7.50 EST - Po probuzení jsem se podíval z okna a venku je slunečno, byť obloha je místy poseta mraky. Snad už se počasí vyřádilo a zbylou cestu bude klid. Rovněž jsem se podíval z okna na auto a zdá se v pořádku, noční bouře mu snad neublížila.

21.02 EST - Dnes jsme navštívili Detroit. Opustili jsme kanadskou stranu a po přejezdu mostu nad vodní úžinou spojující jezera St. Claire a Erie jsme přijeli k hranici tvořenou několika budkami s úředníky, kteří kontrolují pasy. Oproti kanadské straně je ta americká více vybavena kamerami, ten důraz na bezpečnost je evidentní. Kontrola proběhla bez problémů, úředník se nás zeptal, kam máme namířeno, kolik máme s sebou peněz a pak nám popřál šťastnou cestu.

Po příjezdu do Detroitu jsme pochopili, proč se mu říká “Město duchů”. Za jízdy jsme viděli ulice plné patrových domů, které v minulosti jistě byly okrasou města, ale nyní byly jak po bitvě - vymlácená skla v oknech, různé smetí kolem, díry ve střeše či byly kompletně či částečně vyhořelé. Nedávná hospodářská krize a na ni navazující úpadek zdejších automobilek, které živily zdejší obyvatelstvo, se na podobě města podepsaly. U některých domů jsme sice zahlédli auto nebo motorku, tj. někdo tam místy žije, ale asi tam nebude moc bezpečno, protože u takových domů byly staženy okenní rolety, zataženy záclony apod. Cestou z této čtvrti do centra města jsme míjeli např. vyhořelou benzinku, osamělé obchody s alkoholem, po ulicích bloudící různé existence, z nichž pocit bezpečí rozhodně nečíšil. Teď už chápu, proč prodavačka v obchodě, kam jsme zašli před odjezdem z Detroitu, mne, když jsem jí chtěl říci, kam míříme, zarazila slovy: “Ne, neříkejte mi to a ani nikomu to neříkejte, vždy jen řekněte “couple of blocks””.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zaparkovali jsme proto na hlídaném parkovišti (krize snížila ceny, když parkovné bylo 2,50 am. dollarů za celý den, zatímco den předtím v Torontu chtěli 5 kanadských dolarů za půl hodiny - kurz je 1:1,1), odkud jsme se vydali k břehu lemujícího výše zmíněnou vodní úžinu. Zde jsme pořídili nejen snímky hraničního mostu, po němž jsme přijeli, ale i protější kanadskou stranu. Pomalou chůzí po břehu jsme přišli k budově General Motors, v jejíž útrobách kromě kanceláří je i velký komplex různých obchůdků včetně kruhové chodby lemované jednotlivými aktuálně nabízenými typy Chevroletu. Mají to v General Motors vymyšleno chytře: zisk z pronájmu prostor obchodů, do nichž chodí jejich zaměstnanci nakupovat nebo se stravovat, tj. peníze vydané mzdy se firmě do určité míry vrátí zpět.

 

 

 

 

 

 

 

Z General Motors jsme se šli projít centrem města, kde již oproti mrtvé čtvrti po příjezdu byl větší život. Přesto ve srovnání s jinými městy jsem se nezbavil pocitu opuštěnosti města. Při této procházce jsme si zašli něco nakoupit do obchodu, kde mj. nabízeli i pečená či jinak připravovaná kuřata. Poobědval jsem výborné kuřecí prso v sladké marinádě, k tomu rýži, opravdu výborné.

Po obědě jsme zamířili do zdejšího historického muzea (vstup zdarma, jen 5 dollarů za parkování), které stručně, ale zajímavě informuje o historii města. Jedna část výstavy je věnována hudbě - netušil jsem, že se zde například narodil Alice Cooper či další hudebníci. Zaujal mne zde dotekový mixážní pult, kde si návštěvníci mohli u aktuálně spuštěné písničky sami nastavit hlasitost jednotlivých nástrojů a takto si “mixovat”. V jiné místnosti byla věnována pozornost sportovním týmům, kde mne samozřejmě zajímala především hokejová sekce v čele s fotografií bývalé ruské pětky v Detroit Wings - Larionov, Fetisov atd. V jiné části budovy byly ukázky prvních automobilů, ale i tovární linky. Část exhibice byla věnována i výstavě obrazů a fotografií současných umělců. Nakonec mne ale nejvíce zaujaly obrovská dráha s vláčky, která byla fakt do detailů vypracovaná a třešničkou na dortu byla obrazovka, na níž byl živě záběr na trať z jedné lokomotiv.

V muzeu jsme strávili asi dvě hodiny a poté se vydali směr Chicago, které je od Detroitu vzdálené cca 300 km. Ubytovali jsme se v motelu nacházejícím se ve vesnici Paw Paw. Motel je vcelku čistý až na sociální zařízení, které je sice čisté, ale svá nejlepší léta má již dávno za sebou - oprýskané umyvadlo, omšelé podložky pod nohy u sprchy… Holt někdy jsou motely výborně udržované, jindy je to horší, prostě na cestě je třeba zatnout zuby…

Zítra nás čeká Chicago…