Pátek 1. září 2017

Tak zase v hlavním městě světa, kterého se nemohu nabažit. Po klidné noci, kdy jsem spal jak dudek, jsem se probudil asi v šest ráno. Už od včerejška mám svými sousedy nechtěně zamknuté společné WC. Ale to nevadí, protože vím o druhém v přízemí - to je právě bezva, že už jsem tady v tom baráku potřetí a vím, jak a co tady je. Sousedům jsem pod dveře toalet šoupl lístek se vzkazem, ať mi nezapomínají otevírat a už je vše vyřešeno, dokonce mi tam i napsali omluvný vzkaz (hodně volně přeloženo "Omlouvám se za to. Pokusím se na to nyní dávat pozor, kdyby se to opakovalo, neváhej se ozvat.).

Prošel jsem si materiály na cestu a dnešní program se mi rýsuje takto: teď si zajedu do obchodu s komiksy, odtam na výstavu fotografií a podle času bych pak sjel do Brooklyn Museum. Podle toho, jak to vyjde časově buď pak pojedu zpět na pokoj a už tam zůstanu, protože budu prát prádlo, nebo po praní ještě sjedu naproti Manhattanu udělat večerní foto. No uvidíme, už nejednou byly plány a nakonec bylo vše jinak. :-p

18.45 EST

Plány se nakonec vydařily a to ve variatně bez večerního focení. Do města jsem vyrazil krátce po osmé. Sjel jsem linkou C na stanici Utica, kam zrovna přijela expreslinka A. Rychle jsem do ní přeběhl a urychlil tak přesun na Manhattan. Cesta newyorskou podzemkou nejednou přinese nějakou zvláštní situaci. Třeba dnes po nástupu do linky C si sednu a naproti přes celou lavici si dává chlap šlofíka.

Na Manhattanu jsem nejdříve zašel do obchodu Midtown Comics na 40. ulici. Prvně jsem sice trošku zakufroval a asi dvě ulice si zašel, ale pak jsem obchod našel. Každopádně ta zacházka mi vůbec nevadila, aspoň jsem začal nasávat atmosféru New Yorku: davy lidí, směs nejrůznějších národností a jazyků, do toho troubení klaksonů aut, no prostě paráda.
V obchodě jsem strávil tak hodinu a stejně jsem všechno neprošel. Cíleně jsem šel po dvou číslech komiksu Southern Bastard, která ještě nemám, ale pak jsem se tam prohrabával grafickými novelami na policích. No jsou tam tuny komiksů všech možných žánrů, jak hrdinských, tak i hororů, sci-fi, samozřejmě manga či komiksy pro děti, no prostě police a police titulů... No co mám povídat, na letiště potáhnu velký bágl na zádech a malý na břiše, protože už dnes jsem z toho krámu s pár kusy odcházel a nepochybuji, že ještě něco vezmu... prostě moje Achillova pata...

Z obchodu s komiksy jsem zamířil na metro a sjel jím na 2. avenue, odkud jsem po Broadway zašel na Bowery Street s muzeem fotografie (ICP - International Center of Photography). Přitom jsem si uvědomil, že někde na této ulici jsem v r. 2014 zcela poprvé spal v New Yorku, v jednom šíleném hostelu, kde byl prostor jak tělocvičně rozdělen do malých kabinek bez stropu spojených jen prkny (no fakt schíza). Aji jsem měl pocit, že jsem snad ten hostel i minul...

Buď jak buď, došel jsem do ICP zaplatil lístek a dal si baťůžek do šatny. V ICP byla zrovna výstava nazvaná Magnum Manifesto sestavená s ukázek prací různých fotografů, kteří nějakým způsobem zachycovaly lidský úděl. Byly tam například fotky Josefa Koudelky, který po r. 1968 emigroval do USA, z jeho cyklu Gypsies, nebo fotky z doby pádu berlínské zdi, portréty členů Talibanu, momentky ze života v Jihoafrické republice atd. atd. Co mne zaujalo, jsem si vyfotil a uvádím níže, v popiscích fotek uvádím více...

V ICP jsem strávil téměř dvě hodiny. Když jsem vyšel a zamířil na metro, že sjedu do brooklynského muzea, minul jsem pouliční stánek s hotdogy, kebabem apod., kterých je po NY spousta. Objednal jsem si kuřecí kebab s barbecue omáčkou, prodavač mi ho dal do hotdogu, já vysolil pět dollarů a šel si s tím sednout na lavičku do nedalekého malého parčíku s basketbalovým hřištěm. Nebylo to vůbec špatné...

Po tomto malém obědě jsem jel metrem k brooklynskému muzeu. Přitom jsem zjistil příjemnou věc, že na zastávkách na Manhattanu je zdarma signál wi-fi. To se hodí, když potřebuji operativně zjistit, jestli není nějaká výluka, nebo si aktualizovat na online mapě cestu na místo určení.

K brooklynskému muzeu jsem dorazil někdy ve dvě hodiny. Především jsem do toho muzea šel na výstavu o rasismu v USA, respektive lynčování černochů a výtvarné reakce na to. Přiznám se, že vlastní obrazy mne nijak zvlášť neoslovily jako životní příběhy černochů, kteří buď byli zlynčováni, nebo měli v rodině někoho zlynčovaného, nebo se setkali na vlastní kůži s rasistickými projevy. Hned u vstupu byla mapa USA, kde byly barevně zvýrazněny lokace s největším počtem lynčování černochů. Není překvapením, že především se jednalo o jihovýchod, zvláště státy Louisiana a Missouri. V některých lokalitách svítilo bílé světlo, po jehož stisknutí se spustilo krátké video s příběhem lynčování. Byly to opravdu hrozné případy, kdy v podstatě bez soudu třebas jen kvůli nějakému odseknutí bělošce byl černoch před davem lidi zlynčován. Nebo tam byl příběh trojice černochů, kteří si založili dobře prosperující obchod, za což byli ze žárlivosti bělochů zlinčováni.
Ve vlastní expozici byly jak textem, tak i videem odvyprávěny příběhy některých současníků. Nejšílenější byl příběh muže, který strávil nevinně 30 let ve vězení. Když jej zatkli za údajnou vraždu, tak mu policista sdělil, že je zatčen, protože je černý, že bude mít za advokáta bělocha, že jej bude soudit soudce běloch atd. atd. a zatčenému se hlavou jen honilo hlavou, že i když nic neudělal, půjde sedět. Jestli jsem dobře porozuměl, tak již někdy po 15 letech vězení bylo na balistice zjištěno, že z vražedné zbraně se nestřílelo, ale příslušné orgány si nemohly najít hodinu čas vše projít a propustit jej, tak seděl dalších 15 let, než ho z vězení vysekal černošský advokát. No prostě šílené... Připadal jsem si jak v tom muzeu holocaustu a jen si říkal, kde se v nás lidech bere ta agresivita, s jakou rozhodujeme o životě jiných...

Zbytek muzea jsem spíš prošel spěšně, jen abych zjistil, co mají vystaveno. V jednom patře byla expozice o revoltě afroameričanek proti konzervatismu americké společnosti v 60.-80. letech či ukázky amerického nábytku z 19. století. V jiném patře byly kusy stěn se sumerskými obrazy starými i dva tisicí let, či obrazy evropských malířů, mezi nimiž z těch nejznámějších byl Claude Monet. V muzeu byla i řada artefaktů ze starého Egypta včetně několika mumií a sarkofágu.

Ačkoliv muzeum zavíralo v šest, už krátce po páté jsem odešel, protože fakt jsem potřeboval vyprat a z muzea to byla ještě dobrá půl hodina cesty na pokoj. Muzeum je totiž jihozápadně od mého baráku a musel jsem pěšky seběhnout k lince S, kterou jsem sjel na Franklin Ave, odkud mi už jela linka C k baráku. Než jsem šel na pokoj, zašel jsem ještě do obchodu koupit si prací prášek. V prvním krámku měli jen velké balení, tak jsem raději zašel ještě do druhého krámku hned naproti přes ulici. Tam už měli menší balení, tak jsem je vzal, k tomu nějaké pití a šel jsem zaplatit k pultu. Tam stál nějaký mladík, zrovna obsloužil nějakého pána, když jsem přišel na řadu. Nevím proč, ale vůbec se na mne nepodíval a začal koukat zasněne ke stropu. Dal jsem mu tři vteřiny a pak jsem mu přejel rukou před očima. Zamrkal, udiveně se na mne podíval, ale když viděl, že se culím, vzal to jako fór, taky se tomu zasmál a vyřídil moj platbu. Když jsem došel na barák, hned jsem hodil věci do pračky a zašel naproti k Číňanovi pro kuřecí křídla a ryží. Teď už jsem po večeři, dívám se přes internet na HBO (zlaté HBO GO, fakt dobrá věcička, dá se na to dívat i tady) a píši deník... za chvíli bude osm, v devět mi sušička dosuší šaty a zase mám na pár dní vystaráno... Večer se mrknu na zakoupené komiksy a namyslím zítřejší program... vzhledem k plánovaným výlukám metra přemýšlím, že si udělám celodenní výlet buď na Coney Island a tam si zajdu i do newyorského akvária, nebo na Long Beach... ona jen cesta metrem tam trvá víc jak hodinu, takže než tam dojedu...

21.15

Hotovo, vypráno. Super pocit mít normálně vypráno a ne rychlovka na hotelu. :-)



Předchozí strana        Úvodní strana        Následující strana


Copyright © Jiří Kratochvíl 2022