Čtvrtek 5. července

Dnes jsem se rozhodl pojmout den relaxačně, tj. maximálně se vyhýbat vedru. Krátce po 9. hodině jsem odešel z hotelu a metrem se vydal k muzeu amerických indiánů. Na místo jsem dorazil asi čtvrt hodiny před otevřením, takže jsem přece jen byl vystaven tomu žhavému peklu. Jakmile otevřeli, zapadl jsem do chládku muzea.
Muzeum má čtyři patra, přičemž hlavní expozice jsou ve třech, zatímco v přízemí je kromě vstupu a několika ukázek užitého umění kavárna a restaurace. Ve čtvrtém patře byla výstava koncipována jako představení vybraných indiánských kmenů Severní i Jižní Ameriky. Na začátku každé sekce bylo představeno několik osobností daného kmene, které se podílely na přípravě výstavy a nadále se aktivně věnují udržování tradic mezi svými vrstevníky i mládeží. Z prezentovaných předmětů nechyběly samozřejmě různé kusy oblečení, keramika, luky, šípy apod. Bylo to velmi zajímavé, zejména se mi líbila sekce Lakotů, kde byly skutečně překrásné mokasíny, kalhoty apod. zdobené malými barevnými korálky.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Když jsem procházel čtvrté patro, začalo mi od hladu kručet v břiše. Tak jsem po projití patra sjel výtahem do přízemí a zašel do tamější restaurace, kde primárně podávali jídla z indiánské kuchyně či vážící se k životu Indiánů. Když jsem u jednoho pultu zahlédl nabídku bizoního steaku, neváhal jsem. A udělal jsem dobře, byl opravdu výborný – čekal jsem, že bude spíš chuťově jako hovězí, ale blížilo se to spíš vepřovému, přičemž však tuhost masa byla jak hovězí. Ale bylo to opravdu výborné, navíc akorát pepřené. Fakt jsem si pochutnal.

 

Po prohlídce indiánského muzea jsem zamířil do asi kilometr vzdáleného Muzea americké historie. Vzal jsem to rychlým krokem, abych byl co nejdříve zpět v klimatizaci. V muzeu jsem byl již loni, ale tehdy jsem je nestihl projít celé, takže jsem tam zamířil, abych si prošel zbytek expozice.
Nejdříve jsem zamířil do části věnované rozvoji kuchyňských potřeb, kde byla ukázka moderní kuchyně či vývoje přístrojů jako jsou mikrovlnná trouba či fritovací hrnec. Zvláště zde jsem si uvědomil, jak jsme byli za komunismu zpoždění, když jsem viděl, že mikrovlnka byla v USA ke koupi už od poloviny 50. let. O tom se nám v té době mohlo jen zdát.

 

 

 

 

Jiná část výstavy s názvem City of Hope byla věnována nenásilnému protestu proti přístupu vlády k národnostním menšinám v USA. V roce 1968 se aktivisté z řadů černochů, Indiánů a dalších menšin domluvili na postavení městečka přímo v prostorách National Mallu. Postavili si jednoduché dřevěné stany a po celou dobu nějakým způsobem demonstrovali před vládními institucemi. Z důvodu špatného počasí pak kvůli zabezpečení zdraví vláda s protestujícími dohodla na uzavření městečka.
Z této části výstavy jsem pak ještě zašel na výstavu věnovanou rozvoji silniční dopravy. Návazně na Route 66 americká vláda po druhé světové válce investovala do budování silniční infrastruktury z důvodu uvědomění si, že železniční doprava nikdy nebude moci kvůli pozemkům nabídnout tak hustou síť jako silnice. Součástí výstavy byla i ukázka několika aut.
Po prohlídce muzea jsem zamířil na metro a vydal se zpět na hotel. Před chvílí jsem se dobalil a zítra z hotelu vyrazím někdy kolem 10. hodiny.