Neděle 17. dubna

4.46

Snad už se časově srovnávám. Včera jsem mezi šestou a osmou večer začal sem tam klimbat a kolem půl deváté jsem zhasnul a v podstatě ihned usnul. Probudil jsem se někdy kolem čtvrté ráno, takže naspáno sedm a půl hodiny a oproti včerejšku se cítím odpočatě. Ale uvidíme přes den.

Jinak musím si po prvních dvou dnech pochválit volbu tohoto hotelu. Pokoj je čistý, vybaven klimatizaci s možností i topení, jsou tu dokonce i žehlička, lednička a mikrovlnka. Takže jsem si mohl koupit i více zeleniny do zásoby či mléko. Taky mi vyhovuje jejich režim úklidu na vyžádání namísto denního. Považuji za neekonomické a k životnímu prostředí nešetrné denně dávat nové ručníky, mýdla atd. Kdo doma toto denně dělá, že? Vybavilo se mi to v návaznosti na Pulp Fiction shlédnuté v letadle a tamější slavnou scénu s utíráním rukou.

17.54

Už jsem víc jak půl hodinu zpět na pokoji a po večeři. Za dnešek jsem ušel 10 km.

Dneska jsem udělal nový krok v pobytech v New Yorku, a to že jsem do něj zařadil jízdu autobusem. :-) Dosud jsem se tomu zde vyhýbal a spoléhal se jen na metro. Ale nechuť chodit zde od hotelu k metru ulicemi plnými harampádí (to jsem nepsal, ale včera jsem tu šel přes panelový chodník a jeden panel komplet posetý otvíráky plechovek) mne přiměla zjistit si, jak je to s možností dojet autobusem na metro. A zjistil jsem, že v podstatě za rohem mám zastávku, takže to chce jen vychytat jízdní řád. Naštěstí mám na mobilu už z doby před covidem aplikaci, kde se jednoduše zvolí zastávka a k ní se zobrazí čas odjezdu. Takže jsem si takhle ráno zjistil čas odjezdu a šel na autobus, kterým jsem sjel asi tři zastávky k metru. No k metru... Nedostatečně jsem stiskl tlačítko STOP, tak jsem jednu zastávku přejel, ale bylo to asi jen 300 metrů, takže jsem byl hned zpět.

 

 

Metrem jsem jel do Guggenheimova muzea. Z metra to bylo necelý kilometr, během kterého se spustil tak chladný vítr, že jsem tentokrát vzal zavděk kulichem. K muzeum jsem přišel asi 45 minut před otevřením. Protože v tom větru nemělo smysl někde tam posedávat, šel jsem se raději projít hned vedle do Central Parku kolem Jacqueline Kennedy Onassis Reservoir, jak se jmenuje tamější přírodní nádrž. Je neděle, takže tam byla řada turistů, ale i Newyorčanů, kteří si tam šli zaběhat, vyvenčit svého psa nebo se prostě jen projít.

 

 

 

 

 

 

 

 

Z předchozích zkušeností jsem věděl, že ke Guggenheimovu muzeu je lepší přijít dřív, protože se tam pak začne dělat fronta. A taky že jo. Přišel jsem čtvrt hodiny před otevřením a už tam asi tak čtyřicet lidí postávalo a za dalších pět minut už byla fronta za roh. Během čekání vyšly zaměstnankyně muzea, aby nás předem vyzvali k dodržování nošení masek. Jedna z nich mne pobavila, když na nás všechny hlasitě zvolala "Máte již koupenou vstupenku? Stojíte na správném místě. Nemáte ještě koupenou vstupenku? Stojíte na správném místě."

 

 

V jedenáct konečně otevřeli a fronta se pohnula. Muzeum je zvláštní svou architekturou. Budova má kruhový půdorys lemovaný dlouhou zvolna se nahoru vinoucí chodbou, která sama slouží jako výstavní síň a ze které jsou vstupy do dalších místností s expozicemi. Kromě stálé výstavy tamější kolekce zejména francouzských moderních směrů byly zde aktuálně i výstavy Vasilije Kandinského, Jennie C. Jonesové a Gillian Wearingové. Upřímně řečeno tvorba prvních dvou mne vůbec neoslovila. Obrazy Kandinského na mne byly příliš abstraktní, prostě mne zcela minuly. V případě JOnesové šlo o ten typ umění "obraz = jedna barva, případně nějaký pruh přes ni". Je mi líto, ale i toto šlo mimo mne. Bližší mi už byla tvorba Gillian Wearingové. Hned v první místnosti mi pět jejích fotografií připomenuly, že jsem je viděl nedávno ve vídeňské Albertině. Nevím proč, ale tehdy mi vůbec nepřišly něčím zvláštní. Asi proto, že až zde v New Yorku kvůli daleko většímu prostoru pro její téma "nosit masku" mi doklaplo, že ty její fotografie spojují fotku jí a nějaké osobnosti. Zblízka to vypadalo, jako by si něčí tvář nasadila na svou. V muzeu jsem se zdržel asi hodinu a půl a vystoupal až zcela nahoru do posledního patra. Fotky z výstav jsem nedělal žádnou, jen jsem si nafotil prostor muzea.

Z muzea jsem zamířil na nedalekou autobusovou zastávku. Nikam jsem nespěchal a rozhodl jsem se projet se Manhattanem autobusem. Prostě povozit se a zároveň vidět něco z města. Takto jsem jel asi půl hodina na 23. ulici. Někde kolem 40. ulice autobus musel pár zastávek objet a vynechat, protože se tam konala nějaká demonstrace či co. Na 23. ulici jsem je proto, že z YouTube kanálu jednoho Newyorčana, kterého sleduji kvůli jeho procházkám městem, jsem měl tip na taiwanské kuře. Objendal jsem si kousek Kwa Kwa Bao combo, který obsahval kousek smaženého kuřete, zeleninový salát a právě Kwa Kwa Bao, což se ukázala být rýže s houbami v kuřecí kůži obalené v těstíčku podobném, jako bývá v KFC. Nebylo to vůbec špatné a zasytilo tak akorát.

 

 

 

Z oběda jsem se vydal na metro, abychom jím sjel na jižní cíp Manhattanu. Měl jsem v plánu se tam zajít podívat na jeden zapadlý parčík, o kterém jsem někde slyšel, že je to klidná oáza mezi mrakodrapy, a na Irish Hunger Memorial, což má být nějaký přírodní památník upomínající na irské imigranty. Již cestou tam jsem se v metru rozhodl spojit obojí s návštěvou dalšího obchodu s komiksy, který se tam poblíž nachází. Nakonec jsem ale plány trochu pozměnil a nelituji toho.

Když jsem přijel na jih Manhattanu, tak jsem dle plánu zamířil k tomu parčíku. Přitom jsem si alespoň narychlo zezadu vyfotil velikonočního muže, který se mnou vystupoval z metra. Pak jsem se ale již definitivně vydal k parčíku. A skutečně mezi mrakodrapy nad nedalekou rušnou silnicí je sympatický parčík. Skutečně tam byl klid a kromě mne, jednoho páru a nějaké party mladých lidí tam nikdo nebyl.

 

 

 

 

Protože parčík byl blíž obchodu s komiksy než irskému památníku, řekl jsem si, že nejdříve zajdu do obchodu. Cestou tam jsem šel tzv. Financial Districtem, jak je zde označována oblast finačnch institucí kolem Wall Streetu. Místy jsem narazil na informační panely přibližujících historii těch míst. Minul jsem tak například panel připomínající vznik první policejní stanice či místo obchodu s matriky. Z tehdejší doby zde zůstaly již jen názvy ulic: Wall Street je podle zdi, která tehdy jih New Yorku lemovala, Maiden Lane byla místem, kde se obchodovalo... Nakonec jsem zde zašel do South Street Seaport Museum, které má za cíl připomenout začátky New Yorku z hlediska lodní dopravy. Nachází se v komplexu starších budov, ze kterých přece jen mezi těmi všemi mrakodrapy dýchne na člověka trochu historie. Muzeum bylo malé a zejména formou panelů s fotografiemi, ale i tak to byla příjemná návštěva. Dozvěděl jsem se zejména o podmínkách na parnících, kterými se na přelomu 19. a 20. století cestovalo mezi Evropou a Amerikou. Cestující první třídy byli prý zejména bohatí Američané, kteří cestovali do Evropy, aby tak tehdy potvrdili svůj společenský status; prostě cestovat do Evropy znamenalo "být in". Cestující druhé a třetí třídy cestovali zejména směrem do Ameriky za - jak doufali - lepším životem. K vidění byl i rozdílný jídelníček mezi první a třetí třídou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Z muzea jsem zamířil k molu 17 (Pear 17), kde jako součástí muzea kotví loď, která do roku 1925 sloužila k dopravě zboží. Mohli jsme si v podstatě celou loď projít. Bylo tam i několik fotografií tehdejší posádky. Celkem bývalo na lodi asi 30 osob, které měli k dispozici malou místnost s palandami. Protože nejednou byli na moři i několik měsíců, tak kvůli čerstvému masu vozili živá zvířata (byla tam například fotografie námořníka s menším prasetem). Při vykládce a nakládce se muselo postupovat tak, aby lodní prostor byl neustále vyvážen a loď se nepřevrátila.

 

 

 

 

 

Opravdu mne to zaujalo, že jsem si to v klidu prošel a najednou se dívám, že je po půl čtvrté. Protože cesta na hotel trvá asi 40 minut a chci se pokaždé dostat na hotel tak do pěti, odpískal jsem irský památník a z mola se vydal do obchodu s komiksy. Cestou jsem si všiml obchodu s potravinami (Fulton market), tak jsem tam zapadl a k večeři si koupil nějaké jakoby pizza kapsy a pro strýčka příhodu nudle. Ano, fast food, ale už jsem chtěl na hotel a tam se v klidu najíst.

Z potravin jsem přeběhl ulici do obchodu s komiksy, kde jsem se zdržel asi dvacet minut a - ano, je to moje Achilovka - zase jsem si něco vybral. Z obchodu s komiksy jsem šel na nedalou stanici Fulton St, odkud jsem linkou 4 sjek na 4. ulici a tam přestoupil na linku F jedoucí poblíž hotelu. Ve stanicích metra se mi pokaždé podařilo připojit na pár minut k internetu, což mi stačilo ke zjištění, kdy by mi mohl jet k hotelu autobus, ať nemusím ten kilák jít zase pěšky. Měl jsem kliku a asi do 4 minut od výstupu z metra mi jel autobus, který mne zavezl takřka před hotel.

Dnes mi končí dva dny volna a zítra začíná pracovní týden. Na Columbia University mám první schůzku v 9.45, takže to vidím na odjezd z hotelu tak o půl deváté.