Irsko - výlet do Corku a Dublinu

Úterý 5. července 2016

17:32 GMT

Ačkoliv zdejší meteorologové předpovídali po celý den slunné počasí, nebylo až skoro do poledne po slunku ani stopy. Neboli opět jsem se probudil do podmračeného Corku, naštěstí ale tentokrát nefoukal vítr a bylo relativně teplo. Po snídani asi kolem deváté hodiny jsem sešel pěšky od domu na autobusové nádraží. Na tuto procházku jsem si rychle zvykl, je to z kopce tak čtvrt hodinka chůze a cesta mne přivede rovnou k nádraží. Dnes jsem k němu přišel právě včas, koupil jsem si lístek do vesnice Blarney a nastoupil do již čekajícího autobusu.

V Blarney se nachází zřícenina hradu, který byl postaven začátkem 13. století, když již dvě stě let předtím tam stála dřevěná tvrz. Hrad bývá otevřen do desíti do dvou a již krátce po desáté byla u vstupu menší fronta, která se pohybovala velmi pomalu. Myslel jsem prve, že se postupuje tak pomalu proto, že všichni se chtějí kochat výhledem z hradu, ale příčina byla jiná – zcela nahoře se nachází mýtický kámen a ten, kdo jej políbí, získá dar výřečnosti (pod hradem se psalo, že není zcela jisté, jestli tak při své návštěvě hradu učinil i Winston Churchill, ale prý si po návštěvě hradu velmi rychle vydobyl postavení v britském parlamentu). Toho, kdo čeká historku o tom, jak si lehám na zem a tak dvacet, třicet metrů nad zemí hlavou dolů líbám kámen, zklamu – opravdu jsem si tuto libůstku bez uzardění odepřel, řekněme třeba, že z hygienických důvodů.

Samotný výšlap na vršek hradu byl zajímavý – šlo se po točitém kamenném schodišti, které se s každým dalším schodem nahoru zužovalo. Téměř nahoře byly již schody malé a v chodbě začínalo být těsno. Ten výhled na okolí ale stál za to.

V samotné zřícenině nic není, jsou tam jen holé zdi a v některých místnostech popisek, k čemu daný prostor sloužil. No nebylo to asi zrovna jednoduché bydlení – podlaha hrbolatá, místnosti tmavé a vlhké s malými úzkými okny, k tomu všechno vynášet nahoru po těch úzkých schodech... Nad vchodem/východem do/ze zříceniny je zamřížovaný otvor, který byl dříve (pochopitelně bez dnes tam nacházející se mříže) používán k házení odpadků nebo i roztaveného kovu na nezvané hosty.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vzhledem k pomalu postupující frontě celá prohlídka zříceniny trvala asi hodinu. Když jsem sešel dolů, zašel jsem do nedaleké Posion Garden (Jedovatá zahrada), kde se nacházely různé jedovaté nebo halucinogenní rostliny. Však u nich opakovaně byly umístěny informativní cedulky s vyobrazenou lebkou.

 

 

 

 

 

Ze zahrady jsem zamířil do Blarney House, jak se nazývá dům postavený v r. 1874 rodinou současných vlastníků zříceniny a okolních pozemků. Jedná se o skutečně přepychovou vilu v postromantickém stylu. Uvnitř se bohužel nemohlo fotit, což mne mrzí, protože to bylo opravdu nádherné. Po vstupu do domu se vyšlo po schodech do uvítací haly, ze které vedly dveře do různých místností a schodiště do nadpodlaží. Průvodkyně nás vzala z uvítací haly do místnosti, kde u bočních stěn byly ručně dělané dřevěné knihovny plné knih vydaných v 19. století a dříve. V místnosti dále byla robustní a od pohledu velmi měkká pohovka s dvěma křesly naproti krbu a velký kulatý stůl s uzamykatelnými zásuvkami. Jak průvodkyně sdělila, právě u tohoto stolů vlastníci domu uzavírali různé důležité smlouvy.

Pak nás průvodkyně zavedla do místnosti, která vypadala jako jídelna, ale ve skutečnosti to byl pánský klub, kam ženy nesměly. Jednalo se o podlouhlou místnost s dlouhým stolem, kolem kterého byly dřevěné komody a na nich různé porcelánové nebo křišťálové nádoby. Do této místnosti vedly dvojité dveře, které měly domácím umožnit skrytě poslouchat, co si kdo říká uvnitř.

Poté jsme již po schodech vystoupaly do nadpodlaží, kde byly asi 4 přepychově vybavené ložnice a dvě koupelny s toaletami. V ložnicích se nacházely robustní postele s tlustými matracemi, látkou potažená křesla a dřevěný nábytek. V koupelnách pak byly na kovových nohách stojící vany.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Samotná prohlídka domu trvala necelou půl hodinu. Po jejím skončení jsem si dům vyfotil a vydal se na jednu z tras, po kterých se návštěvníci Blarney Castle and Gardens mohou procházet.

Konkrétně jsem se vydal na trasu k nedalekému jezeru. To už vysvitlo slunce, ale protože se teplota držela kolem 17 °C, byla to příjemná procházka (tedy z počátku, pak už se začala projevovat únava). Nejdříve jsem šel asi kilometr po dlouhé otevřené cestě, která se pak prudce stočila doprava do lesa. V lese byl příjemný chládek a cesta v něm mne přivedla k jezeru, na které však nebylo kvůli kolem stojících stromů vidět. To mne poněkud zklamalo, protože mi přijde zvláštní mít pro návštěvníky vytyčenou trasu s názvem Lake Line, ze které nakonec není jezero vůbec vidět. Respektive bylo ta pouze jedno místo sice s opravdu hezkým výhledem, ale prostě mi to přišlo málo.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Od jezera jsem se vrátil ke zřícenině, kde jsem chvíli poseděl a odpočíval na lavičce. To už byly skoro tři hodiny a už jsem začal být utahaný, tak jsem šel pomalu zpět na zastávku autobusu, který za dvacet minut přijel a odvezl mne zpět do Corku. Po příjezdu do Corku jsem si zašel nakoupit do Tesca a cestou zaznamenal, jak na St. Patrick Street nějaký malíř právě maloval obrovský obraz k uctění památky vojáků z první světové války.

 

 

Po nákupu jsem si zašel na brzkou večeři (pikantní Tacos s hranolky) do Abrakebabra, odkud jsem se pak již vydal na autobus. Domů jsem dorazil něco po páté a zbytek dne jasný - relax, ze záznamu na webu rozhlasu Dvojka si poslechnu Maigreta a budu ještě něco dělat na komplu...