Úterý 17. července

Dnes jsem se rozhodl navštívit galerii vystavující fotografie. Z hotelu jsem vyšel krátce po půl desáté, ale do galerie dorazil nikoli o předpokládaných deseti hodinách, ale až o půl jedenácté. Totiž hned co jsme opustili první zastávku a vjeli do podzemí, metro se kvůli dopravní špičce zastavilo na dvacet minut. Když jsem se rozhlédl kolem sebe, spolucestující to nechávalo v klidu. Ono ani nejde nic dělat, protože jste zavřeni ve vlaku a ten v tunelu.
V muzeu jsem se zdržel do dvanácti hodin. V přízemí byla výstava fotografií Henri Cartiera-Bressona a Elliotta Erwitta. V případě prvně jmenovaného se jednalo o průřez jeho tvorbou ve 40.-50. letech, kdy byl kupříkladu u vyhlášení nezávislosti Indie na Velké Británii, revoluce v Číně apod. Byla tam i ukázka jeho portrétové tvorby různých osobností, např. Jeana-Paula Sartera, Henriho Matisse aj.

Erwittovy fotografie byly z téhož období, respektive zejména z roku 1950, a zachycovaly život v Pittsburghu.

Z přízemí jsem po schodech sešel do podzemí, kde byly další dvě výstavy. První byla zaměřena na ženskou konceptuální tvorbu, což mne nijak neoslovilo.

Druhá část přízemí byla při příležitosti 50. výročí věnována zabití Roberta F. Kennedyho, konkrétně jízdě vlaku s jeho rakvi. V místnosti bylo několik fotografií zachycujících Američany, kteří se tehdy sešli kolem tratě, aby se s Kennedym rozloučili. V druhé místnosti pak bylo malé kino s několika filmovými záběry vlaku ke shlédnutím.

Po prohlídce muzea jsem se podíval na tamější nabídku knih. Zaujala mne tam jedna o New Yorku, ale s ohledem na plán jít ještě do obchodu s komiksy jsem si poznačil její ISBN, že si ji objednám přes Internet.
Po prohlídce muzea jsem zamířil na linku F, kterou jsem se dopravil přímo na Coney Island. Dnes žádné akvárium, ale na oběd a pak na molo. Prostě jako bych šel na Prygl. Na Coney Island jsem přijel zhruba v jednu a cestou na molo se stavil u Nathana na oběd. Poprvé v životě jsem si dál smažené kroužky cibule a samozřejmě to nebylo vůbec špatné. Po obědě jsem šel na „svou“ lavičku na mole, sednul jsem si tam a chvíli četl. Pak jsem se na ni i natáhl a asi tak půl hodiny podřimoval. Když jsem se probral a podíval se ke břehu, viděl jsem, že se tam chystá boží dopuštění. Obloha se zatáhla, v ní byly vidět vzdušné víry… Rychle jsem to zkusil vyfotit a s prvními kapkami se rychlou chůzi vydal na metro. To už vítr zesílil, až se mi deštník prohýbal! Když jsem konečně došel na metro, měl jsem přední polovinu bermudy komplet mokrou.

Vzhledem k počasí jsem sedl na linku N s tím, že déšť nedéšť ještě sjedu do obchodu s komiksy na Times Square a odtam už pojedu na hotel usušit se. Na Times Square také vydatně pršelo a zatímco někteří newyorčané vytáhli deštníky, jiní odevzdaně šli a mokli. Pokud si někdo myslí, že déšť pročistil vzduch, tak vůbec tomu tak nebylo – ulicemi nadále plynul vzduch k zalknutí, dusno a slunce tak rozpálilo veškerý beton, že město stále sálalo vedrem.

V obchodu jsem se zdržel asi tři čtvrtě hodiny. Když jsem vyšel ven, déšť neustával, tak jsem si kousek před Times Square šel zkusit pár fotek v dešti, ale moc se mi to nedařilo. Také jsem, byť pod deštníkem, začal moknout, tak jsem se po chvíli otočil a zamířil do podzemky a vydal se zpět na hotel.



Předchozí strana        Úvodní strana        Následující strana