Ráno po snídani jsme se vrátili asi 40 km zpět do Puebla Acoma. Jedná se o staré indiánské městečko vzniklé někdy v 16. století a výjimečné svým umístěním na skalách. Do městečka je přístup prostřednictvím tamějšího kulturního centra. Za 23 dolarů nás vyvezli autobusem do městečka, kterým nás provedl velmi milý a vtipný Robert Liko, jinak tamější původní obyvatel. Bylo nás tam 8 návštěvníků a všem nám bylo upřímně Roberta líto. Ráno totiž bylo teplé a slunné počasí, takže si vzal tričko a bermudy, ale v poledne již vanul silný vítr a ochladilo se. Robert to ale ustál, v polovině prohlídky si řekl přátelům z vesnice o teplý čaj s zdárně výklad dokončil. Zájímavý byl zvláště závěr o jazyce tamějších obyvatel, ve kterém se slovo nahý a slovo východ řeknou stejně. Robert nám vyprávěl, že jednou své babičce řekl, že jede na východ, ale ona se divila, proč někam jede nahý, takže jí to musel jinak vysvětlit. Pokud jde o spolunávštěvníky, byli to příjemní Američané, když jsme zmínili, odkud jsme, mělo to velký ohlas, řada z nich zná alespoň Prahu. Jeden Američan byl dokonce původem Němec, takže jsme prohodili pár něměckých slůvek, nějak jsem sesmolil větu “Ich lernte Deutch in der Schule, aber es ist lange Zeit.”, což asi není gramaticky správně, ale on to pochopil a ocenil to. Takže jsme se i zasmáli tomu, že jsme vlastně sousedé.

V rámci prohlídky jsme si nejdříve prohlédli tamější hřbitov s kostelem, který sice vznikl pod vlivem španělských katolíků, ale přesto si ponechal ráz původních Indiánů, když kromě tradiční výzdoby (křížová cesta, obrazy svatých) jsou na zdech namalovány i barevné duhy s kukuřicí coby oslava hlavního zdroje potravy či růžové pruhy po zdech. Vše ale k sobě výborně ladí a krásně se zde střetává původní kultura s tou přinesenou španělskými misionáři. Bohužel fotografie kostela a hřbitova jsem nemohl pořídit, protože je to zakázáno.

Mohl jsem si ale vyfotit vlastní vesnici, kterou tvoří skupina domů z hlíny a slámy s rovnými střechami. Dnes už jsou domy dovybaveny například běžnými okenicemi nebo dírou ve zdi vývodem k plynové bombě, přesto ale si obec zachovala původní ráz. Dvěma dominantními prostorami vesnice je od přírody ve skále vymletá proláklina, která při deštích zachytávala Indiánům tolik důležitou vodu, a náměstí, kde se ve významné dny konají různé slavnosti, kterou jsou volně přístupné veřejnosti.

Z vesnice se nám naskytl i pohled na překrásné okolí tvořené rozsáhlými pláněmi, z nichž vyvstávají do červena zbarvená skaliska. Asi hodinu a půl trvající prohlídku jsme zakončili krátkou zastávkou u jednoho takového ze země vyvstávajícího skaliska.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Cestou zpět na dálnici nás nečekaně zastavila policie. Nejdříve v nás hrklo, jestli jsme třeba něco neprovedli (překročená rychlost? nezapnutý pás?), byť jsme si ničeho nebyli vědomi. Než k našemu autu přišel policista, již jsme si všimli, že v pozadí stojí další policejní auta u jednoho z nedalekých domů, který byl obehnán policejní páskou. Těžko říci, co tam policisté vyšetřovali, každopádně policista, který k nám přišel velmi vlídně a přátelsky vysvětlil, že musíme místo činu objet, a poradil, jakou nejkratší cestou se vydat (po návratu jsem zjistil, že se tam vyšetřovala vražda, popis události, rozsudek). Jím navržená cesta byla zajížďkou asi jen 300 metrů, takže bylo vidět, že policista své území dokonale zná.

Poté jsme již šlápli na plyn, abychom do večera dorazili do Flagstaffu. Asi padesát kilometrů před ním jsme se zastavili podívat na kráter po meteoritu. Vstupné 16 dolarů mi osobně přijde příliš vysoké za pohled na proláklinu a asi dvacet metrů dlouhou expozici, ale s vědomím, že jsem tu poprvé a naposledy jsem ty peníze obětoval. Za to se mi naskytl pohled na cca 1,2 km široký a cca 210 m hluboký kráter. Podle informací v muzeu prý meteor dopadl na zemí rychlostí 42 000 km za hodinu a síla exploze byla větší než 20 miliónů tun atomových bomb.

 

 

 

Po prohlídce kráteru jsme dojeli do Flagstaffu a ubytovali se. Je to na několik dalších dnů poslední možnost se pohodlně vyspat, protože od 9. do 13. května nás čeká spaní pod stanem. To by ani tak nebyl problém, jako spíš, že je v noci přece jen chladněji, než jsme čekali, a mně se stále ne a ne pustit rýma. Ráno jsem si ve Walmartu koupil nosní kapky, které mi určitě ulevují, ale nejsem ještě 100% fit. Tak snad to všechno v pohodě zvládneme. Teď večer jsme dokonce zjistili, že výlet do Monument Valley by zabral celý den, tak jsme si přebukovali rezervaci a když vše klapne, tak do 12. května budeme v kempu South Rim, Grand Canyon a na poté se přesuneme do kempu v Monument Valley, kde bychom přespali a 13. května vyrazili na cca 650 km dlouhou cestu do Las Vegas. Tak říkám: snad to všechno v pohodě zvládneme.