Pondělí 4. září 2017

Ačkoliv jsem včera usínal s tampóny v uších za hlasitého raegge, kupodivu jsem spal jak dřevo a probudil se kráte před sedmou. Sotva jsem se probral, shlédl jsem poslední dva díly Twin Peaks a kolem deváté vyrazil do metra. Po včerejším skutečně hlasitém dni (přírodovědné muzeum a pak to raegge) jsem si na dnešek naordinoval tichá místa - návštěvu židovského muzea a muzea 11. září - a vzhledem k tomu, že se udělalo hezky a vysvitlo slunce, tak focení na Coney Islandu.
Metrem jsem sjel na zastávku Rector Street, ze které jsem podél jižního cípu Manhattanu po Battery Place došel k Museum of Jewish Heritage. Zatímco muzeum holocaustu ve Washingtonu bylo už podle názvu zcela zaměřeno na úděl Židů za druhé světové války, newyorské muzeum je rozděleno do tří tématických expozici - v přízemí život a kultura Židů před 100 lety, v prvním patře utrpení Židů za druhé světové války a ve druhém patře katarze po druhé světové válce a únos Adolfa Eichmanna z Jižní Ameriky.
V celé muzeu je zákaz focení, takže mohu jen slovně shrnout, co jednotlivé expozice zahrnovaly. První seznamuje s životem Židů před sto lety jak v Evropě, tak i USA. Ve vitrinách byly zejména vystaveny sakrální předměty, ale i předměty denní potřeby, které si vzali Židé při emigraci do USA během 19. a 20. století. Jak zde bylo upozorněno, Židé byli pronásledováni i před druhou světovou válkou - v jedné části expozice byla stěna s letopočty a krátkou informací o události spojené s pronásledováním. Ano, byla tam i zmínka o pronásledování Židů v Čechách a na Moravě po vraždě Anežky Hrůzové. V expozici bylo rovněž zdůrazněno úzké sepětí rodiny, zvláště při šabatu, kdy otcové se celý den velmi aktivně věnovali svým dětem. Bylo to celé zajímavé. Pochopitelně šlo jen o nakouknutí do kultury Židů a jejich důraz na tradici a rodinné vazby je záviděníhodný.
Expozice o druhé světové válce stručněji shrnovala vše, co jsem viděl již ve Washingtonu - vzestup Hitlera a pronásledování Židů. Narozdíl od Washingtonu nebyla výstava organizována striktně chronologicky, ale spíš tématicky s tím, že ke každému tématu byl vždy jeden panel s letopočty a významnými událostmi. Takto bylo například téma vzestupu Hitlera, téma holocaustu, téma života v ghettech, téma útěku z Hitlerem ovládaných území atd. Co mne - a musím říci, že vzhledem k tomuto tématickému uspořádání - skutečně nemile překvapilo, že ani v jednom z témat, a to ani v tom o odporu proti nacistům, nebyla zmínka o zabití hlavního strůjce holocaustu Reinherda Heydricha (na konference ve Wannsee byl právě on hlavním jednajícím a hned po něm Eichmann). Chápu, že muzeum se zaměřilo zejména na odpor Židů proti nacistům, ale jestliže byly uvedeny i zmínky účasti spojenců ve válce, tak zabití třetího muže Třetí říše není zanedbatelná událost. Naopak mne potěšilo, že stejně jako ve Washingtonu i zde byla část expozice věnována Československu, respektive Terezínu. Bylo zde vystaveno několik obrázků a dopisů od tam vězněných českých dětí.
V druhém patře expozice končila informacemi o tom, jak Židé po skončení války byli po návratu nadále vystavováni šikaně (byla tam například zmínka o židovském chlapci, který po návratu z koncentráku do Polska se ve škole setkal s posměšnými pokřiky od spolužáků). Proto zejména z Východní Evropy se Židé odstěhovali buď na Západ nebo do nově vzniklého Izraele. Expozice tak obsahovala životní příběhy některých Židů, co se s nimi stalo po odchodu z rodné země. A také zde byla velká obrazovka uvádějící počet Židů v jednotlivých státech před válkou a po ní. Podle zde uvedených údajů žilo v Československu 207 260 Židů, z nichž 149 150 (72 % !!!! během války zemřelo. To je prostě strašné...

V židovském muzeu jsem strávil něco přes dvě hodiny. Byl tam nádherný klid, protože tam bylo skutečně jen pár lidí. Po odchodu jsem zamířil na 9/11 Memorila, což je památník a muzeum upomínající na teroristický útok na tzv. dvojčata dne 11. září 2001. Cestou jsem si jako na malý oběd dal Hot Gog (ano, Gog), což je Hot Dog se zelím a drcenými okurkami. Slupl jsem to a došel k památníku, který je tvořen dvěma velkými čtvercovými kaskádami, kde neustále stéká voda dolů. Okraje těchto čtverců jsou z mramoru, ve kterém jsou vyryta jména těch, kteří při pádu dvojčat a záchraných pracích zahynuli.

Krátce si to prohlédl a zařadil se do frony na vstupenku do muzea. Když jsem do něj vešel (opět po obligátní kontrole baťůžku), měl jsem nejdříve pocit vyhozených 24 dollarů, ale pak jsem se v duchu Američanům omluvil. Totiž muzeum je koncipováno tak, že je upraveným prostorem bývalého podzemí obou dvojčat. Celá expozice začíná vcelku zdlouhavým pozvolným sestupem do podzemí, kde je sem tam nějaká fotografie dvojčat. V tu chvíli jsem fakt začínal mít pocit, jestli vlastně nejde jen o prázdný prostor. Vzápětí jsem se ale dostal do podzemí, kde bylo nejenže dost různých artefaktů z dvojčat (např. kovové konstrukce, motor jednoho z výtahů, poničené vozy hasičů a zdravotníků apod.). Celé podzemí bylo navíc lemováno původními kovovo-betonovými základy dvojčat. Uprostřed pak bylo malé kino, kde promítali asi desetiminutový film znázorňující zrychlený záznam výstavby památníku, a vedle kina expozice s fotografiemi téměř všech obětí útoku. Toto byla velmi emotivní část, protože u některých jmen byl i V New Yorku v okolí, kde stávala Dvojčata, o koho se jednalo a jak zahynul - a byli tam jak pasažéři z unesených letadel, tak i pracující z dvojčat nebo záchranáři.

Závěr expozice byl pak tvořen místnosti zachycující detailně takřka po minutách dění v době teroristického útoku - bylo tam popsáno, co se kdy kde zrovna odehrávalo (v letadle, ve městě, ve státních úřadech včetně leteckého dispečinku apod.). Byly tam dobové ukázky z televizního zpravodajství a spousta fotografií, které jsem dosud neviděl. Vůbec si nedokážu představit, co to tehdy muselo být za šílené dění... sám si jen pamatuji, že jsem tehdy v to úterý přišel domů, když mi spolužačka poslala SMS, ať si hned pustím CNN, na které jsem již viděl doutnající první věž a pak viděl náraz druhého letadla... Opravdu to byl den, kdy se změnil svět...
Závěr této části expozice pak byla věnována samotným teroristům (jak se připravovali, jak bylo možné, že pronesli do letadla malé nože) i Al Kajdě.

Když jsem skončil prohlídku muzea, bylo krátce po čtvrté. Vydal jsem se na metro, že pojedu na Coney Island zkusit si vyfotit tamější západ slunce (ano, celý den jsem s sebou tahal v batohu i druhý objektiv a stativ, uuuuuuufffffff). Cestou na stanici jsem ale trošku zakufroval a než jsem tam došel, začínal jsem mít v tom vedru všeho dost a začal jsem přemýšlet, jestli už to nezabalím a nepojedu na pokoj. Pak jsem si ale zas říkal, že na to je ještě moc brzy, tak mne napadl spásný nápad, že místo na Coney Island si zajedu znovu vyfotit západ slunce ze strany Brooklynu. Už jsem si to fotil při poslední cestě, ale moc se mi to nepovedlo, tak jsem si řekl, že to zkusím znovu.
Na místo jsem dojel před sedmnáctou hodinu, takže mne čekalo skoro dvouhodinové čekání. To ale uteklo vcelku rychle - sedl jsem si, relaxoval, koukal do vln narážejících na břeh a pozoroval lidi kolem, jak si tu sem jdou také fotit panorama jižního Manhattanu.

Jakmile slunce zalezlo za mrakodrapy, pořídil jsem pár snímku a šel zpátky na metro. Cestou jsem si skočil nakoupit do obchodu - a zase problém s platební kartou. Fakt to nechápu, proč někde mám tyto problémy, přitom jsem předtím platil kartou vstupenky do obou muzeí. Tak jsem zaplatil v hotovosti a pokračoval na zastávku, kde mne čekalo nemilé překvapení - metro jezdilo jen jedním směrem. Takže to pro mne znamenalo jet zpátky na Manhattan a až tam přestoupit na linku k mému baráku. Cesta se tak z dvaceti minut protáhla tak na čtyřicet, na pokoj jsem dorazil někdy před půl devátou a fakt toho mám dnes akorát...
V kuchyni jsem pak potkal moje sousedy, zjistil jsem, že jsou z Rakouska, takže samozřejmě věděli, odkud jsem. Pobavil jsem je tím, že Brno je předměstí Vídně. :-D Teď už jsem v posteli, končím dnešní zápis a přemýšlím, co zítra. Má být hezky, takže chci jet znovu na Coney Island, předtím ale dám asi nějaké to muzeum, nebo možná dojde na nějaké ty nákupy, ještě uvidím...



Předchozí strana        Úvodní strana        Následující strana


Copyright © Jiří Kratochvíl 2022