Pondělí 27. května 2019

Není to ani měsíc, co jsem se vrátil z Kanady, a už vyrážím na další cestu, tentokrát do Itálie na knihovníckou konferenci. Neletěl jsem sám, ale s kolegou z práce.
Z Brna jsme vyjeli krátce před osmou do Vídně, odkud jsem letěli do Florencie. Cesta vlakem proběhla bez potíží, vlak dokonce dohnal zpoždění. Na letiště jsme přijeli krátce po desáté a okamžitě zamířili k bezpečnostní kontrole. Naštěstí tam nebyla dlouhá fronta, a tak jsme byli rychle odbaveni.

Protože do odletu bylo více jak dvě hodiny, vydali jsme se na malé občerstvení do jedné z letištních kafeterií. Koupil jsem si něco k pití a ovoce. Po půl dvanácté jsme se konečně dozvěděli číslo našeho gatu, a tak jsme se tam vydali. Během čekání na odlet jsme zaznamenali dva šťastně unaveně mladíky ve finských dresech. Včera jejich národní tým vyhrál mistrovství světa v ledním hokeji, tak měli důvod k oslavě.
Při čekání na odlet jsme si s kolegou také přerovnali věci v kufrech. A tu nastala nepříjemná situace. Kolega s vyděšenýma očima mi povídá: „Já si v tom kufru zamknul klíče. Měl jsem je v bundě a…“ Takže už jsme si představovali, jak při příchodu na hotel budeme řešit vypůjčení štípaček. Kolega se ale ještě začal znovu prohledávat a po minutě vzrušení zavládla radost, neboť se ukázalo, že naštěstí neměl klíče v bundě, ale v kalhotách.
Po tomto krátkém vzrušení konečně začal nástup. Překvapilo mne, že nás z gatu vezli autobusem k letadlu. Na rozdíl od Paříže jsme ale hned po nástupu do autobusu vyjeli a nikde zbytečně nečekali. Teď je 13.36, sotva čtyřicet minut od vzletu a už cítím, jak letadlo začíná zvolna klesat. I tak letušky stihly roznést malé občerstvení, makové keksy a k ním jsem si objednal jablečný džus.

13.59
Jdeme na přistání.

20.49

Let uběhl velmi rychle, trval cca 65 minut. Po přistání jsme zamířili na autobusovou zastávku, kam asi za dvacet minut přijel autobus, který nás vzal do centra k nádraží. Od něj jsme se spletí úzkých uliček vydali k hotelu. Cesta byla občas boj, protože chodníky jsou zde úzké, auta a skútry jezdí oběma směry a mnozí chodci jdou bezohledně po levé straně nebo středem a nemíní mnohdy uhnout.
Když jsme dorazili na hotel, na recepci nás čekala velmi ochotná a milá slečna, která již pro nás měla nachystány klíče od pokojů, instrukce k užívání pokoje a dokonce nám i přidala mapu. Na ubytování jsme si dali půl hodiny, kterou jsem využil k zapadnutí do sprchy.

V půl páté jsme se vydali na obchůzku do centra. Hotel máme velmi blízko hlavních zdejších pamětihodností. Vydali jsme se ulicí Via San Gallo k ulici Via De'Genori, kde jsme hned vedle Medicejského paláce sedli na zahrádce jedné restaurace a objednali si pizzu. Takže poprvé pravá italská…

Po večeři jsme zašli do nádvoří Medicejského paláce, respektive nejdříve jeho zahrady a pak vnitřního nádvoří. Bylo tam krásně. V zahradě klid navzdory procházejícím studentům a na nádvoří budovy se nám naskytl pohled na černobílé malby na stěnách - hned se mi vybavily Slasti otce vlastí.

Kousek od paláce se pak nachází bazilika Sv. Vavřince, kterou jsme obešli a vyfotili si. Kolem byly různé restaurace či krámky s turistickými cetkami, ale také i několik studentů (zřejmě architektury?) něco si zaujatě kreslících do skicářů.

Z Medicejského paláce jsme ulicí Via Martelli došli na náměstí, kde se nachází baptistérium a hlavně katedrála Santa Maria del Fiore s Giottovou zvonicí. A tam nám spadla čelist. Něco tak nádherného jsem dlouho neviděl. Budova je zdobena ohromným množstvím velkých i malých soch a maleb do nejmenších detailů. Dívali jsme se, že na jednom z portálů byly malé sošky andělíčků, z nichž každý měl svůj vlastní výraz. No prostě fakt něco nádherného a nejde to popsat slovy, to se prostě musí vidět.

U katedrály jsme se zdrželi nějakou minutu, než jsme zamířili ulicí Via dei Servi k Bazilice Nejsvětějšího Zvěstování (Basilica della Santissima Annunziata), kde je menší náměstí lemované různými budovami. Před jednou byla opět mládež kreslících si něco do skicářů. Mysleli jsme si, že kreslí koňské sousoší uprostřed náměstí, a zvědavost mi nedala, že jsem se šel podívat, co opravdu kreslí. A vida, vůbec ne sousoší, ale protější budovu, respektive jeho kolonádu.

Od baziliky jsme se vydali na zdejší Náměstí sv. Marka, kde jsme narazili na restauraci s cukrárnou. Byly tam tak krásné laskominy, že jsme se nechali zlákat k dodatečnému desertu a něco malého jsme si koupili, já citronový koláček s pudinkem a citronově-čokoládovou trubičkou.

Zákusky jsme si snědli opodál od restaurace, chvíli si tam povídali a pak už na nás přece jen padla únava, že jsme zamířili do hotelu. Cestou jsme se stavili v Carrefouru koupit si něco k pití a něco malého k zakousnutí kdyžtak na ráno.
Do hotelu jsme přišli před půl osmou, domluvili se na zítřejší cestu na konferenci a pak už každý zamířil do svého pokoje. Po sprše jsem se natáhl, vyřídil něco pracovní pošty a za poslechu Okresu na Severu v pozadí se pustil do deníku… Příjemná změna letět někam a bez časového posunu. :-D



       Úvodní strana        Následující strana