Pátek 13. července

Po noci strávené spánkem spravedlivých jsem se rozhodl zajít znovu do obchodu s komiksy zakoupit si trilogii March. Vzhledem k tomu, že Newyorčané mají pracovní dobu od devíti a mnohé obchody otevírají až v deset, byla před devátou, kdy jsem odešel z hotelu, slušná špička. Do prvního metra jsem se nevlezl a i to další, co přijelo asi za dvě minuty, bylo vcelku zaplněné a před Times Square už zcela plné. Je to v tu chvíli hlava na hlavě, tělo na tělo, ale jsou tu na to zvyklí a berou to jako samozřejmost. Rád bych udělal uvnitř takto plného metra fotku, ale nejde to, nemám jak vytáhnout a držet mobil, natožpak foťák.
Cestou z obchodu s komiksy jsem šel kolem budovy deníku The New York Times, ve které je umístěna kavárna. Protože do otevření prvního muzea zbýval ještě čas, stavil jsem se do ní a koupil si na snídani ledovou kávu a bagetu.

 

 

 

 

Po této bohaté snídani jsem se vrátil na metro a sjel na 34. ulici. Odtud jsem zamířil na 11. avenue, po které jsem došel na 28. ulici, kde se nachází fotogalerie Aperture. Cestou jsem minul komplex rozestavěných mrakodrapů, kde mne zaujal stavba vypadající jako velká růže. Pár vteřin mi trvalo, než jsem si uvědomil, že je to kostra vzájemně propojených eskalátorů.

 

Je to menší galerie ve 4. patře domů, kde jsou jinak další různé spojky a organizace. Nahoru jsem to vzal po starých vrzajících schodech, abych si užil atmosféru vnitřku starších newyorských domů. Vlastní galerie není nikterak velká, asi jak dva třípokojové byty. Přesto jsem zde strávil asi hodinu. Byly zde fotografie zejména mladých, začínajících fotografů, kteří se zaměřovali na určité téma. Kupříkladu jedna brazilská fotografka se představila sérií fotografií transsexuálů, kteří – podle u fotek uvedených informací – jsou v Brazílii vystavováni šikaně a ponižování. Jiný fotograf se naopak specializoval na americké vězně a jejich život ve věznicích. Mne však nejvíce zaujaly fotky Philipa Montgomeryho, který se svou tvorbou zaměřuje zejména na život drogově závislých a lidí na okraji společnosti. Ostatně u fotografie drogově závislé ženy, které již stát odebral dítě a která nevidí svou budoucnost růžově, se mi vybavil film Katka režisérky Heleny Třeštíkové. Součástí galerie byl i malý obchod s knihami fotografií, kde mj. měli i knihu Josefa Koudelky Exiles. Chvíli jsem váhal nad knihou Stephena Shorea s fotkami USA ze 70. let. Nakonec jsem ji nevzal, ale fakt jsem váhal.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Z galerie jsem se vydal na 20. ulici, kde se nachází galerie Silverstein. Ukázalo se však, že je to spíš komunitní centrum než klasická galerie, protože tam byly jen 2 místnosti tak 2x2 metry a pak už jen místnost s počítači a zásuvnými regály. K vidění tam bylo několik fotografií z Route 66 a dalších amerických dálnic a pak několik portrétů. Poněkud mne to zklamalo a i proto jsem se tam zdržel jen čtvrt hodiny, než jsem se vydal na zastávku metra na rohu 18. ulice a 8. avenue.
Linkou 1 jsem sjel na South Ferry, kde jsem vyjel po schodech do přístavu a lodi Staten Ferry se kolem Sochy Svobody svezl na Staten Island. Tam jsem na chvíli vyšel na terasu, ze které je výhled na jižní Manhattan.
Na Staten Islandu jsem se zdržel půl hodiny, než jela loď zpět. Po přistání jsem šel na metro a linkou R sjel na stanici Atlantic Avenue-Barclays Street. Zde jsem měl možnost jet na Coney Island linkou D a N. Riskli jsem to a do první přijeté linky D nenastoupil a počkal na N. Linka N je totiž express, který řadu zastávek projíždí bez zastavení, což zvláště na vzdálený Coney Island nemálo urychlí cestu. Tentokrát tomu však bylo jinak. Na trati probíhala nějaká rekonstrukce, takže i když můj vlak již díky expresu zredukovaný počet stanic z 19 na 12 nakonec ještě více zredukoval na 4, přesto jel stejnou dobu jako lokální, tj. asi hodinu. Na Coney Island jsem tak přijel někdy o půl třetí.

 

 

 

 

 

U Nathana jsem si koupil velkou oranžádu, která kupodivu byla poctivá, tedy bez přidaného ledu (v tomto se Američané nechávají šidit, když platí za nějakou míru nápoje, kterého je ve skutečnosti díky kvantu ledu méně). Zaplatil jsem a šel si sednout do stínu na molo. Je zajímavé, že ač na promenádě je hodně lidí, jen málu z nich se chce jít asi 300 metrů na konec mola. Sedl jsem si tam tedy pod p stříšku, chvíli pozoroval rybáře a pak se začetl do ráno zakoupeného komiksu. Bylo tam fajn. Vcelku klid, bavícími se rybáři a jejich nepříliš hlasitě puštěné rádio mi vůbec nevadilo, člověk si tam připadal jak na Pryglu. Až jsem zalitoval, že jsem si přece jen s sebou nevzal plavky.
Takto jsem na molu strávil asi dvě hodiny. Cestou zpět jsem vytáhl foťák a udělal na molu i promenádě pár snímků, kvůli čemuž jsem nakonec na Coney Islandu zůstal až do pěti. Pak už jsem zamířil na metro, linku F, které mi náhodou zrovna jelo, že jsem tak akorát vskočil do vagónu a vzápětí se zavřely dveře. Metrem jsem se s jedním přestupem dopravil na svou stanici, kde jsem zašel do jednoho bistra koupit si na večeři kuřecí křídla s hranolkami. A pak už na pokoj a relax...