Sobota 16. dubna 2022

0.46 - Nad USA

Podle mapy na monitoru umístěném na sedadle přede mnou jsme zrovna vstoupili do vzdušného prostoru USA. Ještě hodinu a čtvrt…

Doposud let probíhá normálně a snad to tak i po jeho zbytek zůstane. Jen nad břehy Kanady to trošku házelo, že nás kapitán vyzval k zapnutí pásů, ale přijde mi, že tam se to vždycky děje. Jinak se mi aspoň dvakrát podařilo tak na půl hodiny usnout, tak snad to lépe dám, než dorazím na hotel. Přece jen je to poprvé, kdy letím takto později. Dosud jsem přistával v USA kolem půl třetí a na hotel se dostal v šest, sedm. Tentokrát budu rád, když to bude o půlnoci. A tím spíš jsem zvědav, jak rychle se aklimatizuji.

Během letu jsem zkoukl Pulp Fiction a posledního Bonda No Time to Die. A do toho poslouchal chvíli New Order a teď Buty Ppoommaallu. No a před chvíli jsem dojedl svačinu. Tu jsem nefotil, byl to sendvič se sýrem a jako dezert čokoládová pěna. K tomu jsem poprosil o kafe. Jinak každou chvíli očekávám, že nám rozdají formulář s celním prohlášením.

20.40 EST - New York

Přistál jsem. Odteď píši časy ve zdejším časovém pásmu EST.

Nevím proč, ale žádný formulář nám nakonec nerozdali. Přistáli jsme na čas ve 20.00 a teď stojím ve frontě na imigračním. Je tu dlouhá fronta a počítám-li správně, tak asi polovina přepážek je otevřena. Ale já to čekal, jednou jsem tu stál 2 hodiny.

>23.30 EST - Hotel

Jsem na hotelu.

3.53 EST - Hotel

Už asi hodinu jsem vzhůru, spal jsem všehovšudy tak tři hodiny. Jet lag je prostě tady.

Na imigračním jsem nakonec stál asi hodinu a krátce po deváté byl oficiálně vpuštěn na půdu USA. Na přepážce byl na jednu stranu sympatický chlapík, ale zároveň se tvářil, jakoby o mých úmyslech pochyboval. Asi ho mátlo mé sdělení, že polovina pobytu je služební cesta, polovina dovolená. Vlastně až nyní se jdu podívat do pasu, co mi tam vlastně dal za razítko... Chvíle napětí... Tak nakonec mi dal status WT (waiver-tourist), což znamená povolení na 90 dnů, prostě klasika.

Přestože jsem byl tedy vcelku rychle odbaven, na hotel jsem se dostal po jedenácté, jelikož necelou hodinu zabere přesun z letiště na metro a pak nějaký čas i cesta metrem. Do toho ještě fronta u automatu na metrokartu (dále "šalinkarta"). Nejdříve jsem vystoupil z AirTrainu, kterým se člověk z hotelu dostane na Jamaica Station. Tam je první automat, kde se musí zaplatit za svezení AirTrainem. Oproti dřívějšku zvedli cenu z $5 na $8, respektive $9 včetně dolaru za kartu. Po vyjetí karty jsem s ní přešel přes turniket a zamířil ke klasickému automatu pro metro. Fakt tomu zdejšímu systému někdy nerozumím, protože jsem si chtěl koupit neomezenou týdenní šalinkartu, ale pořád se mi tam nabízely jen limity typu 10 jízd apod. Zkusil jsem tam vícero automatů a evidentně tam to nešlo koupit, což vysvětluje, že u nich kromě mne nikdo nestál. Než koupit špatně, vzdal jsem to a šel přímo na stanici metra, protože tam by již neomezený týdenní tarif mělo jít koupit. A taky že jo, jenže jsem se tam snad čtvrt hodiny zdržel kvůli nějakým Belgičankám či odkud byli (na kufru měli odbavení v Amsterdamu, ale na displeji hledali francouzsky). Ze tří automatů totiž jen jeden fungoval na kartu. Nejdříve jim zabralo čas se v systému zorientovat (nějak jsem nechápal, jedna měla v ruce sešit jakoby s postupem, ale i tak jim to nešlo) a když už, tak jedné nefungovala platební karta. Ve frotně už jsme začali být nervózní a pak už jsem to opravdu nevydržel a nahlas je požádal, jestli by nás ostatní nenechali koupit kartu. Mladík přede mnou si kartu pro sebe a svou přítelkyni odbavil raz dva, já taktéž, no prostě ztracená čtvrthodina.

Každopádně pak jsem již zamířil na zdejší slavnou podzemku, která mne přivítala se vším všudy. Linkou E jsem ujel dvě stanice a přestoupil na linku F směřující na stanici poblíž hotelu. Nastoupím a už to začalo. Nalevo slyším nějaký rap, nějaký borec prostě na plné pecky reprák. Pak nastoupí maník s mobilní aparaturou a mikrofonem a jak se metro rozjelo, pozdravil nás, zarepoval a že případné dary budou "very appriciated". To je moment, kdy člověk nastaví tvář ignoranta, nevšímá si ho a nikdo po něm pak nic nechce. A to ne, že bych tu tvář nastavil já, to všichni. No a ve finále vedle mne nějaký mladý pár, mladík potetovaný skoro až na čele a jeho holka do něj klavíruje, jedno že přes oba ty rapery není slyšet vlastního slova. Najednou z reproduktoru metra se ozve upozornění, že ve vlaku je zakázáno kouřit. Říkám si, proč se to ozývá, když si koutkem levého oka všimnu dýmu. A v odrazu protějšího skla vidím, že ta holka má elektronickou cigaretu a navzdory hlášení si vesele kouří dál. Nenápadně se rozhlédnu po ostatních cestujících a všichni poker face.

Ale to už jsem vystupoval na 21st Queensbridge, odkud jsem to měl asi 5-7 minut na hotel. Naštěstí jsem se v ulicích rychle zorientoval a zamířil správným směrem. Hotel se nachází v nějaké průmyslové zástavbě. Z hlavní ulice jsem zabočil do bočních, kde v podstatě nebyla ani noha, člověk jde kolem různých autoopraven a tak. Každopádně jsem se cítil bezpečně, jen už jsem začal být z cesty unaven.

Na hotel jsem dorazil někdy v jedenáct. Na recepci se přede mnou právě registrovaly dva páry. U jednoho jsem vyrozuměl, že jsou z Česka. Tak povídám "Slyším češtinu, svět je malej". Tak se pousmáli a recepční to zaregistroval a povídá mi "Vy jste ten další na 15 nocí?" a pousmál se tomu, jak jsme se mu tam sešli.

Na pokoj jsem se dostal někdy před půl dvanáctou. Nijak jsem to nezdržoval, dal jsem si sprchu, převlékl se do pyžama a šel si lehnout. Poprvé jsem se probudil krátce po půlnoci, pak někdy po půl třetí a od té doby nemohu zabrat. Ještě to za chvíli znovu zkusím, ale moc šancí tomu nedávám. Ta první noc bývá vždycky takto rozhozená. I proto mám spíš naplánovány procházky po venku, nějaké klidnější muzeum, prostě to vzít zvolna.

A tohle je pohled z okna mého pokoje. Vlevo vzadu to modré je Rockefeller Centre, vlevo vedle ta svítící špička je Empire State Building, po které šplhal King Kong.

První den

Mottem dnešního dne je přísloví "Chceš-li Boha rozesmát, sděl mu své plány". Během dne jsem měl různé dílčí plány a v podstatě žádný nevyšel. Přitom jsem toho ale stihl více než dost a podle mobilu nachodil 9,5 km. Ale postupně.

Ráno jsem vycházel z pokoje s plánem vrátit se do hotelu až odpoledne. Jenže hned ráno jsem se na pokoj musel vrátit dvakrát. Totiž nejdříve jsem cestou kolem recepce sdělil recepčnímu, že v kávovaru na pokoji mi chybí držák sáčku kafe. Čekal jsem, že odpoví něco jako "podíváme se na to", ale on hned sáhl do nějaké přihrádky a dal mi náhradní držák. Bylo mi hloupé to před ním dávat do batohu a chodit s tím celý den po městě, tak jsem šel zpět do pokoje. Když z hotelu vyjdu, ujdu asi dvacet metrů a zjistím, že jsem si zapomněl na pokoji mobil. Tak znovu na pokoj. Tolik zhacení prvního plánu odejít z hotelu v cca 8.45 a hned napoprvé.

Další plán byl jet si koupit novou SIM kartu do mobilu. Totiž od včerejška řeším, proč mi v mobilu nefunguje ta karta s americkým tarifem. Teď už vím, že jsem vyhodil za něj pětikilo. Došel jsem totiž do zdejšího T-mobilu, pak i do AT&T a všude mi řekli totéž - máte starý typ mobilu, který nepodporuje současné americké karty. Takže plán padl, budu odkázán na volný internet různě v Mekáčích apod. Ale když už nic, vyšel aspoň jeden plán, zajít u T-mobilu do nedalekého bistra Fulton Hotdog King, které má dobré recenze. Dal jsem si tam Philly Cheesteak a fakt si pochutnal.

Po této vydatné snídani jsem se vydal realizovat další plán - zajít do galerií s fotografiemi Higher Pictures a Janet Borden. Ačkoliv jsem měl předem nachystanou mapu, zakufroval jsem. Místo dolů jsem šel nahoru, šel nějakou dlouhou ulicí, pak se jí musel vrátit... Ne že bych nějak šíleně zabloudil, ale spíš, že když jsem nakonec galerie našel (jsou jen asi dvacet metrů od sebe), tak jsem zjistil, že jsou vlastně na dohled od malé zátoky, kde jsem už dvakrát fotil západ slunce za Brooklynským mostem. Takže fakt nechápu to zabloudění.

Plán dojít normálně do galerií tedy nevyšel a nevyšel ani plán zajít do obou galerií. Zatímco v Janet Borden bylo otevřeno, v Higher Pictures navzdory otevírací době proklamované na webu bylo zavřeno. Než jsem šel do Janet Borden, na chvíli jsem si sedl na promenádě kolem řeky Hudson. Je sobota, tak tam bylo rušno - turisté se mísili s běhajícími Newyorčany, kousek ode mne se nějaký chlapík točil na mobil při hraní na bubínek (asi si natáčel klip, měl tam ještě dva kamarády, mobil na stativu). Odpočíval jsem tam asi půl hodiny, protože fakt jsem nikam nespěchal.

Z galerie Janet Borden se nakonec vyklubalo malé výtvarné studio, kde na zdi bylo asi 15-20 fotografií od Susan Meiselas z jejího cyklu fotografií ze života striptérek. Když jsem se na fotografie díval, pořád mi byly něčím povědomé. Ne že bych je již viděl, ale to téma. A pak mi to doklaplo, že jsem tvorbu Susan Meiselas viděl před Vánocemi ve víděňském Kunsthaus muzeu.

Z Janet Borden jsem zašel k Higher Pictures, které ale - jak jsem již zmínil - bylo zavřeno. Zvolna jsem se tedy vydal zpět k metru realizovat další plán, a to zajet si do Brooklynu do jedné ulice s graffiti. Cestou na metro jsem se zastavil u několika cihlových domů, které podle jednoho informačního panelu vznikly jako součásti výstavby průmyslové zóny na přelomu 19. a 20. století tehdejšími imigranty. Z dřívějších cest vím, že v jednom z nich je obchod s potravinami, tak jsem si do něj zašel koupit zeleninu, abych vyrovnal dopolední nezdravý Philly Cheesteak.

Pak už jsem sedl na metro a podle plánu zamířil do Brooklynu. V tu chvíli ale na mne padla únava a představa chodit někde ulicemi se mi začala zajídat. Takže další plán padl, protože jsem vyměkl, vystoupil a přesedl na metro Q jedoucí na Coney Island. Říkal jsem si, že místo chození si tam prostě sednu na mole na lávku a odpočinu si. Bylo kolem půl dvanácté a na hotel se mi ještě nechtělo, protože jsem měl obavu, že bych z včerejšího nedospání mohl dřív odpadnout.

Na Coney Island jsem přijel kolem půl druhé a nestačil se divit těm změnám. Předně z boční stěny tamějšího hlavního tahouna občerstvení Nathan´s zmizela zeď slávy s přehledem všech vítězů v pojídání hot dogů. Vůbec netuším, proč tak učinili, bývalo tam i digitální počítadlo odpočítávající čas do další soutěže a také bylo odstraněno. Dále pak silnice k hlavní promenádě kolem pláže je rozkopaná a něco se tam staví. Na vlastní promenádě již bylo vše při starém. Když jsem po ní šel, začalo od vody foukat. Zatímco já si zapnul kabát, kolem mne prošel starší pár, v němž pán šel jen v kraťasích. No klobouk dolů, protože když jsem přišel na molo, seznal jsem, že vítr je tak chladný, že to tam na poposedávání rozhodně není. Takže další plán padl.

Kvůli chladnému větru jsem zamířil zpět na metro. Protože mi ale pořád přišlo brzy jít na hotel, napadlo mne zajet si na Times Square do ráje na zemi - obchodu s komiksy. Tam se nic nezměnilo - byl tam čilý ruch, jedno, zdali kluk nebo holka a zdali senior či dítě, oběma patry procházelo fanoušků komiksů dost a dost. Prošel jsem si police, jestli nevyšlo něco nového, co by mne zajímalo. Nakonec jsem si odnesl dva kousky, jeden vzpomínky vojáka z druhé světové války,druhý příběhy různých imigrantů, kteří odešli do USA.

V obchodě jsem se zdržel necelou hodinu a pak již zamířil na metro F jedoucí přímo na stanici u mého hotelu. Nastoupil jsem a u vedlejších dveří zaznamenal nějakou hádku. Nějaký mladík a starší pán na sebe něco pokřikovali. Měl jsem sluchátka, tak nevím, oč šlo, ale zatímco většina cestujících je ignorovala, nějaký pán a pak i paní je vyzvali, aby se uklidnili, což tak po dvou, třech minutách udělali.

Cestou z metra jsem si skočil do obchodu koupit si k té zelenině nějaké nudle do mikrovlnky, ať mám něco teplého na večeři. Teď už jsem na pokoji a zvolna jde na mne únava. Rád bych ale vydržel alespoň do devíti hodin, protože fakt se již potřebuji s časovým posunem srovnat.


Předchozí strana strana        Úvodní strana strana        Následující strana