Středa 4. Července

Dnes Američané slaví Den nezávislosti a já se proklínám, že kvůli tomu vedru a dusnu si asi nechám ujít zdejší pochod na oslavu tohoto pro Američany významného dne. Pochod se koná v pravé poledne a fakt to v tom dusnu nedám. Naopak mám namířeno do poštovního muzea. Uvidím, jak se tam dlouho zdržím, protože kdyžtak bych pak zajel do Muzea americké historie, které jsem loni navštívil, ale kvůli již málo zbývajícímu času jsem je neprošel celé. Nebo zajedu podívat se na hrob JFK. Prostě uvidím, jak se to nakonec celé vyvine.

17.47
Nakonec se to vyvinulo tak, že jsem nejdříve jel ke hrobu JFK, pak do poštovního muzea a pak ještě jednou do Newsroomu. Hrob JFK se nachází na hřbitově Arlington National Cemetery, ke kterému jsem to měl metrem s jedním přestupem tak dvacet minut. Od metra je na hřbitov tak dvě stě, tři sta metrů a co pro mne bylo překvapením, tak že i před vstupem na něj je třeba projít stejně jako v muzeích kontrolní prohlídkou, tj. batoh dát do skeneru a projít bezpečnostním rámem.
Hrob JFK se nachází asi půl kilometru od vchodu. Marně jsem doufal, že na hřbitově bude lépe ať už kvůli stínu nebo nějakému vánku. Byť bylo osm ráno, tak už zase slunce peklo a dusno k zalknutí. Tak jsem šel pomalu a všiml si, že na hřbitově jsou vlastně totožné náhrobky. Nejsou tam pomníky jako u nás, ale jen bílé mramorové desky se jménem zemřelého a jeho datem narození a úmrtí. Nemohl jsem si nevšimnout, že jsem procházel kolem hřbitovu s pochovanými vojáky z války ve Vietnamu – většina dat úmrtí se pohybovala kolem roku 1968.
K hrobu JFK vedla cesta do mírného kopce. Náhrobek je tvořen velkým mramorovým prostranstvím s citátem jednoho z Kennedyho proslovů obsahujících slavný výrok „Neptejte se, co země může udělat pro vás, ale co vy můžete udělat pro svou zemi.“ Od tohoto podlaží vedlo několik schodů k dalšímu mramorovému prostranství s černými deskami věnovanými JFK a jeho ženě Jacqueline. Uprostřed pak byl neustále planoucí oheň. Chvíli jsem tam postál a znovu si říkal, kdoví, co by bylo, kdyby jej nezastřelili, jestli by nastal osmašedesátý či nikoli... kdyby, kdyby...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

U hrobu JFK jsem se zdržel asi deset minut a pak se vydal zpět na metro. Vzhledem ke státnímu svátku – Dni nezávislosti – jezdilo metro ve větších intervalech, tak jsem asi deset minut musel čekat. Když metro přijelo, bylo jasné, že se místní již začínají sjíždět na pochod městem – na sobě měli zejména červenou nebo modrou barvu, mnozí muži měli trička s americkou vlajkou, zatímco některé ženy měly celé šaty jako vlajku.
Metrem jsem dojel na zastávku Union Station, naproti níž se nachází poštovní muzeum. Rychle jsem do něj přeběhl, abych se vyhnul tomu dusnu. Bylo ještě pár minut do otevření, které jsem si zkrátil prostudováním plánku budovy. Nakonec se ukázalo, že nejde o nijak velké muzeum, v podstatě asi tak stejně velké jako Umělecko-průmyslové muzeum v Brně. Přízemí budovy dominovalo – jestli se to tak dá nazvat – sousoší koní táhnoucí poštovní vůz. Vedle něj pak stál poštovní vagón s možností projít si jeho vnitřkem. Dále pak byly k vidění dva poštovní automobily, kolem kterých byly informace o vzniku a vývoji poštovních vozů počínaje vozy taženými koňmi konče současnými vozy. Ty, mimochodem, mají volant vpravo, aby pošťák nemusel vystupovat a obálky mohl vkládat adresátům do schránek přímo z vozu.
Po stranách muzea pak byly dvě větší expozice. První byla věnována celkově vývoji pošty, kdy někdy v 17. století se prostě chlap vydal na cestu, musel si kolikrát ji prosekávat, dělat na stromech značky po své následovníky apod. Co mne překvapilo, tak že věhlasný Pony Express vlastně jako doručovací služba existoval jen dva roky a v podstatě asi tři, čtyři dny po zavedení telegrafu zanikla. Přesto ve své době znamenala v poštovních službách učiněnou revoluci – jednalo se o trasu dlouhou 1 966 mil, na které bylo 165 stanic vzdálených od sebe po cca 10 mílích a na které každý jezdec ujel 75-100 mil, přičemž na každé stanici měnil koně. Dopis zaslaný z jednoho konce trasy na druhý byl při tomto systému doručen za 10 dní v létě a 12-16 dní v zimě. Když si člověk vezme, že při dnešních technologiích je dopis doručen tak za tři dny, nebylo to na tu dobu vůbec špatné.
Další expozice byla naopak věnována vývoji pošty zejména ve městě. Pobavilo mne, že původně listonoši chodili a klepali adresátům na dveře, než si pošta spočítala, že denně tímto doručovatelé ztrácejí dvě hodiny, načež bylo zavedeno doručování jen do poštovních schránek. Ke shlédnutí pak bylo i video ukazující práci na poště, zvláště dnešní technologie umožňující neskutečně rychlé roztřídění svezené pošty – třídicí zařízení má vysokorychlostní kameru, která zkontroluje platnost známky podle rozměru a vyfotí a s databází adres srovná adresu na obálce/pohlednici a podle výsledku ji pošle do příslušného kastlíků. Jak to řekli v Cimrmanech: „Ten pokrok! Kde se to jen zastaví!“
Z přízemí jsem zamířil do prvního patra, kde byla výstava známek, mezi kterými bylo i pár českých.

 

 

 

 

Po návštěvě muzea jsem přeběhl zpět do Union Station s úmyslem se tam někde naobědvat. Přece jen se jedná o vlakové a autobusové nádraží a tam Američani vždycky mají nějaké restaurace. A taky že ano, v suterénu byl sál se stolky a židlemi, kolem kterých byly po stranách různá bistra. V jednom jsem si objednal barbecue kuře s rýží, které jsem spláchl spritem. Bylo to vynikající, je jasné, kde se v pátek před odjezdem stavím na oběd.

 

Jakmile jsem dojedl, zamířil jsem na metro a jel ještě jednou do Newseua – včera zakoupená vstupenka měla totiž platnost až do dneška a já se přece jen rozhodl tam vrátit zejména kvůli vyfocení si těch fotek z války ve Vietnamu. Cestou jsem alespoň z dálky viděl právě probíhající pochod při příležitosti Dne nezávislosti.

 

 

Vzal jsem ale to muzeum celé znovu odshora s tím, že jsem se zastavoval zejména tam, co jsem včera opomenul – zejména různá videa. Byla tam například vyjádření šéfů televizí k práci novinářů např. při 11. září, názory novinářů na průkopníky žurnalistiky v USA apod. Více jsem se zastavil v patře věnovanému boji černochů za svá práva a jak o tom referovala média. Na jedné straně patra se jednalo o informace o nenásilných protestech, kdy kupříkladu protestující trvali na obsluze v zařízeních pro bílé. Na druhé straně patra se jednalo o demonstraci boje o práva na sportovních kláních, konkrétně když dva černí sprinteři při přebírání medailí zvedli ruku se zatnutou pěstí jako symbol vzdoru, který se ujal i mezi dalšími protestujícími.

 

 

Pak jsem konečně dorazil k expozici fotografií z války ve Vietnamu. Konkrétně se jednalo o fotografie fotoreportéra Johna Olsona, který strávil několik dní s vojáky v bitvě u Huế. Nebudu opakovat včerejší záznam a raději nechám hovořit přímo fotografie (lépe pořídit nešly, kvůli zasklení se velmi leskly).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Když jsem opustil tuto expozici, bylo půl hodiny do uzavření muzea. Na nohách jsem byl už více jak osm hodin, tak jsem se sbalil a vydal se zpět na hotel. Zítra mne čeká ve Washingtonu poslední den, protože v pátek se již přesouvám do Baltimoru.