Neděle 10. září 2017

Poslední den v USA. Tedy doufám pro tentokrát a že se sem ještě někdy podívám. V noci jsem spal více než dobře a probudil se až v sedm ráno. Po ranní hygieně jsem se dobalil. Kupodivu se mi podařilo do batohu vše naskládat tak, že mi ještě zůstaly boční kapsy prázdné, takže pohodlně do jedné z nich dám poslední drobnosti. Nyní je tři čtvrtě na devět. Už nemá smysl jezdit do města, protože pokoj musím opustit ve dvanáct, takže to bych tam jel jen na půl hodiny. Takže nyní už jen odpočinek a doufání, že se váhou batohu dostanu do limitu 23 kg a že tam bude možnost si dát batoh zabalit do igelitu. Nerad bych, aby se mi stalo, co kdysi kamarádovi Liborovi, kterému se nějaká šňůrka zasekla na pojízdném pásu a v důsledku toho se mu ufikl kus batohu.

Cesta na letiště se mi poněkud zkomplikovala. Krátce před polednem jsem opustil pokoj a dle včera zjištěné cesty se vydal asi čtyři bloky dolů k zastávce metra. Bylo to asi půl kilometru, takže žádná vzdálenost, ale s velkým batohem vzadu a malým vepředu to nebyla žádná Havaj. K mému překvapení jsem po přichodu k zastávce zjistil, že schody k ní jsou uzamknuty. Takže jsem musel se ne přímo vrátit, ale jít na další zastávku, takže z půlkilometrové procházky byla kilometrová, k tomu výšlap schodů nahoru, no měl jsem dost.
Na metro jsem čekal asi pět minut a naštěstí bylo poloprázdné. Takže jsem si sedl a asi půl hodiny jel na Jamaica Center. Trošku jsem to popletl a málem nevystoupil na správné stanici, naštěstí jsem si ale vše včas uvědomil a z metra vyběhl. Poté jsem již zamířil na JFK AirTrain, což je nadzemka jedoucí přímo k terminálům na letišti. Před nástupem do AirTrainu jsem měl stejně jako posledně velkou kliku. Byl jsem rozhodnut i za cenu platby si zapůjčit vozík, abych nemusel pobíhat po letišti s batohem na sobě. Už jsem sahal do peněženky pro peníze, když jsem si všiml, že na konci řady vozíků je jeden povyjetý. Rychle jsem k němu zamířil a zjistil, že nějaká dobrá duše ho správně nezasunula a vozík je volný. Tak jsem si na něj hodil oba batohy a zamířil na AirTrain.

Po příjezdu na terminál jsem si nechal zabalit batoh do igelitu. Předtím jsem si jej ale nechal zvážit a zjistiv, že jsem o třicet deka váhu přešvihl, odepnul jsem stativ a ten si přidal k malému baťůžku, který si beru na palubu. Poté jsem musel asi půl hodiny čekat, než otevřeli Check-In. Raději jsem se postavil do frotny již deset minut předem a dobře jsem udělal, protože když jsem byl odbaven, už se táhla dlouhá fronta. Protože nemělo dále smysl zůstávat v odbavovacím prostoru, šel jsem se zařadit do fronty na bezpečnostní kontrolu. A dobře jsem udělal, bylo tam několik front, které odbavoval menší počet letištních úředníků. Raději jsem se do jedné z front postavil a je fakt, že asi dvacet minut trvalo, než jsem přišel na řadu. Tentokrát jsem prošel bez další individuální kontroly, takže jsem rychle zamířil na svůj Gate. Cestou jsem si koupil konečně něco k jídlu, tři kousky pizzy.

Asi tak za deset minut pět začal nástup do letadla. Zrovna jsem šel z toalety, když se začala tvořit fronta, která rychle mizela v útrobách letadla. Celkem rychle jsem se tak dostal na místo. Záměrně jsem si vybral místo do uličky v řadě oddělené stěnou od byznys třídy, protože je tam nejvíce místa na nohy. Mimochodem hned přede mnou bylo logo Austrian Airlines, které se mi skutečně moc líbí, přijde mi jako buď letící pták právě s křídly dole nebo křídla rogala.

Odlet byl naplánován na 17.40, ale kvůli frontě letadel na ranveji jsme se odlepili od země v šest hodin. Letím zpět s Austrian Airlines, které podle mne mají nejhezčí logo z leteckých společností, protože je lze vnímat více způsoby – jako šipku, jako letícího ptáka zrovna s křídly dole nebo jaký 3D pohled shora na rogalo.


Pondělí 11. září 2017

Samotný let proběhl v podstatě bezproblémově, jen nad Kanadou byly trošku turbulence. Bohužel se mi nepodařilo usnout, jestli jsem s přestávkou naspal hodinu, je to moc. Na filmy jsem se nedíval, protože tam byla vyjma dvou filmů totožná nabídka jako při letu do Washingtonu. Takže jsem poslouchal New Order, U2 a snažil se usnout, nebo jsem hrál na displeji šachy, či sledoval mapu se stavem letu.
Nyní je 8. 36 a čekám v hale na autobus, který mi jede v 10.20. Naštěstí je tu wifi zdarma, takže se dívám na Kalamitu. Kdybych měl nějak shrnout výlet, v žádném případě nelituji, možná že jsem si na ten Washington mohl dát o dva dny více. Takže zde je jistě rezerva do budoucna. Za předpokladu, že Lisa bude nadále v Baltimore, tak bych se tam taky ještě jednou na jeden, dva dny stavil. New York je kapitola sama pro sebe, i když tentokrát jsem než po ulicích chodil hlavně po muzeích, až mne od toho postávání ke konci již bolela záda. Každopádně ani této cesty do USA nelituji a bude-li možnost, rád bych tam ještě jednou zajel.



Předchozí strana        Úvodní strana       


Copyright © Jiří Kratochvíl 2022