Úterý 29. srpna 2017

Washington se se mnou rozloučil skutečně plačtivě, protože již od rána celý den prší. Nejde o žádný velký liják, ale na deštník už to je... Na cestu jsem se sbalil již včera večer, abych dnes ráno už jen hodil do batohu kartáček na zuby a pyžamo a vyrazil.
Metrem jsem od hotelu jel na zastávku Union Station, kde kromě vlakového nádraží je i autobusové. To jsem našel celkem rychle a protože bylo něco přes hodinu do odjezdu, šel jsem si sednout do čekárny. Sotva jsem tam ale vstoupil, tak mne i ostatní vybídl uklízeč k odchodu, aby tam mohl uklidit. Venku bylo vcelku příjemných 19 °C, ale jak foukal vítr, tak se do mne trošku pustila zima. Šel jsem si proto do nedalekého stánku zajít koupit něco teplého na jídlo. Když jsem se vrátil na zastávku, zaznamenal jsem, že přímo za mými zády sedí nějaké dvě Češky. Pozdravili jsme se a prohodili pár slov - byly ve Washingtonu od soboty a právě se přesunovaly na čtyřdenní návštěvu New Yorku, ze kterého měly zamířit na kanadskou stranu Niagárských vodopádů. To už ale začal nástup do jejich autobusu, tak jsme se rozloučili a popřáli si šťastnou cestu.

Mezitím byl dokončen úklid, tak jsem si sedl do čekárny. Asi po dvaceti minutách jsem si zašel na toaletu a protože mi zatím nějaký pár zasedl místo, sedl jsem si vedle jedné starší paní. Nevím, co se vlastně stalo, začala po chvíli sebou nějak mlít a něco prohodila k vousatému chlápkovi vedle ní. Jak jsem následně vyrozuměl, brblala, že nemá místo na opěrátku, na což jí on opáčil, že ho zabírá jen z poloviny, ona zase něco zabrblala, že chlap vcelku solidně zvýšil hlas a se slovy "fucking bullshit" jí sdělil, ať si přestane vymýšlet. Okolí si toho nevšímalo, jakoby se nic nedělo.

To už ale nastal čas mého odjezdu. Vzal jsem si batoh a šel ke kontrolce jízdenek, která mne poslala do řady A. Na tom nádraží to totiž mají tak, že sice mají několik nástupišť, ale před nimi mají páskami rozdělené řady A až E. Jak najede autobus, tak řidič vyvolá příslušnou řadu, lidi z ní dají batoh přítomnému pomocníkovi, který umístí batoh do zavazadlového prosotru. Cestující pak nastoupí do autobusu s tím, že si mohou sednout, kde chtějí. Původně jsem si chtěl sednout někde dopředu, ale tam již bylo obsazeno. Ačkoliv vlastní autobus Greyhoundu je na úrovni, obdobný typ jak mají Student Agency, tak v něm byl vcelku nepořádek - na jedné dvojici sedadel rozházené brambůrky, na podlaze sem tam odpadek a v celém autobuse mírný pach moči ze záchodu vzadu.

Samotná cesta proběhla bezproblémově. Trvala asi hodinu, z čehož tak dvacet minut se autobus vymotával z Washingtonu. Pak ale již najel na rychlostní komunikaci lemovanou celou dobu lesem. Cestou jsme minuli odbočky k NASA či NSA (možná proto ty lesy, aby nebyly instituce tak na ráně). Do Baltimore jsme přijeli s mírným zpožděním. Na Google mapách se vše jevilo tak, jakoby přímo na nádraží měla být zastávka autobusu 73. Ve skutečnosti ale na tom nádraží nejenže nebyla možnost koupit si předplatní jízdenku, ale zastávka autobusu byla asi o 200 metrů opodál. To by tak nevadilo, jakože spíš, že nebyla krytá. Takže jsem vytáhl deštník, přes batoh přetáhl nepromokavý plášť a jal se čekat. Prvně se mnou stáli na zastávce nějací dva místní. Jednoho z nich jsem se optal, stojím-li na správné straně zastávky, což mi potvrdil, stejně jako mi poradil, abych si místo jízdenky na jednu jízdu koupil celodenní jízdenku, že při mnou plávanoném přestupu je to levnější. Pak mu ale přijel jeho autobus, nastoupil a odjel. Tak jsem na zastávce osaměl, batoh na lavičce, v ruce deštník a před sebou půl hodiny čekání. Můj autobus 73 totiž jezdil jednou za 45 minut a předchozí jsem kvůli zpoždění nestihl.
Asi deset minut před 13.00, kdy mi měl autobus jet, přišla na zastávku nějaká paní, tak v mém věku. Poté, co se mne zeptala, jestli už jela 73, osmělil jsem se a zeptal se jí na jízdné, abych se ujistil, že opravdu lze celodenní jízdenku koupit u řidiče. To mi potvrdila, tak jsme prohodili pár slov, proč že jsem přijel, když jsem jí řekl o akváriu, tak se divila, prý je to nuda apod. Potom se mne na něco zeptala, ale za boha jsem jí nerozuměl, protože ona v podstatě vůbec nehývala rty, takže něco zadrmolila a vůbec nevím co. To už ale přijela linka 73 a jak nastupovala přede mnou, řekla řidičce, kam že jedu, aby mi řekla správnou zastávku. Zde vzniklo zvláštní nedorozumění - z Google map jsem měl zjištěno, že přestupní stanici mám na rohu Paca Street & Saratoga. Když se mne řidička zeptala, kam jedu a já ji řekl "Paca Street", tak řekla, že tam přestup není a že mi řekne, kde vystoupit. Posadil jsem se a sledoval názvy příštích stanic zobrazujících se na displeji umístěném u stropu. Asi po třech minutách jel autobus po dlouhé rovné ulici a na displeji se zobrazilo "Paca St". A zde jsem se právěže podivil, proč se řidička k tomu názvu neměla, ačkoliv evidentně ulice s tím jménem existuje. Dal jsem raději na svou paměť a jak jsem viděl zastávku, kterou jsem znal z Google Maps, vystoupil jsem. A dobře jsem udělal, protože tam byla zastávka Blue Link, která mi měla jet k hotelu. S tou ale byla také zvláštnost - i když zastávka měla na ceduli Blue Link, za rohem byla další zastávka, kde asi po pěti minutách zastavil autobus mající nad řidičem cílovou stanici CMS, tj. můj směr. Popadl jsem batoh a rozběhl se k tomu autobusu, rychle se zeptal řidičky, jestli jede na Security Boulevard, a když přisvědčila, posadil jsem se.
K hotelu to mám autobusem asi 25 minut, což je pohoda. Autobus vyjel z centra a jel mezi dlouhými řadami rodinných domů. Nepředstavujme si domy jako v Česku, kde je každý obehnán nějakou zahrádkou, ale jako ulici z úzkých domů nalepených jeden na druhém (asi jako můžeme v Brně-Žabovřeskách vidět po levé straně při cestě trolejbusem ze zastávky Kroftova na Přívrat). I zde jsem dal především na svou paměť a vybaviv si, že mé zastávce předchází dlouhá řada nějakých supermarketů, včas jsem stiskl tlačítko na znamení. Ze zastávky jsem to měl na hotel asi dvě stě metrů. Protože však jsem na recepci přišel krátce před 14. hodinou a rezervace byla až od 15.00, musel jsem počkat. Naštěstí jsem nebyl moc promoklý, tak jsem se posadil do křesla před recepcí, aktivoval wifi a zkoukl na webu České televize jeden díl Případů 1. oddělení.
Ve tři mne konečně ubytovali, dostal jsem typický motelový pokoj, kterých jsem při cestách z Liborem zažil více než dost. Místnost je prostorná, je tu postel, stolek se dvěma židlemi, vlastní sociální zařízení. Není to nic moderního, už je to sešlé stářím, ale na ty dvě noci to je v pohodě. Když jsem se ubytoval, vyrazil jsem do nedalekého supermarketu koupit si něco k pití a ke snídani, cestou jsem se zastavil v okýnku pro jednu pizzu a teď už jsem na pokoji a relaxuji. Nakonec jsem se rozhodl praní odložit až na New York, protože ještě mám na zítřek a cestu do New Yorku čisté oblečení...



Předchozí strana        Úvodní strana        Následující strana


Copyright © Jiří Kratochvíl 2017