Pátek 8. září 2017

I dnes jsem se probudil kolem sedmé, ovšem moc jsem toho nenaspal, nevím proč, ale usnul jsem až ve dvě po čtyřhodinovém převalování. I kdybych spal dobře, dnes chci být do půl šesté na pokoji, abych si vyřídil palubní lístek a snad si zvolil vyhovující místo v letadle.
Při odchodu z domu jsem potkal nové sousedy. V kuchyni byli dva Kanaďané, tak jsme krátce zabrousili řeč na hokej a Jágra. Sami od sebe řekli, že co ve svém věku předvádí, je famózní.
Před domem jsem pak potkal sousedy z horní části domu, německý pár se synem. Naneštěstí řešili nepříjemný problém, že po zamknutí pokoje jim ho nejde znovu odemknout. Už se různými způsoby snažili kontaktovat majitele domu, ale nedaří se jim ho zastihnout. Snažil jsem se je uklidnit, že už je to můj třetí pobyt tady a majitel vždy rychle na dotazy reagoval. Nepochybuji, že ještě dopoledne problém se zámkem vyřeší, ale jako začátek pobytu je to pro hosty nepříjemné, když namísto chození po NY musí čekat před domem…

Po této příhodě jsem šel na metro a hned se vrátil, zjistiv, že jsem si zapomněl šalinkartu ve včerejší košili. Ale bylo to jen zdržení na 5 minut a metro mi neujelo. Dnešním prvním cílem bylo Solomon R. Guggenheim Museum, kde měly být například obrazy Van Gogha. Muzeum otevíralo v deset, přičemž jsem tam přišel pár minut po desáté a už tam byla menší fronta. Již před vstupem jsme všichni byli upozornění, že některá patra jsou z důvodu přípravy nových expozic uzavřena. Na rozdíl od MoMa ale toto muzeum uzavření částí budovy reflektovalo snížením vstupného o zhruba třetinu.
Již samotná budova je zajímavá svým architektonickým řešením, kdy centrální plocha přízemí je do výšky obtočena dlouhou chodbou, z níž se v jednotlivých patrech vstupuje do výstavních prostor. Kvůli uzavření některých pater však nebylo možné touto chodbou mezi patry procházet, tak jsem šel buď po schodech, nebo jel výtahem.

Z přízemí jsem nejdříve vystoupal do prvního patra, kde byly například obrazy Van Gogha, Cézannea, Maneta i Moneta, Picassa aj. V případě Van Gogha byl vystaven i jeho dopis v angličtině. Co jsem text tak prolétl, připadal jsem si jak Cimrman procházející Prahou a potkávající české velikány, protože Van Gohn v dopise zmiňuje kontakt s Gaugainem, Monetem, svým bratrem, no úplně jak ten Cimrman.

Kromě van Goghových obrazů byly na témže patře i obrazy řady významných malířů jako např. Picasso či Manet.

Z prvního patra jsem vyšel do třetího, kde byla výstava obrazů vzniklých v rámci uměleckého uskupení Salon růže a kříže, ale nijak zvlášť mne to neoslovilo.

O patro výš pak měla být výstava America, na kterou ale byl kontrolovaný vstup. Když jsem tam přišel, už tam stála fronta a zaměstnanec muzea mi sdělil, že fronta je konečná a další skupinu pustí až tak za hodinu. To se mi ale nechtělo čekat, tak jsem se rozhodl omrkout v přízemí nějakou sekci s Pollockem. Dostat se tam ale byl oříšek.
Zaměstnanec u fronty mi řekl, že Pollockova sekce je v podzemí. Domnívaje se, že do podzemí sejdu po schodech, vydal jsem se takto z třetího patra. K mému překvapení ale schody vedly jen do přízemí. Tak jsem se zeptal jednoho ze zaměstnanců a on, že z druhého patra se tam dá jet výtahem. Tak běžím do druhého patra, nastoupím do výtahu, ale tam žádné tlačítko do podzemí nebylo. Tak jsem s ostatními sjel znovu do přízemí a šel se zeptat šatnáře. Ten mi naopak řekl, že Pollockova sekce je zavřená. Namítl jsem, že dva jeho kolegové mi řekli, že je otevřena. Šatnáře to šel ověřit a nakonec i on řekl, že tedy ano, je otevřeno a mám jet výtahem z druhého patra, ale jiným, než kterým jsem sjel do přízemí. To už jsem si ale začal připadat jako blbec, protože jsem došel do druhého patra a tam byl jediný výtah. Tak jsem přímo na tomto patře oslovil zaměstnankyni muzea, která mi konečně vysvětlila, jak je to s těmi výtahy. V jedné z částí druhého patra byl totiž v nenápadném výklenku vypadajícím jak prostor pro zaměstnance další výtah, kterým se právěže dalo sjet do podzemí. Mimochodem ve výtahu to měli šikovně vyřešeno, když namísto nějaké mapy budovy tam byla obrazovka s čísly pater a co je v nich za expozici.

Sekce Pollocka nebyla výstavou jeho obrazů, ale edukačním centrem vysvětlujícím Pollockovu malířskou techniku. Byly tam zejména dotykové displeje, na kterých bylo možno zobrazit si jeden z Pollockových obrazů ve 3D z různých úhlů i různými způsoby zobrazení jako např. rentgenový obraz. Smyslem displeje bylo umožnit přesně ukázat intenzitu Pollockových tahů či přesněji doslova stříkanců barev. Sekce byla velmi malá, přesto možnost podívat se takto na Pollockovu tvorbu mne zaujala natolik, že mne v tamějším obchodě zlákaly dvě knihy o Pollockovi.

Z Guggenheimova muzea jsem následně zamířil do Museum of the City of New York, které se nachází o necelých dvacet ulic výš. Cestou jsem si koupil hot dog, aby mi nekručelo v břiše a aby mi ta zhruba kilometrová procházka podél Central Parku rychle utekla. Nacházel jsem se v části zvané Upper East Side, kde se nacházejí velké domy obydlené spíše těmi movitějšími občany NY. Bylo to zřejmé už z toho, že u vchodů postávají nebo hned za vstupními dveřmi jsou vrátní a že u nejednoho vstupu byla cedule informující, že dovnitř mohou jen předem ohlášení hosté.
Po příchodu do muzea a zakoupení vstupenky jsem zamířil v přízemí do první expozice stručně shrnující dějiny New Yorku od konce 19. století. V místnosti se nacházely panely zachycující obvykle konkrétní dekádu a dění v NY během ní. Na výstavě bylo sympatické, že byly vybrány stěžejní historické okamžiky, díky čemuž výstava nebyla přeplácaná a na malém prostoru podchytila to podstatné ze života v NY. Co mne na výstavě pobavilo - vzhledem k současné trapné debatě o zákazu kouření v restauracích - že v NY nejenže je zákaz kouření v restauracích už 15 let a funguje to, ale že ten zákaz už několik let platí i ve všech parcích a na městských plážích. V Česku by z toho mnohé trefil šlak. :-D
Co mne rovněž v této části zaujalo, byla část věnující se hospodářské krizi v 30. letech. Až mrazí z dopisu, který jeden imigrant napsal starostovi NY kvůli příspěvku na cestu zpět do Ruska, kde narozdíl od NY získá práci. Dotyčný se údajně skutečně s rodinou do Ruska vrátil, ale jeho další osud není znám. Psal se rok 1931, kdo byl v Rusku u moci, všichni víme, nevím, proč mi tane na mysl jen nejčernější scénář…

Z přízemí jsem pak výtahem vyjel do druhého patra, kde jsem nejdříve zašel do středně velké místnosti s výstavkou užitého umění ze stříbra. Přiznám se, že užité umění mne příliš neoslovuje, ale bylo tam pár kousků, které mne zaujaly (viz foto).

Mezi místností se stříbrem a další expozici byla spojovací chodba rovněž sloužící k výstavě, tentokrát k historii systému rozvodu vody v NY. Byly tam různé územní plány i řada fotografií, zejména různých čističek a rozvodných stanic, z nichž několik se zachovalo a dnes slouží jako muzejní exponáty.

Chodbou o rozvodu vody jsem přišel do části muzea věnované zejména dobrovolníkům pomáhajícím nemocným s AIDS. Byly zde příběhy řady umělců, kteří onemocněli virem HIV a následně i AIDS a v souvislosti s tím i řady lidí, kteří se vzepřeli systému a snažili se vybojovat důstojné podmínky pro onemocnělé. Mezi exponáty byly například dopisy lékařů pacientům, videozáznamy rozhovorů s nemocnými i dobrovolníky. Dobrovolníci poukazovali na to, že HIV/AIDS se šíří zejména mezi bezdomovci, černochy a homosexuály, na které společnost pohlíží spatra a nemá snahu pro ně vybudovat ubytovací prostory, kde by jim dobrovolníci mohli alespoň trochu pomoci v jejich utrpení. Zřejmě i kvůli současné politické konstelaci v USA byla zmíněna i demonstrace, která se v 90. letech odehrála před Trump Tower - demonstranti vyčítali Trumpovi, že postavil honosné sídlo pro bohaté nemajících nouzi o bydlení, místo aby ty peníze poskytnul na dobročiný účel - výstavbu hospice.
Součástí expozice byl i videozáznam s částí soudního jednání, ve kterém obhájce hájil právo svého klienta zůstat bydlet v apartmánu po zesnulém partnerovi. Obhájce poukazoval na to, že oba muži žili spolu jako každý jiný partnerský pár a že neexistence práva sňatků osob stejného pohlaví nemůže být důvodem, aby zůstavší partner neměl stejná práva jako manželské páry. Soud se odehrál v r. 1986 a soudce dal za pravdu obhájci, což byl zlomový okamžik vzniku precedentu pro další obdobné soudní pře.
Bylo to opravdu moc zajímavé. Smutné, ale zajímavé…

Následně jsem sešel o patro níž podívat se na výstavu plakátů z První světové války, kterými Americká vláda burcovala občany k účasti v armádě nebo finanční podpoře armády. Byly tam dokonce i dva plakáty ve slovenštině, kterými chtěli Američané oslovit české a slovenské imigranty. Autorem obou plakátů byl Vojtěch Preissig, sám imigrant, který se po válce vrátil do Československa a za druhé světové války byl odvlečen do Dachau, kde v r. 1944 zemřel. Děsivý osud, když si člověk uvědomí, že zůstat v Americe…

Z výstavy plakátů jsem zamířil do sekce věnované různým společenským vzepětím - demonstrace proti Vietnamu či za občanská práva, boj tisku proti válce apod. Tuto výstavu jsem viděl již před lety a šel jsem se tam v podstatě jen podívat, jestli třeba nebyla nějak aktualizována. Tehdy jsem si toho nevšiml, ale byla tam i pěkná fotka vášnivého čtenáře komiksů.

Protože nemělo smysl v muzeu dále zůstávat. V tu dobu byly zhruba tři hodiny. Rozhodl jsem se, že to vezmu pěšky napříč Central Parkem na 96. ulici k tenisovým kurtům. Tam jsem po chvíli dorazil a asi tak půl, tři čtvrtě hodiny se díval na hrající, odpočíval, dal si kakao a relaxoval. Po špatně prospané noci už jsem neměl náladu někam ještě jít a hlavně jsem chtěl být kolem půl šesté doma kvůli rezervaci letenek. Sice jsem chvíli lavíroval s myšlenkou jít se ještě podívat do obchodu s komiksy, ale už jsem si řekl dost, budu rád, jestli se mi vůbec všechno vejde do batohu.

Kolem čtvrté jsem se proto zvedl, sedl na metro a jel na pokoj. Protože jsem jel linkou C, která staví v každé zastávce, a byla špička, není divu, že cesta trvala skoro hodinu. Cestou jsem si koupil půlku kuřete s rýží a něco k pití a šel na pokoj odpočívat. Dal jsem si věci do pračky, abych už to nemusel řešit zítra a měl na nedělní cestování čisté oblečení. Tak jsem si začal pomalu balit věci a fakt jsem zvědav, jak to tam všechno vtěsnám. No uvidíme, asi to zase bude tip ťop…
Na zítra žádný program nemám namyšlený, takže asi se půjdu projít po městě, asi bych se měl ukázat aspoň jednou za pobyt na Times Square, možná zajedu i do Harlemu. A kdoví jestli se ještě jednou nesbalím na Coney Island. Ve hře je i Long Beach… uvidím…



Předchozí strana        Úvodní strana        Následující strana


Copyright © Jiří Kratochvíl 2022