Neděle 15. července

Kam jsem nakonec šel, rozhodlo za mne počasí. Už v noci jsem špatně spal a ráno zjistil důvod – změna tlaku a déšť. Na Coney Island nemělo smysl jezdit, tak jsem se po půl desáté oblékl a vyrazil do Museum of Modern Art (MoMA). Loni jsem byl z muzea zklamán, protože tam nebylo nic nového, co by mne zaujalo (tamější klasiku jako Picasso, Monet, Manet atd. již nepočítám, to tam mají trvale). Letos tomu však bylo naopak a v muzeu jsem byl od otevření v půl jedenácté do čtyř odpoledne.
Vyjel jsem výtahem do šestého patra s tím, že postupně budu scházet do přízemí. V šestém patře probíhala aktuálně výstava americké výtvarnice Adrian Piperové. Její umělecký rozsah je široký od klasických obrazů přes různé performance po urbanistické grafiky. Ty poslední mne zaujaly nejméně, zato její performance byly zajímavé, zejména když v 70. letech si vytvořila mužské alter ego, pod kterým brázdila ulice New Yorku. Hodně mne pak pobavila její akce, kdy vytvořila se svým alter egem obrázek s bublinou, do které vložila různé provokativní texty, a nechala jej vytisknout v novinách v části s inzeráty. Jako provokace mi to připomenulo otištění narozeninového přáni Ferdinandu Vaňkovi s fotografií Václava Havla v Rudém právu za totality.

 

 

 

 

Poté jsem sešel do pátého patra, které jsem prošel rychleji, neboť je zde již několikrát viděná klasika – Jackson Pollock. Manet, Monet, Picasso atd. Neboli vyloženě jsem již šel jen po nově vystavených obrazech (MoMA průběžně tuto klasickou část obměňuje, kupříkladu letos byla výrazně potlačena Warholova či Lichtensteinova tvorba). Čemu jsem se tam nasmál, tak videoprojekci jednoho výtvarníka – na videu byl pohled do uzavřené místnosti, ve které byl muž se štětkou a barvou a který postupně natřel všechny čtyři stěny a pak se pustil do podlahy (chvílemi si odpočinul u cigárka). K videu jsem přišel ve chvíli když dokončoval poslední stěnu, tak jsem byl zvědav, jak to vyřeší s podlahou, když nikde nebyl vidět východ. Evidentně jsem nebyl sám zvědavý, protože zatímco kolem procházeli lidé, jen jeden chlapík tam stál se mnou a díval se. Oba jsme vyprskli smíchy a podívali se na sebe, když malíř si natřel podlahu až k nohám, aby pak přece jen otevřel dveře (byly bez kliky a na záznamu fakt nebyly vidět), vylezl ven a natřel zbytek.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ve čtvrtém patře se nacházela výstava poválečné architektury v bývalé Jugoslávii. Bylo zajímavé vidět nejrůznější na tu dobu moderně pojaté budovy, které Jugoslávci stavěli, zatímco u nás se stavěla monstra typu Letná, Akát či Javor, nemluvě o vizuálně nijak zajímavých panelácích. Mimochodem opět zde byla naznačena vazba Jugoslávie na Československo, když u některých architektů bylo zmíněno, že studovali v Praze.
Ve třetím patře pak byla výstava fotografií, jejímž společným tématem byl člověk v různých podobách. Nejednalo se však o klasické portréty jako spíš o různé koláže pracující s lidským objektem. Ani jsem si z toho nic nefotil vyjma jedné části expozice, a to zejména pro dokumentaci – jedna fotografka, jejíž jméno jsem si bohužel nepoznamenal, v rámci svého projektu vyfotila a v MoMA vystavila na 2 000 fotografií žen v některém ze stádia těhotenství. Dvě zdi byly pokryty nejrůznějšími fotografiemi žen přímo při porodu, nebo po něm či při přípravě na něj. Bylo to sugestivní a provokativní zároveň...

 

 

 

Kromě výstavy fotografií byla na třetím patře i výstava města snů od Bodyse Iseka Kingeleze z Konga. Jednalo se o modely fiktivních měst, které byly velmi pestrobarevné. Bylo to plné hravosti a mezi návštěvníky to vzbudilo ohlas. Navíc součástí výstavy byla možnost virtuální procházky po Kinzelezově městě – vystál jsem asi desetiminutovou frontu, abych se posadil do křesla, půjčil si brýle pro virtuální realitu a pak jsem se procházel po městě. Bylo to moc zábavné.

 

 

 

 

 

 

 

Z třetí patra jsem sešel do druhého, kde bylo ještě jednou něco od Adrian Piperové, a to větší místnost se schody k sezení a uprostřed kvádr s televizními obrazovkami do všech čtyř stran. Ve smyčce v ní běžel záznam černocha otáčejícího se postupně na všechny strany a říkajícího jen věty typu „Nejsem hlupák.“, „Nejsem mrož.“ apod. Podle doprovodného textu bylo smyslem tohoto objektu umožnit divákovi zamyslit se na rovnoprávností lidských ras. Protože už bylo asi půl čtvrté a já od rána nejedl, po prohlídce jsem zašel do místní kavrány na oranžádu a pizzu. Když jsem dojedl, nakoukl jsem do muzejního obchodu a pak zamířil do podzemí, doufaje, že tam ještě něco bude. Nacházejí se tam nějaká kina, ale pokaždé jsem měl smůlu, že při mé návštěvě tam zrovna nic nedávali. Vrátil jsem se tedy do prvního patra, kde je prodej lístků a šatny. Vyzvedl jsem si batoh a vrátil se zpět na ulici. Původně jsem chtěl zajít nakouknout ještě do obchodu s komisky, ale uvědomiv si, že jsem nedaleko Times Square, rozhodl jsem se tam zajít a zkusit udělat nějakou tu fotku.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Na Times Square to je jako v úlu, tisíce lidí, hlava na hlavě, tam to prostě tepe. Focením jsem se nakonec zaměstnal asi tak do pěti hodin. Protože jsem byl skoro osm hodin na nohách, rozhodl jsem se již vrátit na pokoj. Šel jsem tedy na linku 7 a tou se dopravil k hotelu. Při cestě metro vyjede i na povrch, přičemž jsem si všiml, že je i vidět na můj hotel.