Pondělí 28. srpna 2017

Včera poblíž zatýkání, dnes poblíž demonstrace, no už je na čase jet o kus dál. :-D Ale to až zítra, dnes jsem strávil poslední celý den ve Washingtonu a že udělal jsem si špacír po městě. Uvědomil jsem si totiž, že jsem si doma nechal kabel k foťáku, takže nemám jak průběžně přesouvat fotky z karty na notebook. Našel jsem si v centru dva obchody s fotoaparáty, které jsou zároveň poblíž International Spy Museum, kam jsem se dnes chystal zajít.
Krátce před devátou jsem vyrazil z hotelu a rovnou po 22. ulici jsem šel asi tak kilometr, než jsem zabočil na Pennsylvania Avenue a z ní zamířil na I street s prvním obdchodem. Ten ale navzdory otevírací době na webu byl zavřený. V tu chvíli jsem trošku znervózněl. Měl jsem za to, že jsem si v mobilu uložil adresu druhého obchodu, ale nestalo se tak. Přes offline mapy nešlo ten druhý obchod najít a ani jsem už neměl data, že bych se připojil přes mobilního operátora. Nakonec mne napadlo zkusit, jestli náhodou není poblíž nějaká veřejná wifi a světe div se, byla nějaká městská. Tak jsem se připojil, na webu našel obchod, jeho adresu i otevíračku, podle níž měli otevírat v 10.00. Protože bylo pár minut po půl desáte, pomaličku jsem se vydal k obchodu a cestou se zastavil ve Starbucks na White Chocolate Mocca.

Po kávince jsem došel do obchodu, kde naštěstí ten kabel měli. Při placení však byl problém s kartou a fakt nechápu, proč se mi to v Americe opakovaně stává - v některých obchodech mi prostě nejde kartou zaplatit, i když zadám PIN. To byl i tento případ. Zaplatil jsem tedy hotově, ale před obchodem mne napadlo, jestli mi zase banka neblokla kartu kvůli podezření ze zneužití - to se mi už jednou stalo. Pak jsem ale došel do International Spy Museum a tam karta normálně fungovala. Prostě záhada...
Z obchodu jsem se vydal na 10. ulici, kde se nachází Fordovo divadlo, ve kterém byl postřelen americký prezident Abraham Lincoln. Vyfotil jsem si divadlo i protější dům, kam byl Lincoln z divadla odnesen a kde zranění podlehl.

Od divadla to bylo do International Spy Museum už jen kousek, takže jak jsem tam přišel, koupil jsem si vstupenku. A tu jsem platil kartou a najednou žádný problém s platbou nebyl. No fakt divné... Samotné muzeum je rozděleno do dvou pater. V tom horním jsou nejrůznější exponáty demonstrující, jak zejména za Studené války se vzájemně špiclovali západní a východní agenti. Dolní část byla naopak věnována nejznámějšímu agentovi na světe - Jamesu Bondovi. :-)
V horním patře po vstupu do první místnosti nás průvodkyně vyzvala, ať si prohlédneme na sloupech karty fiktivních agentů a někteoru z nich si nastudujeme a přijmeme jeho identitu. Bylo to součástí malé hry, kdy na dvou místech byl displej, přes který jsme odpovídali na otázky týkající se přijaté identity. Kdo si vše o agentovi a zadaném úkolu dobře zapamatoval a správně zodpověděl, byl vyhodnocen jako dobrý agent. Protože jsem v dané chvíli netušil, jak bude hra probíhat, přijal jsem pro jistotu identitu Rusa - Dmitrije Ivanova (48 let) z Kirova v Rusku, který jede na 5 dnů na dovolenou za rodinou do Bostonu v Massachussets. Co kdyby náhodou se někde mluvilo, tak bych nasimuloval ruský přízvuk. :-) Nakonec ale nic takového se neudálo, prostě u prvního monitoru se odpovídaly otázky týkající se identity, načež se zobrazila informace, s kým se v tom Bostonu mám setka a proč. Na druhém monitoru pak zase na to byly otázky a to bylo vše. Jenže mezi těmi monitory byla celá expozice, tak už nevím, kterou konkrétní informaci jsem zapomněl, že mne počítač vyhodnotil jako nezpůsobilého k býti agentem. :-D
Vlastní expozice prezentovala nejrůznější způsoby, jakým špióni špiclovali, ať už šlo o odposlouchávací či fotografická/kamerová zařízení skrytá v botech, kamenech, stromech a já nevím v čem všem možném. Co mne pobavilo, tak kterak ruská školačka na nějaké společenské akci darovala americkému velvyslenci velkou dřevěnou plaketu amerického orla, ve kterém ve skutečnosti byl skrytý mikrofón. Nebo foťáky v krabičce od cigaret, v zapalovači, no prostě jako to známe z různých filmů. Ostatně k vidění tam bylo i několik skic agenta Abela, o němž byl natočen film Most špiónů. Ve finále pak tam byla místnost věnována SSSR, kde zrovna v mé přítomnosti hráli v originále Partyzánskou, kterou jsme v hudební výchově na základce museli zpívat. :-D

Expozice o James Bondovi přinášela řadu rekvizit z těchto filmů, ať už se jednalo o zlatou pistoli, šaty některých Bond girl či masku na změnu obličeje z Die Another Day.

Ze špiónského muzea jsem si zašel na oběd do nedalekého bistra. Dal jsem si houbový cheesburger (místo masa smažený žampión - a fakt dobré) a pravou limonádu, že v ní plavaly kousky citrónu.

Jak jsem se najedl, vyrazil jsem do muzea americké historie. Sešel jsem na roh 9. ulice a Pennsylvania Avenue, kde jsem najednou viděl několik blikajících policejních aut a chuml lidí. Mohlo jich tam být tak tři sta a všechno to probíhalo v klidu. Prošel jsem kolem, všiml si, že tam jsou i nějací novináři s kamerou a jak jsem vyrozuměl z transparentů a útržků přednášejícího (a později si to potvrdil z informací na internetu), byla to demonstrace vztahující se k událostem v Charlottesville.

Pokračoval jsem ale dál po 9. ulici a sešel na Constituional Avenue, po které jsem došel do National Museum of American History. Toto třípatrové muzeum je rozděleno do menších prostor, ve kterých byly expozice představující historii USA z různých úhlů pohledu. Nestihl jsem projít celé muzeum, ale druhé a třetí patro jsem stihl. Jedna z místností se zabývala účastí USA ve válečných konfliktech, přičemž zejména se týkala Občanské války, druhé světové a vietnamské. V případě občanské byly velmi sugestivní fotografie zraněných vojáků s ustřelenými končetinami či znetvořenými obličeji. U vietnamské to pak byly různé fotografie z bojů v džungli. Součástí této expozice byla i ukázka části berlínské zdi. Byl to zvláštní pocit dotknout se jí a vybavit si doby, kdy nešlo jet za hranice a kdy jsem měl Západ zprostředkován jen z rakouské televize, a přitom si na ten symbol rozděleného světa sáhnout v USA, zemi, která byla právě na druhé straně té zdi.

Jiná expozice byla naopak věnována prvním dámám USA - byly tam jejich společenské šaty, ale i servis, kterým nechaly vybavit stolování v Bílém domě. V souvislosti s šaty se právě o Jacquelině Kennedyové i zde hovořilo jako o módní ikoně mezi prvními dámami.

Další expozice se věnovala americkým Japoncům za druhé světové války, jak byli po útoku na Pearl Harbor soustředěni do táborů a vyčleňování ze společenského života. Nebo jiná expozice informovala o národnostním mixu v USA, odkud kdo přijel do USA, že jednu dobu byla výrazná migrace z Německa, pak z Irska či Číny. Konkrétně na Chicagu zde byla demonstrována pestrost národností, kde nemalé zastoupení měli i Češi.

Z dalších expozic jsem ve zbývajícím čase stihl již jen povrchně projít sekci věnovanou náboženským skupinám zejména v 18. a 19. století v USA či sekci zaměřenou na volby v USA. Tato část mne zaujala, protože stejně jako kdysi v muzeu New Yorku i tady jsem viděl, že řada Američanů si možnosti volit váží, chodí k volbám a jak ukázala i nedaleká demonstrace, je připravena kvůli hájení svých zájmů vyjít do ulic. V tomto se máme stále co od nich učit...

Po prohlídce muzea jsem zamířil na hotel a cestou si koupil něco na večeři. Zítra odjíždím do Baltimore, takže se dnes již začnu balit, abych zítra ráno už řešil jen drobnosti. Jsem zvědav, jak cesta proběhne, zvláště jak rychle se zorientuji v dopravním systému v Baltimore a jestli všechno klapne s ubytováním...



Předchozí strana        Úvodní strana        Následující strana


Copyright © Jiří Kratochvíl 2017