Černobílý Londýn aneb Blue is the colour

Úterý 10. února 2015

Dnes jsem se vydal na další cestu za splněním snu - navštívit nějaký fotbalový zápas anglické Premiér league. Na cestu jsem se vydal s kamarádem Dóšou, velkým fanouškem FC Chelsea. To určilo i zvolený zápas, hned na zítra máme lístky na Chelsea s Evertonem. Kupovali jsme to přes Internet, no snad to nebude šmečko.
V podvečer jsme si dali sraz a vyrazili na brněnské letiště. Cesta tam byla bezproblémová, na letišti jsme dali kafe, abychom vydrželi, a pak už šli čekat na letadlo. Letěli jsme s Ryanair a navzdory jejich pověsti skrblíka vše ve skutečnosti proběhlo výborně, personál v letadle byl velmi milý, byl bych nakonec mohl mít s sebou i stativ.

Překvapilo mne, jak let rychle uběhl: startovali jsme v 21.20 s plánovaným přistáním v 22.20, ale ve skutečnosti jsme vystupovali už v 22.00. Na letišti jsme se vcelku rychle zorientovali. Nejdříve jsme si znovu mohli uvědomit výhodu členství v EU a vlastnictví pasu s biometrickými údaji, neboť zatímco většina z našeho letu se buď špatně zorientovala nebo ten pas nemá a zamířila ke klasickým přepážkám s úředníky, my zamířili k turniketům, přiložili pas na skener a po 5 vteřinách oficiálně vstoupili na území Velké Británie. Tak jednoduše to šlo. Kdeže je zpovídání se úředníkům, proč jedu do Británie, které jsem u roce 1996 musel podstoupit v Doveru...:-)
A štěstí nás neopustilo ani při cestě na hotel. Po vstupu do země jsme velmi rychle našli prodejnu lístků na autobus do centra Londýna. Nejenže jsme koupí lístků tam i zpět získali slevu, ale zároveň jsme zjistili, že autobus nám jede již za čtvrt hodiny. Nijak jsme tedy nemeškali a ihned zamířili na příslušné nástupiště, kam byl autobus za pár minut přistaven. Cesta autobusem do Londýna trvala necelou hodinu a chvíli před půlnocí jsme vystoupili na zastávce London Stansted. Zde jsme opět rychle našli zastávku metru, kde jsme si nabili na od mých kolegů z práce zapůjčené karty OysterCard dobili kredit na týdenní neomezený počet jízd metrem v zónách 1 a 2. Přitom jsme zjistili, že jsme v zóně 3, tak jsme si k tomu na doporučení všudypřítomných pracovníků metra přidali ještě 5 liber.
Ačkoliv se blížila půlnoc, na metro jsme čekali snad jen tři, čtyři minuty a stejně tak jsme nikterak dlouho nečekali ani na stanici Holborn, kde jsme z červené linky přesedli na modrou Picaddilly a tou dojeli na zastávku Hammersmith. No prostě všechno probíhalo tak bez problémů, až mito začínalo být podezřelé a říkal jsem si, že se přece musí někde nějaký zádrhel objejvit... Neobjevil. Došli jsme na hotel, kde jsme během dvou minut dostali klíče, aniž bych musel předložit pas, takže jsme hned zapadli na pokoj. Ten je menší, ale ne příliš, hlavně je ale čistý a útulný, s vlastním sociálním zařízením. Po cestě jsme si každý odbyl nutnou hygienu a pak jsme již zapadli do postelí a brzy usnuli...

Středa 11. února 2015

Ráno jsme vstali kolem půl osmé a asi o hodinu později se vydali nasnídat. Zapadli jsme do Pret A Manger, kde jsem si koupil sendvič a kolu. Protože bylo uvnitř plno a venku nebylo příliš zima, sedli jsme si na zahrádku tohoto bistra a posnídali.

Když jsme dosnídali, šli jsme na metro, odkud jsme jeli na slavnou Baker Street hledat dům Sherlocka Holmese (ne skutečný, jen s číslem, které mu přiřkl ve svých románech Arthur Conan Doyle). Vydali jsme se však špatným směrem a šli přesně na opačnou stranu, takže jsme namísto k Sherlockovu domu došli na Oxford Street. Zjistíce tento omyl jsme se rozhodli, že uděláme takový okruh, a to že zajdeme do nedalekého Hyde Parku, v něm si to prohlédneme a vrátíme se zpět na Baker Street dohledat Sherlockův dům.

V Hyde Parku bylo příjemně a vcelku klid; větší počet návštěvníků byl u tamějšího jezera, avšak všichni se chovali tišě, procházeli a navzdory vlezlému počasí (bylo zataženo a asi tak 5 ºC) se parkem pohybovalo vcelku dost běžců a běžkyň. Na konci jezera blízko Oxford Street se nachází menší bistro s prosklenými stěnami, a tak bylo příjemné si tam dát horkou čokoládu nebo kávu, na chvíli si sednou a přes sklo sledovat okolní cvrkot. Když jsme dopili, zvolna jsme obešli jezírko, dívali se na hejna racků a labutí, kteří se shlukli kolem některých návštěvníků, co jim přinesli nějakou tu housku. V Hyde Parku jsme obešli i umělý vodní tok postavený na památku Lady Diany a poté zamířili zpět na Baker Street.

Cestou po Baker Street jsme se stavili na oběd v mexickém bistru, kde jsem si dal výbornou pikatní tortilu se steakem, fazolemi a rýží. Po obědě jsme konečně našli Sherlockův dům. Nepřišel mi zas ničím zvlášť zajímavý, přece jen je to muzeum vzniklé podle fikce. Více mne spíš zaujala skupinka mladých turistů, co celý objekt fotila snad ze všech stran, aby se pak zcela ponořila do prohlížení pořízených fotografií. Nedalo mi to a rychle jsme je vyfotil, fotku jsem nazval SmartPhone: Connecting People. No veselý obrázek to bohužel není...

Z Baker Street jsme se vydali podél menšího parčíku k Abbey Road, kde sídlí studio hudební společnosti EMI, ve kterém natáčeli Beatles svá alba a před nímž se nachází slavný přechod z obálky alba Abbey Road. Když jsme tam přišli, podle očekávání tam bylo několik lidí, kteří se na přechodu nechali fotit. Řidiči projíždějící po Abbey Road byli notně trpěliví, protože projížděli ulicí vcelku pomalu, jakoby neustále očekávali, že někdo z fanoušků vběhne nečekaně do silnice.
Když jsem se procházel kolem studia EMI, všiml jsem si, že stejně jako při mé předchozí návštěvě Londýna v r. 1996 i nyní je tam stále cedule zakazující psát na kamenné ohrazení studia, které fanoušci stále ignorují, když na zídku píší vzkazy Beatles. A majitelé znovu a znovu zídku čas od času natřou znovu na bílo a fanoušci ji opětovně popíší - to jsem si uvědomil nejen podle toho, že nové nátěry byly zřejmé, ale i proto, že můj vzkaz napsaný v r. 1996 tam už nebyl o:-).

Pořídil jsem si tedy pár fotografií slavného přechodu i studia EMI, abychom se pak vydali zpět na pokoj krátce si odpočinout, než jsme vyrazili na večerní fotbalový zápas. Na stadion Chelsea jsme dorazili kolem půl sedmé. Hned za vstupní bránou byla v životní velikosti fotografie celého týmu Chelsea, na které byl prázdné místo vedle trénéra Mourinha, kam se mohli fanoušci postavit a nechat se vyfotit, jakoby byly součástí týmu. Dóša nelenil, odněkud z bundy vyčaroval šálu Zbrojovky Brno, kterou mu zapůjčila paní Magda, a už tam naběhl, abych ho blejsknul.

Po pořízení fotky jsme zamířili na svá místa. To byl ale trošku problém. Přišlo mi, že stadion nemá příliš dobré značení, kudy se dostat do příslušného sektoru. Obešli jsme téměř celý stadión a když už jsme mysleli, že jsme našli správný vchod, byli jsme všudypřítomnými členy ostrahy informováni, že ve skutečnosti je vstup v místech, kterými jsme již prošli. Tak jsme se tam vrátili, přitom viděli, jak u jednoho z bočních vstupů pro zaměstnance stadionu dává Mourinhův asistent nějakému paru volňásky. Když jsme konečně našli správný vchod, prošli jsme vstupním turniketem a zamířili na příslušnou trubinu. Ačkoliv jsme seděli asi tak v desáté řadě od konce, bylo na trávník výborný výhled, navíc, jak se později ukázalo, seděli jsme na straně, odkud byl pak krásně vidět vítězný gól Chelsea.
Atmosféra byla nepopsatelná - angličtí fanoušci po celý zápas skandují, emotivně zápas prožívají, dovedou ocenit i soupeřovy útoky či zákroky... Navíc Morinho nečekaně postavil do brány Petra Čecha, tak jsme aspoň viděli českého hráče v akci. Prostě další splněny sen - vidět zápas Premier League živě.

Po skončení zápasu se všech cca 40 tisíc fanoušků ukázněně rozešlo, nijak se nestrkalo při postupném nástupu do metra, prostě ukázkové chování. Sami jsme nikam nespěchali, tak jsme se ještě zastavili na pozdní hamburger s cibulí. V tom vlezlém počasí něco teplého do žaludku přišlo skutečně k duhu. Pak jsme již zamířili na stanici metra, odkud to i s přestupem bylo asi čtvrt hodiny k pokoji, kam jsme došli a zapadli do peřin, protože přece jen byl dnešek náročný.

Čtvrtek 12. února 2015

Včerejškem fotbal neskončil. Po snídani opět v Pet a Manger (horká čokoláda a sendvič) jsme se vrátili na stadion Chelsea, kde jsme měli předem zakoupené vstupenky na cca hodinovou prohlídku stadionu a tamějšího muzea. Při prohlídce nás průvodce zavedl do nejrůznějších prostor: Byli jsme v tzv. press roomu, kde se pořádají tiskové konference a kde se, jak zmínil průvodce, byli podepsány kontrakty s nejedním hráčem Chelsea (Dóša se hned nechal blejsknout za stolem). Pak jsme šli i do šaten hostí i domácích, z nichž ta pro hosty byla výrazně menší, aby se tam hráči mačkali, měla menší vybavení (např. méně lůžek pro zraněné, méně pisoárů), prostě má to být psychologický tah Chelsea proti soupeřům.:-) Na stadionu pak průvodce projevil typický anglický humor: každého z nás se ptal, odkud jsme, a když mu dva Švýcaři navíc na sebe práskli, že fandí Liverpoolu, průvodce s kamennou tváří sáhl po vysílačce a povídá "Security..." a pokračoval ve smyslu, že volá ostrahu, že na stadion pronikli dvě nežádoucí osoby.

Po prohlídce stadionu jsme zašli do muzea, kde jsou repliky pohárů, které Chelsea získala, ať už se jednalo o ligu mistrů, F. A. Cup, Premiere League atd. Samozřejmě tam byly dresy nejrůznějších hráčů z celé historie Chelsea, zmenšená replika původního stadionu apod. Byly tam i vlaječky soupeřů, s nimiž Chelsea hrála včetně Sparty Praha.

Po prohlídce muzea jsme nastoupili na metro a jeli k Toweru, bývalému sídlu anglických králů. Těšíl jsem se, že něco z Londýna nafotím, ale počasí mi vůbec nepřálo, obloha byla bílá, světla málo a do toho všeho bylo celkově, jak se říká, vlezlo. Zvolna jsme obešli Tower po chodníku, který nás navedl na cestu k Tower Bridge. Přešli jsme jej tam a zpět a sešli po schodek zpět k Toweru, od něhož jsme se vydali podél Temže ať už přímo nebo přilehlými ulicemi směrem k Westministerskému paláci a Big Benu.

Cestou jsme šli kolem Shakespearova divadla a přešli na druhý břeh přes lávku, kterou filmaři nejednou využili ve svých filmech, např. ve filmu Láska nebeská opodál rozmlouvá otec a syn, v Lovu lososů v Jemenu Ewan McGregor jde proti proudu lidí apod. Takto jsme přišli ke katedrále sv. Pavla, kterou jsme si prošli i uvnitř, byť jen její zadní část, protože ta přední s oltářem byla uzavřena kvůli přípravám na odpolední vystoupení pěveckého sboru.

Protože se začalo pomalu smrákat, zajeli jsme si na pokoj dát věci s tím, že odtud půjdeme na pivo a večeři do některé z nedalekých hospod. Nakonec jsme ale tento plán upravili a ještě jednou zajeli do centra na Piccadilly Circus, jinak jakési londýnské Times Square. Bylo tu vcelku rušno, právě vrcholila dopravní špička tak, až vznikla totální zácpa. Zamrzelo mne, že jsem neměl s sebou stativ, tak jsem zkusil pořídit aspoň pár fotografií z ruky nebo z postavení na kašně uprostřed náměstí.

Na Piccadilly Circus jsme se zdrželi asi půl hodiny, než jsme jeli zpět do Hammersmiths navečeřet se. V jedné z tamějších restaurací jsme si dali British Steak & Pudding Kidney, z čehož se vyklubal těstovinový košíček plněný nasekaným masem ve šťávě. Nebylo to úplně špatné, jen to těsto v ústech vždy stáhlo veškerou šťávu a vytvořilo nepříjemné sucho v ústech. Po večeři jsme tam ještě chvíli poseděli a poté šli na pokoja kolem jedenácté šli spát.

Pátek 13. února 2015

Po včerejším výšlapu jsme si dnes dopřáli odpočinek. Vstali jsme až někdy kolem půl deváté a zašli do nedaleké restaurace na pravou vydatnou anglickou snídani - klobás, slanina, vejce, rajčata, žampión, fazole, k tomu dva toasty a máslo. A aby to bylo přímo stylové, zapíjel jsem vše šálkem anglického čaje s mlékem. No bylo to výborné a zasytilo na celý den (na fotce je Dóšova varianta s kávou).

Když jsme dojedli a zaplatili, šli jsme na metro, kterým jsme jeli znovu na Piccadilly Circus. Odtud jsme se vydali do Soho, kde se nachází londýnský Chinatown. Procházeli jsme se jeho uličkami, álibně si prohlíželi ve výkladech pověšené pekingské kachny a přemítali, jestli skutečně jsou tak hezky vypečené, nebo nejsou-li to jen atrapy. Nebyly, u jedné restaurace jsme se dívali, že po nich tekl tuk, co kapal na další jídla položená pod nimi. Ač příliš na kachny nejsem, nemít v sobě tu anglickou snídani, asi bych neodolal, tak výborně to vypadalo.

Z čínské čtvrti jsme se pěšky vydali do zdejšího největšího obchodu z komiksy - Forbiddenu. Chtěl jsem se podívat, jestli zdejší nabídka se vyrovná té v New Yorku, pro Dóšu to byla příležitost koupit něco synovci a neteři, protože Forbidden kromě komiksů nabízí i různé hračky. Očekávaně nabídka komiksů nebyla totožná s tou v New Yorku co do rozsahu, ale i tak mne příjemně překvapilo, kolik místa komiksům ve Forbiddenu věnují. Přesto mne však žádný nezaujal natolik, abych si nějaký koupil, takže asi tak po půl hodině jsme se vydali na další cestu.
Pokračovali jsme v naší procházce kolem Temže, počasí tentokrát bylo vcelku teplé (mohlo být tak 8 ºC), byť se zataženou oblohou. Bylo to ale tentokrát klasické anglické počasí, chvílemi mírný déšť, pak zase nic... Londýňané si z toho nic nedělali, jen se víc zachumlali do kabátu a přidali do kroku, my na tom byli podobně. Takto jsme od Forbiddenu sešli uličkami k Temži, kde jsme přešli přes jeden z mostů a zvolna šli k londýnskému akváriu. Nemohl jsem tomu prostě odolat, sledovat mořský svět je úžasný způsob relaxace, navíc jsem si chtěl zdejší akvárium porovnat s těmi americkými. To londýnské mi skromností připomínalo to v San Franciscu, ale to je pochopitelné, když je ve vnitrozemí a nepochybně je na údržbu nákladnější než ta přímořská. V akváriu byl kladen důraz zejména na ochranu želv a žraloků. Jeho prostor byl koncipován jako dvě hluboká válcovitá akvária plná žraloků, kolem nichž byla dvě patra chodeb s menšími akvarii s ostatními rybami, želvami, mořskými koníky apod.

V akváriu jsme strávili asi dvě hodiny, během kterých se k dešti přidal ještě nepříjemný vítr. To už jsme přecházeli přes Westminster Bridge k Big Benu a Westminsterskému paláci, ale počasí bylo natolik nepříjemné, že se vůbec nedalo fotit. Snažil jsem se při focení chránit deštníkem, aby se nedostaly kapky na objektiv, ale vítr si s deštníkem akorát tak pohrál jako s lakmusovým papírkem, takže jsem to raději zabalil a vzdal.

Od Big Benu to nebylo daleko k Downing Street, kde za dveřmi s číslem 10 sídlí britský premiér. Je to v podstatě ulička mezi domy, do níž je ústí přísně střeženo branou, u níž stojí policiste se samopaly. Přesto ale mají pro turisty porozumění a klidně je nechají přes bránu fotit, takže jsem zkusil pořídit pár snímků. Od cesty z Westminister Bridge k Downing Street se totiž počasí přece jen trošku umoudřilo, dokonce se obloha místy protrhala, že i pár paprsků slunce jí proniklo.

Z Downing Street jsme se vydali zpět na Piccadilly Circus, odkud nám jelo metro zpět do Hammersmith. Zde jsme si do nedaleké hopsody zašli na pivo a večeři, konkrétně na kuřecí křídla s louisianskou omáčkou. Vtipné na tom bylo to, že jsem z omáček právě tuto zvolil já, netušíc, že je to přesně ta, kterou jsem měl loni v Chicagu. Takže s prvním soustem mi vyhrkly slzy do očí, tak byla pro mne pálivá, zato Dóša spokojeně pomlaskával. :-D

Sobota 14. února 2015

Poté, co jsme vstali, jsme bez snídaně zamířili k Big Benu. Ráno se totiž udělalo na chvíli hezky, že byla místy vidět i modrá obloha, tak jsem chtěl toho využít k focení a nahradit tak včerejší nezdar kvůli dešti. Zajeli jsme přímo k Big Benu, kde jsem si udělal pár fotek jeho i Westministerského paláce, abychom se pak vydali k Buckinghemskému paláci kolem katedrály sv. Markéty.

Samotný Buckinghamský palác působil opuštěně, zato před jeho branami bylo rušno. Postávalo před nimi mnoh turistů a skrz vysoký plot si palác prohlíželi. Před ním stál jen jeden voják od královské stráže, opodál pak pár policistů se samopali. Nemělo smysl se tu více zdržovat, a tak jsme se podél paláce vydali směrem k Hyde Parku s tím, že jím projdeme do Kensingstonu.

Z Hyde Parku jsme se dali jižně do Kensingtonu, který se nám představil jako místo, kde se nacházejí velvyslanectví různých států i malé sympatické uličky, ne nepodobné uličce Washington Mews v New Yorku.

Takto jsme se dostali ke komplexu londynských muzeí, které mile překvapili tím, že je do nich vstup zdarma, popř. za dobrovolné vstupné. Hned prvním muzeem, na které jsme narazili, bylo muzeum zaměřené na vědu a techniku, které nás doslova pohltilo. Byly tam nejrůznější přístroje, sbírka různých telefonních přístrojí či dalších komunikačních technologií, první automobily, no prostě vědecko-technická všehochuť. Když jsem narazil na sekci o vývoji počítačů, zamáčkl jsem slzu dojetím, když jsem ve vitríně spatřil ZX 81, ZX Spectrum a Commoder 64, legendární to počítače 80. let (sám jsem je neměl, až na sklonku 80. let jsem dostal Didaktik M, ale zato u spolužáka Tomáše, který vlastnil Sinclair Delta, jsme se v dětství napařili her), prostě legenda, prostě srdcovka... Kdo by dnes uvěřil, že si tyto počítače vystačily s několika kilobajtovou pamětí, že hry měly 30-48 kB ... Nikdy se nevrátí, pohádka mládí... :-D

Po prohlídce muzea jsme zvažovali, jestli se pokusit dostat na stadion ve Webley. Protože se však nacházel v zóně metra, na níž jsme neměli lístky a nechtělo se nám kvůli tomu utrácet, zvažovali jsme pokusit se dojet na nejzazší zastávku zóny dva a dojít to pěšky. Zkusili jsme to, ale ukázalo se, že z dané zastávky je to ještě notný kus cesty (později jsem si pak trasu našel na Google Maps a ukázalo se, že by to bývalo znamenalo cca desetikilometrovou procházku). Takže jsme se obrátili a jeli zpět do centra, přičemž jsme se alespoň zastavili ve čtvrti Notting Hill, nakouknout do ní. Prošli jsme se po hlavní třídě, kde jsme objevili i české velvyslanectví sídlící společně se slovenským v téže budově. Poté jsme nasedli na metro a jeli na pokoj.

Po krátkém odpočinku jsme zašli do nedalé hospody na pivo a večeři, konkrétně na cheeseburger s hranolky. Přitom jsme si nemohli nevšimnout, že i Londýn žije dnem sv. Valentýna - v nedaleké italské restauraci seděly hlavně páry, už během dne stejně jako večer jsme potkávali muže nesoucí květiny apod.
Byl to poslední večer v Londýně, na plátně promítali fotbal a rugby, tak jsme se dívali, vychutnávali si pěnivý mok, prostě relax, než jsme se zvedli a vrtili se na pokoj zalehnout k poslední noci v Londýně.

Neděle 15. února 2015

Poslední den nebylo kam spěchat. Pokoj jsme měli vyklidit do desíti hodin, takže zhruba v tento čas jsme teprve z ho(s)telu odcházeli, abychom se zašli do nedaleké hospody nasnídat a opět si dát vydatnou anglickou snídani.
Když jsme dojedli, zamířili jsme na metro a jeli znovu do Kensingtonu s cílem navštívit přírodovědné muzeum a poté se již vydat na letiště. Evidentně návštěva muzea nebyl jen náš nápad, protože se před ním táhla asi padesátimetrová fronta. Protože do odjezdu na letiště jsme měli tři hodiny, přišlo mi nesmyslné plýtvat časem na stání ve frontě a zamířil jsem raději do protějšího Victoria and Albert Muzeum, o které byl evidentní nižší zájem, přestože - jak se ukázalo - má co nabídnout.
V tomto muzeu byla řada nejrůznějších uměleckých předmětů, obrazů či fotografií. V jedné velké místnosti byly nejrůznější sakrální předměty vztahující se ke křesťanské symbolice. Jiná část muzea byla věnována ruské moderně, další období renesance, byla tu replika Traianova sloupu, dokonce i dvě fotografie Josefa Sudka tu vystavovali, a k tomu všemu navrch plátna od Raphaela či sochy od Rodina. No tři hodiny byly nakonec málo...

Úderem čtrnácté hodiny jsme šli na metro a jeli na stanici Stratford, odkud jede autobus na letiště ve Stanstedu. Ve Strafordu jsme trošku zakufrovali, než jsme našli zastávku. Cesta autobusem na letiště byla plynulá, takže jsme bez zpoždění dorazili na místo a v klidu se nechali odbavit. Zatímco let z Brna byl zaplněn asi ze tří čtvrtin, ten do Brna byl naopak zcela zaplněn. Do Brna jsme přiletěli krátce po jedenadvacáté hodině a s překvapením jsme zjistili, že nás tam čeká kamarád Laďa, co nás hodil autem domů, takže všechno totálně na pohodu...:-)