od Křišťálové noci po koncentrační tábory a vše zakončili katarzí odchodu Židů do Ameriky a Israele a mementem pokračujících konfliktů, ať už se jedná např. o Kambodžu nebo aktuálně o Sýrii. Ačkoliv je v muzeu povoleno fotografovat, neměl jsem potřebu si fotit hnědé uniformy, Hitlera apod. a zaznamenal jsem si jen pro zajímavost to, co se nějak vztahovalo k Československu.
V první části expozice bylo vysvětleno, jak se Hitler dostal k moci. K vidění byl asi čtvrhodinový dokument popisující ekonomický stav Německa po válce a z toho plynoucí vzestup Hitlera. Ve vitrínách byly dobové dokumenty jako např. noviny vydané po shoření části Reichstagu, fotografie zaznamenávající bití Židů, pálení knih apod.

 

 

 

V návaznosti na informace o připojení Rakouska a obsazení Československa obsahoval jeden panel text, který - a z toho až mrazí v zádech - jakoby popisoval současnou situaci kolem imigrantů. Schválně jsem ten text vyfotil, zvláště mrazí z uvedeného Hitlerova výroku (volně přeloženo): "Mohu jen doufat, že zbylý svět, který tak hluboce sympatizuje s těmi kriminálníky (tj. Židy), bude přinejmenším dostatečně šlechetný a přemění tuto sympatii v praktickou pomoc. Z naší strany jsme připraveni dát těmto zemím tyto kriminálníky k dispozici - a to všechny, které mám na starost, nejen ty na luxusních lodích." A za tím následuje popis, jak jednotlivé země odmítaly imigranty přijmout. Důsledky jsou známé a bez nich by to muzeum nevzniklo. Navíc ten výrok je zvláště dnes aktuální vůči zemím včetně Česka bránícím se přijímání imigrantů. Ostatně neudivilo mne, když celá expozice končila informacemi o dnešních konfliktech, ve kterých dochází ke genocidě a mezi nimiž je na prvním místě situace v Sýrii. Lidstvo je prostě neponaučitelné...

 

V souvislosti s popisem nástupu Hitlera k moci byl zajímavý i druhý filmový dokument o dějinách antisemitismu, který má kořeny již v době narození Ježíše. Člověk si přitom uvědomí, jak i náš národ má například pogromem vyvolaným Karlem IV. či hilsneriádou a antisemitismem před druhou světovou válkou máslo na hlavě... :-/
Velmi emotivní byl popis událostí zejména v koncentračních táborech. Tato část expozice byla tvořena jak videozáznamy pořízenými při osvobození táborů spojeneckými vojsky, ale i mnoha fotografiemi a oddělenou pasáží, kde si návštěvníci mohli sednout a buď si svědectví přeživších přečíst v tam položených brožurách nebo si je vyslechnout. V místnosti byl navíc vagón, kterým byli Židé převážení a kterým návštěvníci v rámci expozice prošli. Když jsem jím sám procházel, necítil jsem se moc dobře - bylo tam hrozivé ticho a přítmí... Stejně tak nebylo nic příjemného dívat se na videa z koncentračních táborů. Byla tam řada záběrů, které jsem předtím v žádném dokumentu neviděl, někdy se jednalo i o záběry Němců ze střílení Židů nad hromadnými hroby (a ano, tam i v řadě dokumentů o holocaustu použitý záběr utíkajících mužů s terčíky na zádech...) nebo z lékařských experimentů (např. kvůli přípravě pilotů test lidského organismu na změnu tlaku či podchlazení). No divil jsem se, že tam nebylo nějaké upozornění, že to není vhodné pro děti, protože už mám něco nakoukáno z návštěvy Osvětimi či načteno z Lékařů hanby a Norimberského procesu a stejně to mnou otřáslo...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Část expozice byla věnována i českým Židům, a to nejen v souvislosti s Terezínem, ale i výklenkem v expozici věnovaným Lidicím. Téměř na konci expozice pak byla jedna zeď věnována terezínským dětem a jejich obrázkům. Zvláště na ten s věšením člověka od Josefa Nováka byl smutný pohled...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Na konci expozice - jak jsem již zmínil - bylo několik panelů věnováno genocidám po druhé světové válce, zvláště té v Kambodži nebo Jugoslávii (mimochodem záběry z kruté týrání a vraždění jugoslávských Židů Chorvaty mi připomenulo zvěrstva popsaná v komisku Bezpečná zóna Goražde od Joea Sacca). Není divu, že nejeden z návštěvníků pověsil na zeď vzkazů postesknutí, proč přes tuto historickou zkušenost jsou lidé stále schopni tak krutě ubližovat jiným... Celá expozice nakonec skončila příchodem do atria zasvěceného památce zemřelých. Jednalo se o velkou místnost s kruhovým půdorysem, ve které bylo vyžadováno absolutní ticho. Na zdech ohraničujících prostor byly velkými písmeny názvy koncentračních táborů a pod nimi řady svíček, které návštěvníci jako vzpomínku na zemřelé mohli zapálit.

 

 

 

 

Kdybych to měl shrnout, muzeum holokaustu je výborně připravené a doufám, že jestli Prostějované opravdu dají pryč náhrobky z židovského hřbitova, tak skončí právě v tomto muzeu. Celou expozici jsem se nažil vzít skutečně důkladně, poctivě jsem si četl jednotlivé texty a ačkoliv mi prohlídka trvala čtyři hodiny, uteklo mi to.

Z muzeua holokaustu jsem vyšel krátce po 14. hodině. Protože zbylé dny ve Washingtonu plánuji strávit jenom a pouze v muzeích, využil jsem dnešní odpoledne pro procházku po National Mall, jak je nazvána část Washingtonu, ve které se nachází Washington Monument a památní místa upomínající na účast USA ve válkách. Celému místu vévodí do nebe tyčící se Washington Monument postavený v upomínku George Washingtona, prvního prezidenta USA. Asi dvě sta metrů dál se nachází National World Warr II Memorial připomínající účast USA ve druhé světové válce. V prostoru bylo velmi živo, asi v tom vedru mnohé lákaly tamější vodotrysky, protože pořád se někdo kolem nich motal, dělal si selfíčka apod. Místo bylo rozděleno na dvě části - Atlantic a Pacific, čímž byla připomenuta účast USA v bojích jak v Evropě, tak i v Pacifiku.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Součástí tohoto místa je i několik set metrů dlouhý "bazén", podél které jsem šel k Lincoln Memorial. Jedná se o budovu, v níž se nachází nadživotní socha Abrahama Lincolna sedícího v křesle. Po stranách jsou části jeho nejvýznamějších projevů.

 

 

 

 

 

 

 

Protože jsem od rána nic nejedl a nepil (v muzeu holokaustu a na cestě od něj k National Mall nebyl žádný stánek), vydal jsem se z Lincoln Memorial k památníku vietnamské války, poblíž kterého mělo být nějaké bistro. Vlastní památník je tvořen řadou panelů z černého mramoru, do nichž jsou vyryta jména padlých amerických vojáků a poblíž kterých je sousoší vojáků. Poblíž památníku bylo dokonce několik veteránů a před některými panely byly zřejmě od příbuzných položeny na zemi americké vlaječky s lístečkem obsahujícím jméno vojáka, číslo panelu a případně číslo řádku. Narozdíl od památníku druhé světové války bylo u tohoto ticho, návštěvníci beze slov procházeli kolem panelů a četli jména. Přesto - musím se přiznat - mne tento památník zklamal vzhledem k tomu, jak dlouho USA válku s Vietnamem vedli a jak dodnes je pro ně rozporuplné téma.

 

 

 

Od památníku jsem se vydal k památníku korejské války. Cestou jsem se stavil ve stánku a koupil si hot dog (opravdu výborný, šťavnatý párek!). Pak jsem již přišel k památníku korejské války, který ve srovnání s tím vietnamským mi přišel mnohem působivější. Byl tvořen trojúhelníkovým prostorem se sochami čety vojáků jdoucích křovím a kruhovým prostorem, po kterém protékala voda. Trojúhelníkový prostor byl z jedné strany lemován cestou a vedle ní zdí z černých mramorových panelů, na kterých namísto jmen byly vyryty jak obličeje vojáků, tak i výjevy z války (např. operující lékaři, letící helikoptéry apod.). I na tomto místě se lidé procházeli tiše a někteří si sedli ve stínu na lavičky kolem kruhového místa.

 

 

 

 

 

 

 

 

Ačkoliv jsem již začal být unaven (už jsem byl sedm hodin na nohách), vzhledem k plánu chodit zbylé dny již jen po muzeích jsem se rozhodl ještě zajít k Bílému domu. Musel jsem to vzít trošku oklikou, protože jedna z frekventovaných silnic byla v rekonstrukci a nejbližší přechod byl o asi tři sta metrů opodál. Po této zacházce jsem došel k Bílému domu, před kterým ale zrovna něco opravovali, protože tam byl menší jeřáb. I tak jsem si ho vyfotil a poté se již vydal na metro.

 

 

 

Cestou na hotel jsem si zašel do obchodu koupit si zejména pití a následně do Z-burgeru na double Bacon cheesburger s hranolky. Ta porce hranolků byla obrovská, přemýšlím,k jestli hoši něco nepopletli, protože mi toho dali aspoň půl kila... ano, plýtvání jídlem, protože půl kila hranolků fakt nedám...
Teď je 20.38 EST, dívám se na webu České televize na Případy 1. oddělení a plánuji jít v deset spát. Snad rychle zaberu a budu spát až do rána a definitivně si srovnám čas...