Ráno jsme se probudili do tak teplého dne, že jsem konečně natáhl bermudy. Později v městě Cuba jsem zjistil, že teplota je 32 C, tj. o 20 C více než bylo v Chicagu, a ten teplotní skok byl skutečně citelný.

Abychom včas (v pátek 9. května) dorazili do Grand Canyonu, spočítali jsme si, že každý den bychom měli ujet cca 440 km. Nasedli jsme proto hned ráno po snídani do auta a vyrazili do St. Louis. Cestou jsme zastavili u mostu Chain of Rocks Bridge přes řeku Mississippi. Dříve byl most součástí Route 66, ale dnes je již jen atrakcí pro pěší chodce, kteří tak mohou zažít přechod z jednoho státlu (Illinois) do druhého (Missouri). U mostu jsem pořídil několik fotografií a poté jsme již jeli do St. Louis.

 

 

 

 

Zde jsem se zašel podívat na Gateway Arch, což je 192 metrů vysoký oblouk u Mississippi. Pod obloukem je v podzemí návštěvní centrum, kde si lze koupit jízdenku na “tramvaj”, která vyveze návštěvníky na vrchol oblouku. Koupil jsem si tedy za 10 dollarů jízdenku a vyjel nahoru. Ona “tramvaj” je v podstatě k sobě cca 8 připojených buněk pro pět osob, které mají rozměr asi tak metr a půl na výšku, délku a šířku. Tato “tramvaj” pak jede vnitřkem toho oblouku, takže se buňky různě houpou, jak jízdou kopírují tvar stavby. Buňky jsou vzhledem k rozměru velmi těsné, takže při vstupu se musí člověk hodně sklonit a hned si sednout na místo, na kterém i tak je trochu shrbený. Když jsem tam vlezl, pochopil jsem, proč se mne při kupování jízdenky pokladní ptala, jestli nemám klaustrofobii. Ostatně když jsem jel nahoru s jednou skupinou Američanů (tipoval bych to na otce s třemi dcerami), tak dvě z dcer ve věku cca 15-17 se úplně skrčily, jak se bály, celou cestu se držely otce, který byl v klidu. Třetí dcera, asi 7 letá holčička, to brala sportovně, radovala se, že ona si může narozdíl od nás stoupnout. V polovině cesty na ni asi ale trošku přešel strach z jejích sester, protože se ptala, jestli lze z toho vystoupit. Otec jí řekl, že ne, načež jsem dodal, že je to jak v letadle, prostě nelze vystoupit, a všichni jsme se tomu zasmáli.

Když jsme vyjeli nahoru, vystoupil se a šel chodbou stavby na vrchol, na jejichž stranách byla malá okénka, z nichž lze shlížet na St. Louis. U okna byla šikmo položená deska, na kterou bylo třeba si lehnout, ale vůbec to nebylo nepohodlné. Z oblouku byl krásný výhled na celé město, bylo vidět na tamější kapitol, basketbalové hřiště, ale i řeku Mississippi. Po pořízení fotografií jsem nasedl na tramvaj a sjel dolů, kam již “tramvaj” sjela rychleji.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V přízemí jsem si prošel ještě menší muzeum o osidlování Ameriky, neboť St. Louis je považováno Američany za bránu na západ (i proto ten oblouk jako symbolická brána). V muzeu byly k vidění jak každodenní předměty amerických osídlovatelů, tak i Indiánů. Jejich osudu byla věnována asi třetina muzea, přičemž podstatou bylo poukázání na to, že ne vždy osadníci jednali s Indiány férově, když například jim dali podepsat smlouvu, aniž by jim dostatečně vysvětlili její obsah.

Po prohlídce jsem se vrátil k autu a vydali jsme se směrem k missourijskému Springfieldu. Cestou jsme se zastavili ve městě Cuba, kde se údajně točilo pár záběrů pro film Rain Man, ale bohužel se mi příslušné lokality nepodařilo identifikovat. Přesto se jednalo o příjemnou zastávku, neboť Cuba je jedním z maloměst na Route 66 a to se promítlo na její podobě: řada domů má na zdech namalované různé obrazy, jistě jsem neobešel všechno, ale asi takových deset, dvanáct domů jsem našel. Jinak se jedná o klidné a tiché město.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Z Cuby jsme již jeli do Springfieldu, za nímž jsme se ubytovali. Obvykle jedeme po dálnici, která je lemována Route 66. Místy se cesty překrývají, místy vedou souběžně, dnes jsem zaznamenal i několik pasáží, kde Route 66 byla místo obvyklé silnice klasickou štěrkovkou. Nutno dodat, že příliš velká frekvence aut na ní není, respektive spatříme na ní nějaký vůz jen ojediněle. Celé to na mne dělá dojem, že z Route 66 zůstala spíše dostaveníčka jejích fanoušků v těch městečkách, která se na ní nacházejí. Tam nejednou vidíme před nějakou benzínkou nebo barem postávat motorkáře či majitele starých klasických automobilů. Ale samozřejmě je to jen můj pocit, je otázka, jestli tento stav je tu pořád. Každopádně nevěřím, že se jízda čistě po Route 66 dá absolvovat za 17-19 dnů vzhledem k omezením rychlosti (na dálnici se může jet místy až 70 mil za hodinu, na Route je to cca 50).