V neděli jsme se rozhodli ještě jeden den zůstat v NY. Po snídani jsme se zajeli podívat na Manhattan s tím, že krátce před polednem zajdeme do autopůjčovny vyzvednout auto. Předtím jsem se rozhodl navštívit obchod s komiksy, ale měli tam ještě zavřeno, tak jsem bezcílně bloumal v okolí Times Square. Kolem něj neustále projížděl autobus hokejového týmu NY Rangers (NYR) s otevřeným horním poschodím plným fanoušků. Vzhledem k tomu, že aktuálně NYR hrají play-off s týmem Philadelphia Flyers (PF), bylo ode mne poněkud neprozřetelné, že jsem po Manhattanu chodil s oranžově zářivou kšiltovkou PF.:-) Není divu, že když přímo kolem mne ten autobus projížděl, vzbudilo to u fanoušku NYR patřičný ohlas - pokud jsem dobře rozuměl, křičeli na mne “Philly sucks”. Mne to upřímně rozesmálo, což jednoho z křiklounů NYR evidentně zaskočilo, protože i když se autobus už vzdaloval v dáli, stále jsme udržovali oční kontakt a z jeho pohledu bylo patrné, že se diví, proč se přes vyřčenou nadávku na něj směji.

Vysvětlení je prosté: pár minut předtím jsme s Liborem dosáhli duchovního osvícení, když jsme potkali buddhistického mnicha, který nám vložil do rukou zlatavý obrázek buddhy, navlékl na ruku kolárky a požádal nás, abychom do jeho notýsku zapsali své jméno, odkud jsme, co si přejeme (radil “peace”) a kolik mu za to všechno dáme. Byl jsem ochoten mu věnovat za to 5 dollarů, což se mu jevilo málo i poté, když jsem mu na jeho návrh 20 dollaru ukázal v notýsku jiného dárce s pěti dollary. Mnich byl neoblomný, takže nakonec odcházel bez jakéhokoliv dollaru, neboť jsme si nakonec uvědomili, že třeba i jedním centem bychom mu porušili karmu (buddhištičtí mnichové mají být žebraví, nikoli prodejci, že?). Zachovali jsme se tak osvíceně a mnichovi uštědřili cenou duchovní lekci.;-)

Vypůjčení auta proběhlo takřka v pořádku, až na chybně uvedené datum vrácení, jehož opravu jsme již telefonicky předběžně domluvili a zítra ráno jdeme vyzvednout opravený formulář. Byl nám zapůjčen Nissan a my doufáme, že bude v tak dobré formě jako ten před dvěma lety. Liborovi budiž ke cti, že přechod z manuálního řazení na automatické zvládl na výbornou, pozorně si hlídal, aby instinktivně levou nohou místo na chybějící spojku nešlápl na brzdu. Naskytl se nám tak neopakovatelný zážitek projet se autem po Manhattanu, což není nijak jednoduché - sledovat semafory, chodce chodící na červenou apod.

Odpoledne jsme ještě jednou zajeli do města. Zašel jsem do obchodu NBA koupit kamarádovi Jirkovi G. jím vytouženou baseballovou čepici Los Angele Lakers. Poté jsem šel do již otevřeného obchodu s komiksy, ale žádný mne tentokrát nezaujal. Pak už jsme se vydali zpět “domů”, což vzhledem k nedělní zácpě metra místo předpokládaných 20 minut trvalo hodinu a půl. Inu i to patří k NY, jako i to, že řidič se najednou rozhodně z metra zastavujícího v každé stanici udělat expres zastavující jen v uzlech ostatních linek.

Předchozí strana

Na úvodní stranu s mapou

Následující strana