Středa 6. září 2017

S tou podzemkou jsem to včera zakřikl, protože dnes jsem si ji užil až příliš. Ale popořádku...

Ráno jsem vstal, ke snídani si dal ovocný koláč a šel na metro. Chtěl jsem zajet do MoMA (Museum of Modern Art) a muzea komiksu a pak do Central Parku. Ráno totiž vše nasvědčovalo tomu, že by přece jen mělo vysvitnout sluníčko a mohlo být alespoň polojasně. Takže podle toho jsem se i oblékl a vzal si letní košili a bermudy. Spoje mi celkem sedly a zhruba za hodinku jsem dorazil do muzea. Ačkoliv otevírají až v 10.30, byla pokladna zprovozněna dříve. Koupil jsem si vstupenku a šel si dát batoh do šatny, protože jsem se tam s ním nechtěl tahat (přece jen foťák a dva objektivy něco váží). Bohužel mi však v šatně řekli, že foťák mám mít u sebe (asi nechtějí nést odpovědnost za drahé věci), takže jsem si ho vzal a nechal tam aspoň batoh s druhým objektivem.
V MoMA jsem nebyl poprvé, přesto tam vždy zajdu, protože průběžně ty expozice mění. Tentokrát mne ale MoMA zklamala, protože asi tři rozsáhlé místnosti byly zavřeny kvůli přípravě nových expozic (to mi přišlo hodně uzavřených prostor a překvapilo mne, že to nějak nereflektují ve vstupném). Šesté patro bylo zavřeno úplně, v pátem byla částečně obměněná klasika - Pollock, Matisse, Picasso apod. (nebudu se opakovat, ani sem dávat fotky, protože už vše bylo vyřčeno při předchozích cestách).
Novinkou však bylo, že u obrazů současných umělců pocházejících ze států, jejichž osoby mají Trumpovým rozhodnutím v podstatě nulovou šanci vstupu do USA, byla do popisu přidána o této skutečnosti informace. MoMA tak informuje veřejnost o jejích nesouhlasu s Trumpem ve smyslu omezení svobody projevu, zde výtvarného.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Celé jedno patro pak bylo věnováno americkému výtvarníkovi Robertu Rauschenbergovi, ale jeho dílo šlo zcela mimo mne, protože čtyři bílé panely vedle sebe nebo bublající bahno je opravdu zcela mimo mé abstraktní chápání.

 

 

 

 

 

 

No co budu povídat, nejvíce času jsem strávil v tom pátém patře, zbytek jsem prošel za hodinu, protože opravdu mne tam tentokrát nic nezaujalo. Opustil jsem tedy muzeum a přitom zjistil, že se zatím vcelku ochladilo a začalo poprchávat. Rozhodl jsem se proto pozměnit plán a po návštěvě muzea komiksu namísto do Central Parku jet do druhého MoMA, které je umístěno v Queensu.
Do muzea komiksu - říkám mu tak, jinak oficiální název je The Society of Illustrators - jsem to vzal pěšky. Od MoMA to byly asi dvě ulice k Central Parku, jehož pravý spodní roh jsem minul a vydal se na 63. ulici k 6. avenue. Cestou jsem se chtěl naobědvat a zvažoval jsem zase nějakou pouliční pochoutku. Když jsem ale minul zapadlé bistro, ze zvědavosti jsem tam nakoukl a zjistil, že tam za 9 dollarů dělají Texas Burger s hranolkami. Tak jsem si ho objednal, k tomu si koupil limču a přímo tam to snědl. Bylo to výborné, kečupu a chilli omáčky jsem si mohl dát na hranolky co hrdlo ráčí.

 

Po obědě jsem pokračoval v cestě a někdy kolem půl druhé dorazil do muzea komiksu. Čekal jsem s návštěvou na dnes proto, že právě včera tam byly zahájeny nové výstavy. Tou hlavní expozicí byla v přízemí a suterénu výstava Móda a satira: Kresby Orsona Byrona Lowella and Charlese Dany Gibsona. Jednalo se perokresby amerických kreslířů z počátku 20. století, ve kterých satiricky zachycovaly zejména tehdejší maskulinní svět, ve kterém muži brali ženy za nerovnocenné. Kresby se mi moc líbily a fakt jsem byl hrozně nalomen koupit si tu knihu. Vždyť se jednalo o dobu, ve které vyrůstali můj děda a babička. Však i součástí výstavy bylo i několik zejména dámských šatů z let cca 1910-1925. Nechám to uležet, kdoví, třeba se zítra sbalím a zajedu si tam tu knihu koupit, uvidím...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

O patro výš byly vystaveny obrázky finalistů každoroční soutěže pořádané Spolkem ilustrátorů, kterému muzeum patří. Jednalo se o nejrůznější obrázky, které jejich autoři publikovali ať vlastním nákladem, nebo v nějakém časopisu knize či podobně. Zejména mne pobavily obrázky Siobhany Gallagherové, která obdržela stříbrnou medaili.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ve třetím patře pak byly obrázky Grega Manchesse zachycují jeho vizi budoucího světa, kdy v důsledku globálního oteplování se vrátí doba ledová. I když se mi obrázky líbily, bylo mi hloupé si je fotit, protože byly vystaveny v tamější restauraci. Byl to takový zvláštní pocit procházet sice vyjma dvou stolů neobsazenou restaurací a dívat se na obrázky, navíc si je ještě fotit...

Z muzea komiku jsem vyšel někdy ve tři odpoledne. A tehdy začala má podzemková anabáze. Od muzea komiksu bylo třeba, abych se vrátil linkou F na stanici 47-50 Rockefeler Centre a z ní jel linkou E nebo M na Court Station. K Rockefelerovi jsem dojel bez problémů, ale tam jsem kvůli nepozornosti nastoupil znovu na linku F a jel tam, odkud jsem přijel. Totiž kvůli nějaké výluce přesměrovali linku F na zastávku, kde jinak mají být pouze linky E a M. Když jsem si svůj omyl uvědomil, bylo už pozdě. Rychle jsem mrkl do plánu metra a zjistil, že se to dá ještě zachránit, když na jedné stanici přestoupím na linku E a zajedu si dvě stanice zpět. Jenže to by se nesmělo stát to, že jsem se nějak zapomněl a tu stanici přejel. Vzhledem k tomu, že to byla expresní linka, tak jsem si takhle zajel asi sedm stanic. Takže jsem se zase vrátil a konečně nastoupil na linku E a tou dojel na stanici, kde mělo být poblíž muzeum. To jsem také naštěstí celkem rychle našel a když jsem je viděl z dáli, už jsem se tam těšil, protože opravdu venku začínalo být nepříjemně. Dojdu ke dveřím, ale všude zhasnuto. Podívám se na otevírací dobu a zjistím, že včera a dnes je zavřeno. No tomu už jsem se prostě musel smát. Takže zhruba hodinu jsem si tady jezdil podzemkou, abych nakonec zjistil, že je zavřeno.
I když byly čtyři odpoledne, bylo mi jasné, že než s přestupy dojedu na pokoj, bude aspoň půl šesté, protože ve špičce je metro opravdu nevyzpytatelné. A taky že jo. Od muzea jsem linkou G sjel na zastávku Hoyt, že tam přestoupím na linku A nebo C. Dlouho netrvalo a přijela linka A, který byla opravdu narvaná, že se tam vešlo už jen pár lidí. Řekl jsem si, že to risknu, že to bude jako v Brně, že po narvaném voze přijede obvykle pak další téměř prázdný. A taky že jo. Po odjezdu linky A přijela asi za minutu linka C, sice ne narvaná, ale vejít se tam dalo.

 

Suma sumárum jsem dnes odpoledne strávil něco přes dvě hodiny v podzemce a furt jezdil jenom tam a zpět. A tak není divu, že opět se v metru vyskytly nějaké ty figurky. Při cestě do druhého MoMA byl na stanici 47-50 Rockefeller Center opět hudebník. Rychle jsem si ho vyfotil, čehož si všimnul, a tak ukazuje, že bych mu měl hodit něco do futrálu. Jenže mně už zrovna přijíždělo metro, tak jsem holt zmizel bez darování nějakého toho dolaru.

 

Na další zastávce přistoupil do vozu chlapík a začal velmi hlasitě všem mladým spílat, že jsou líní, že mají pouštět sednout staré a ženy s dětmi, že on byl v armádě a já nevím, co všechno. Pak řekl, že ho někteří mají rádi a jiní ne, ale že je mu to jedno, prostě se máme slušně chovat. Pak poděkoval Pánu Bohu a vystoupil.

Když jsem přejel stanici a vracel se, tak naopak nastoupil do vozu nějaký bezdomovec a hlavně se obracel na ženy s prosbou o almužnu (na chlapy si evidentně netroufl, byť chvíli stál vedle mne, neoslovil mne a jiné). Chudák chlap byl velmi cítit močí, že si někteří zacpávali nos. Naštěstí další stanici vystoupil.
No a při cestě na pokoj zas do poloprázdné linky C přistoupila menší stařenka, na sobě nějaké šaty a přes ně šedý župan a skřehotavou angličtinou si říkala o peníze. Prošla vozem sem a tam a zase byla fuč.
No a tak to tu prostě chodí…

Cestou z metra jsem si hodil batoh na pokoj a zašel si nedaleko do obchodu koupit něco na pití a večeři. Přitom jsem potkal chlapíka, od něhož mám pronajatý pokoj, tak jsme chvilku dali řeč a pak jsem šel. Měl dost své práce, ráno odjeli někteří hosté a on připravoval pokoj pro ty nové. Teď už jsem na pokoji, je krátce před půl devátou a venku se přesně podle předpovědi právě spustil déšť.