Čtvrtek 7. září 2017

Ráno jsem se probudil kolem sedmé. Po ranní hygieně a zkouknutí jednoho dílu Bratrstva neohrožených jsem vyrazil na metro, že si zajedu do Whitney Museum of Modern Art. Cestou jsem si už musel koupit novou šalinkartu, protože platnost dosavadní skončila včera. Přitom opět něco z podzemky: zrovna platím, když napravo shora od schodů nějaké brblání a tam chudák pán o holí jde dolů s kelímkem kávy v ústech, protože v jedné ruce berli a druhou se držel zábradlí.
Bohužel realita podzemky je taková, že velké množství stanic není bezbariérové, takže tu není nouze o pohled na lidí vyššího věku či se zdravotními problémy těžce pohybujícími se po schodech. Ano, některé zastávky jsou vybaveny výtahem, ale s tím jsem se setkal zejména v centru a na přestupních uzlech.

Ačkoliv jsem dnes odešel z pokoje někdy v devět a vrátil se na něj kolem sedmé, byl to klidný a nenáročný den. Dopoledne jsem se vydal do The Whitney Musem of Modern Art (WMMA), které se nachází ve čtvrti Chelsea. Muzeum otevíralo v půl desáté, ale já do Chelsea dorazil již krátce po desáté hodině. Čekání jsem si zkrátil návštěvou Chelsea Marketu, což je velká cihlová budova o několika patrech, ve kterých se nacházejí nejrůznější obchody. Prošel jsem jen přízemím, ale i tak to na mne udělalo dojem, protože člověk má pocit, jakoby procházel starobylým podzemím, v jehož koutech jsou zmíněné obchody. Do jednoho jsem zašel na snídani. Jednalo se o malý obchod s pečivem. Objednal jsem si kávu a dva mufiny, jeden borůvkovo-kukuřičný a druhý farmářský, což byl kukuřičný s uvařeným vejcem uvnitř. Taková kombinace by mne nikdy nenapadla. :-D

S kávou a jídlem jsem si sedl před obchůdek a v poklidu posnídal. Pak jsem se zvolna ubíral k WMMA, kde se před vchodem již začala tvořit fronta. Krátce před půl desátou nás všechny vpustili dovnitř, tak jsem si šel koupit vstupenku. Musím říci, že jestliže včera jsem byl z MoMA roztrpčen, tak WMMA mi spravilo náladu, jak jen mohlo. Všechny výstavní prostory jsou takové provzdušněné, exponáty nejsou na sebe nahňahňané jeden na druhém, ale rozvolněně, takže to ani není takové kvantům vjemů, které člověk musí vstřebat.
Poté, co jsem si batoh dal do šatny, vyjel jsem do osmého patra, kde byly výstava Hypermobility od Alexandera Caldera. U výtahu jsem zasechl češtinu a zjistil, že se mnou jedou dva pánové, jeden z Prahy a druhý z Karlových Varů. Pozdravili jsme se, říkali, že jsem první Čech, na kterého za dobu své návštěvy USA potkali. To mne překvapilo, protože vždy jsem v Americe někde tu češtinu zaznamenal, a to i nyní, třebas když ve Washingtonu jsem v muzeu slyšel promlouvat jednoho pána s vnuky a pak na autobusovém nádraží potkal dvě Češky. Buď jak buď, vyjeli jsme nahoru, tam se rozloučili a popřáli si hezký den a šli si každý po svém.
Konkrétně v osmém patře se jednalo o výstavu drobných a středně velkých instalací sestavených z různých k sobě spojených kovových částí, které abstraktně představovaly různé věci. Jednalo se o dílo Alexandera Caldera, který je zamýšlel jako věci v pohybu. Proto v předem stanovených časech gyly exponáty uvedeny personálem do pohybu. Bylo to velmi zajímavé a tato část expozice mne opravdu zaujala.

<

Poté jsem sešel do sedmého patra, kde byla výstava obrazů vlastněných muzeem. Nebyly zde žádné světově proslulé osobnosti jako v MoMA a z těch obecně známých jmen tu byl zastoupen po jednom obrazu Andy Warhol a Roy Lichtenstein, přesto se mi výstava líbila. Byl to průřez zejména americkou tvorbou z 30.-50. let.

V šestém patře se nacházela výstava An Incomplete History of Protest, tj. Neúplná historie protestu. Jednalo se o exponáty WMMA představující nejrůznější formy protestů výtvarníků proti vládní garnituře. Byly tu různé plakáty proti válce ve Vietnamu či obrazy satiricky kritizující protičernošské nálady ve společnosti. Rovněž zde byla korespondece umělců s vedením WMMA ze 70. let, kdy výtvarníci žádali tehdejšího ředitele o stažení jejich obrazů z výstavy jako projev protestu proti účasti USA ve válce ve Vietnamu nebo když výtvarníci protestovali proti nedostatečnému zastoupení exponátů od výtvarnic a černošských umělců.

V pátém patře pak byly obrazy a různé instalace jihoamerického výtvarníka Hélio Oiticica. Přiznám se, že ty mne nějak neoslovily vyjma jeho děl nazvaných Eden a Tropicalia. Jednalo se o dva několikametrové prostory s plážovým pískem na zemi, ve kterém byly postaveny například stan nebo malé dřevěné budky (ve stylu několikačlánkového stočeného paravanu), ale i třeba čtyři postele s moskytiérou, ve kterých místo matrací bylo seno, knihy nebo molitan. Prostorem se mohlo procházet, jen bylo třeba se zout. Rád jsem si to prošel a i malým bazénkem se pobrouzdal. Po odchodu z prostoru byly k dispozici lavice s papírovými osuškami na očitění nohou. Toto mne fakt bavilo, nenapadlo by mne něco takového vytvořit, byl to moc příjemný způsob relaxace.

Do čtvrtého patra jsem se nedostal, protože není veřejnosti přístupné. Třetí patro je tvořeno zejména prosklenými učebnami sloužícími tamějšímu edukačnímu centru. Sešel jsem tedy do prvního patra, kde byla prodejna vstupenek a obchod se suvenýry a knihami o výtvarném či filmovém umění. Jak jsem již uvedl, toto muzeum mne nadchlo a nafackoval bych si, že jsem jej při předchozích návštěvách NY opomenul. Jestli se ještě někdy do NY podívám, tak určitě se sem vrátím.
Třešničkou na dortu pak byla možnost vyjít v šestém až osmém patře na venkovní terasu, ze které byl krásný výhled na Chelsea s panoramatem Manhattanu v pozadí. Samozřejmě jsem toho využil a fotil, co se dalo.

V muzeu jsem strávil čtyři hodiny, tj. bylo půl třetí, když jsem odcházel. Šel jsem si vyzvednout své věci ze šatny v suterénu, přičemž jsem to vzal po schodech, v jejichž středu se nacházely nejrůznější figuríny zvláště ta s hlavou špice letadla mi přišla vtipná.

Hned před ním byly zase pouliční stánkaři, u jednoho z nichž jsem si dal něco jako jehněčí sekanou s rýží a salátem, celé pokapané majonézou. To by mne nepadlo, že kombinace rýže a majonézy může fungovat. S jídlem jsem si sedl na jednu z kovových židlí, které byly veřejnosti k dispozici vedle muzea. A že jsem si pochutnal, fakt to bylo výborné.

Protože od rána bylo slunečné počasí, na nebi nádherné mraky a k tomu příjemných 22 °C, sedl jsem na metro jedoucí přímo do Central Parku. Když jsem tam přijel, prošel jsem se tam, navštívil jezírko Jacqueline Kennedyové a pak zamířil ke svému oblíbenému místu - na lavičku u tenisových kurtů. Tam jsem strávil čas asi tak do čtvrt na pět.

Protože bylo opravdu hezky, řekl jsem si, že ještě sjedu na Staten Ferry a zajedu si lodí na Staten Island, abych si zkusil vyfotit Sochu svobody a jižní Manhattan druhým objektivem - teletem. Na Staten Ferry bylo už dost čekajících cestujících, přesto jsme se všichni pohodlně na loď dostali. Jedná se o lodní dopravu zdarma mezi jižním Manhattanem a nedalekým ostrovem Staten Island, která projíždí nedaleko Sochy svobody. Cestou tam i zpět jsem znovu zaslechl češtinu. Tentokrát jsem se ale s nikým nebavil, zaznamenal jsem ale, že cestou tam byly poblíž dvě dámy středního věku se zřejmě dcerou jedné z nich, cestou zpět pak opodál stál mladý pár.
Cestou tam i zpět jsem si vyfotil Sochu svobody, Manhattan i část New Jersey a Brooklynu. Po příjezdu na Staten Island jsem nešel hned na loď zpět, ale vyběhl jsem aspoň na terasu, abych i od tam zkusil pár snímků. Pak jsem už šel na loď zpět, sjel na Staten Ferry, kde jsem si koupil na večeři pizzu a vydal se na pokoj.

A tady je opět čas na historky spojené s podzemkou i nově lodní dopravou.
Realitou newyorské podzemky je i operativní změna typu vlaku nebo jeho trasy. Jakmile alespoň polovina osazenstva vagónu vstane a vystoupí, můžete vzít jed na to, že se něco děje. Kupříkladu dnes jsem jel od tenisových kurtů linkou 1, když tu strojvedoucí ohlásil změnu typu vlaku z Local na Express, což v praxi znamená, že některé stanice vynechá. Stejně tak se mi v minulosti stalo, že se uprostřed trasy změnila linka a vůz jel zcela jinam. Dnes mne ale změna na expres nechala chladným, neboť jsem jel až na konečnou. Naopak jsem tuto změnu uvítal kvůli urychlení přesunu.
Může se taky zdát, že tu není bezpečně, ale nemám tu pocit. Neustále se tu někde procházejí policisté. Třeba dnes odpoledne při čekání na loď na Staten Islandu byli v hale policisté, jedni zrovna kontrolující může ležícího na zemi, není-li mu špatně, druzí stojící se psy pro namátkovou kontrolu batohů na drogy. Však zrovna jednoho chlapíka požádali, aby dal batoh psovi k čumáku. Byl čistý, tak si zabrblal a šel dál. Proto mne ani nevzrušuje, že přes dvě sedadla sedí nějaký bezdomovec, furt si pro sebe něco drmolí, samé shit a fuck.
Jinak dnes na jedné stanici opět hudebník, ale dokonce i drobné sochy, například krokodýl vylézající z kanálu. Newyorská podzemka může být tedy i uměleckou galerií. Ostatně na stanici na 96. ulici, když jsem na ni šel od kurtů, si zrovna jeden mladík rozkládal po zemi jeho obrázky na prodej.



Předchozí strana        Úvodní strana        Následující strana


Copyright © Jiří Kratochvíl 2022