Neděle 1. července

Ačkoliv jsem se probudil již ve 4 a tedy o hodinu a půl, než jsem plánoval, spal jsem tentokrát klidně a nemlel sebou jako posledně. Po probuzení jsem se nasnídal, dobalil zbytek věcí a téměř bez zaplacení opustil hotel. Téměř proto, že včera při příchodu se recepční tvářil, že je vše v pořádku, a já měl za to, že díky rezervaci pokoje přes Booking.com si hotel automaticky strhl platbu. S recepčním jsme si to ale rychle s úsměvem vysvětlili, rozloučil jsem se a vyrazil na metro. Tím jsem jel na stanici Handelskai, odkud jsem S-bahnem jel přímo na letiště.

 

Zde kupodivu proběhlo vše rychle. Sice jsem měl nějaký problém s tiskem čárového kódu na kufr, ale s tím mi jedna z letištních asistentek pomohla a já pak už šel k celní a bezpečnostní kontrole. Zatímco při letu po EU se pas nekontroluje, při letu mimo hranice Schengenu ano. Opět jsem s vděkem přijal možnost jít uličkou pro osoby z EU, kde celnice jen mrkla do pasu, načetla jej a pustila mne, zatímco osoby mimo EU kontrolovali důkladněji. Štěstí jsem měl i na bezpečnostní kontrole, kde kupodivu nebyla téměř žádná fronta, v podstatě jen dva lidi byli přede mnou. Tamější kontrolor byl velmi příjemný, usměvavý, evidentně byl spokojen, že sám jsem se ujistil, zda-li vytáhnout z baťůžku foťák a objektivy (před měsícem při letu do Finska to po mně nechtěli, nyní však ano).
Takže nyní jsem již odbaven a při kávě a podpůrných nápojích čekám na let (kafe a kola mne dnes bude provázet celý den, abych vydržel a po příletu do USA si srovnal čas.).

 

Po kávě jsem šel na Gate, kde proběhla předběžná kontrola pasu a palubního lístku, respektive se mne zeptali, jestli mám víza, kdy se vracím a jaký je účel mé návštěvy. Pak už jsem si sedl a čekal, i když i takové čekání může mít stresové chvilky. Totiž zašel jsem na toaletu a využil soukromí kabinky, abych si v peněžence vyměnil peníze, nikdo nemusí vidět, kolik mám. Přitom jsem pár věci položil na krytku držáku s toaletním papírem. Když jsem skončil, šel jsem si zpět sednout. Asi po 3 minutách jsem si sáhl do náprsní kapsy pro mobil, který jsem tam měl i s pasem. Ovšem pas nikde. Hrklo ve mně a polilo mě horko. Doslova jsem vystřelil na toalety, ale už po několika krocích jsem si uvědomil, že jsem si při výměně peněz dál pas do zadní kapsy u kalhot. Vskutku nepříliš příjemný zážitek!

 

Po asi hodině čekání byl zahájen nástup. Ačkoliv podle plánu obsazení letadla měl se mnou v řadě sedět ještě někdo další, měl jsem nakonec celou řadu pro sebe. Využil jsem toho a u vedlejšího místa si na obrazovce spustil informace o letu a na své obrazovce zatím poslední díl Hvězdných válek Poslední z Jediů.

 

 

Z Vídně jsme odletěli v 10.50, přičemž již v 11.34 letušky začaly rozdávat jako předkrm slané keksy a nabízet nápoje (dal jsem si jablečný džus a kolu). V poledne pak roznesly oběd – dal jsem si karbanátek s noky politými nějakou žlutou omáčkou a s lusky fazolí. K tomu byl salát a dezert s kávou. Byť to nebyla velká porce, zasytila mne. Přece jen jedinou mnou vydanou energií bylo sledování Hvězdných válek.

 

 

Ve 13.28 letadlo opustilo břehy Evropy, nad níž letělo v Česku přes Plzeň, pak Německo, Holandsko, Británii a Irsko. Zde vždy začíná bod zvratu, kdy buď to všichni dáme, nebo skončíme v Atlantiku. :-) Zní to bizarně, ale jinak to nejde brát. Zajímavé, že nad Irskem byly turbulence, jež hned po opuštění Evropy pominuly. Další turbulence se vyskytly až nad Kanadou, ale nebyly nijak velké, jen to trošku houpalo.
Samotný let uběhl vcelku rychle. Ve Washingtonu jsme přistáli podle plánu v 14.23 a stejně jako loni i tentokrát nebyla žádná fronta na imigračním. Když jsem tam dorazil, bylo přede mnou jen pět lidí. Imigrační úředník se mne zeptal, kdy plánuji návrat, proč jsem přiletěl a co je mým zaměstnáním, pak mi sejmul otisky prstů a vyfotil si mne, aby mi nakonec dal razítko a pustil na půdu USA. Po loňské cestě do Washingtonu bylo tentokrát vše jednodušší - zamířil jsem na zastávku autobusu, kterým jsem se přesunul na stanici metra Wiehle-Reston East.
Když jsem vystoupil z autobusu, definitivně sem dostal od vedra a hlavně vlhkosti doslova pěstí do obličeje. Mobil mi ukazoval cca 33 °C a 81% vlhkost. Již při cestě z letiště bylo vidět okolní krajinu jakoby pod mlžným oparem, to od vlhkosti. Nijak jsem neotálel a zamířil od autobusu na metro. Dobře jsem udělal, že jsem si uchoval z loňska kartu, která se tu používá jako šalinkarta. Dobil jsem si na ni tarif neomezených jízd na 7 dní a spěchal do klimatizovaného metra. Ovšem ani tam ale člověk neunikne vlhkosti – sedíte sice v chladu, ale hůře se dýchá a cítíte, jak vám tečou čůrky potu po zádech. Však jsem si cestou po povrchu všiml, jak venku šel sportovat jeden pár, on do půli těla svlečen, ona horní díl plavek a elastické bermudy a na zarudlých tvářích obou pocit úmoru. A také jsem si předtím, než metro vjelo do podzemí, všiml výjevu, který se mně a kamarádovi Liborovi naskytl při cestách autem po USA, jak policie se zapnutým majákem kontroluje autor (Libor vždycky říkal: „A už ho mordujú.“).

 

Metrem jsem dojel na stanici Dupont Circle, ze které to mám asi jen 300 metrů do The Baron Hotelu. Na recepci mne rychle odbavili, takže jsem zakrátko byl na pokoji. Oproti loňskému je tento menší, bez skříně a druhého stolku, ale to mi nevadí, hlavně, že je tu klimatizace. I když s tou musím opatrně, abych se nenachladil, přece jen to jsou přechody z třicítkových teplot do dvacítkových. Navíc ji mám přímo u postele, což jsem ale vyřešil vytvořením ohrady z polštářů.

 

 

Jamile jsem se ubytoval, zašel jsem si do obchodu pro něco na pití a do Z-Burgeru pro dva cheesburgery na večeři. Kávy a koly vykonaly své, protože je 19 hodin, pořád se držím a ještě se mi nechce spát. Snad to vyjde a vydržím aspoň do 21, abych si srovnal čas.