Sobota 23. dubna

Dnes jsem se probudil krátce před šestou. Protože jsem plánoval vyrazit na Ellis Island co nejdříve a vyhnout se frontám, nijak jsem neotálel a hned se nasnídal, vyčistil zuby a tak. V sedm jsem již opustil hotel a šel na autobus Q102, kterým jsem sjel na Queenborough Plaza. Tam jsem nastoupil do linky 7 a sjel s ní na Grand Central, kde jsem přestoupil na linku 4 směr Bowlingu Green. Byl to nejrychlejší způsob, jak se dostat na jižní Manhattan, kde je prodej vstupenek k Soše Svobody a do muzea imigrace a kde je také přístav, ze kterého vyplouvá k obojímu loď.

Na místo jsem dorazil krátce po osmé a dobře jsem udělal. U prodejny vstupenek nebyla vůbec fronta a následně ani v prostoru k bezpečnostní kontrole, kterým se prochází do přístavu. Mezi prvními jsem tak přišel k zatím uzavřenému přístupu na loď a když jsem se asi po deseti minutách čekání otočil, za mnou už byla fronta, tak sto lidí určitě. Díky brzkému příchodu jsem se tak nalodil mezi prvními. Neváhal jsem ani okamžik a hned jsem zamířil úplně nahoru na otevřenou palubu s lavičkami. Překvapilo mne, že nikdo z lidí přede mnou nešel co nejvíce dopředu doprava, kde se dal očekávat nejlepší výhled na Manhattan a Sochu Svobody během plavby. Hned jsem tam zaujal místo a udělal si zkusmo pár fotek nástupního místa. V 9.00 loď vyplula a vzala to trochu oklikou kvůli nejlepšímu výhledu na západní Manhattan. Na focení počasí nic moc, přesto jsem aspoň pár snímků pořídil.

 

 

 

Nejdříve loď připlula na Liberty Island, jak někdy v polovině minulého století přejmenovali ostrov se Sochou Svobody. Po vylodění jsem se dal směrem k centru s občerstvením a toaletami (mimochodem Američané neřeknou toilets nebo WC, jako by to snad bylo něco nepatřičného, ale zásadně používají slovo restrooms). Chtěl jsem si tam objednat vanilkové latté, ale nepochopil jsem systém objednávek. Přišel jsem ke slečně a prosím jedno latté. Ona jestli ještě něco, tak říkám, že to je vše, načež něco pro mne nesrozumitelně řekla a ukázala doprava. Myslel jsem, že samotné kafe se objedná někde vpravo. Tak tam jdu, ale tam jen stolky s cukrem a dřívky na míchání. To už ale slečna za mnou vyšla a že prý ne až tam, ale vpravo na konci řady s pokladnami. Tak se vrátím a zcela vpravo vidím cedulku Pick Up Here. Tak tedy tam jiné slečně říkám o latté, domnívaje se, že tam mám objednat. Ale slečna ukázala jakože úplně doleva, že tam je nějaká řada. Tak tam jdu, ale tam jen lednice s jídlem a limonády. Prostě vůbec jsem nepochopil, co mám dělat, už jsem měl toho pobíhání po krk a šel jsem pryč. Buď jsem blbej já nebo oni, fakt nevím vzhledem k tomu, co se dělo dál na Ellis Islandu. Takže jsem odešel z občerstvení a jal se obejít Sochu Svobody, vyfotit si ji apod.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Postupně jsem tak došel k muzeu o soše. Jsou v něm ukázky stavby sochy, kterou navrhl Frédéric-Auguste Bartholdi a se statikou pomohl Alexandre-Gustave Eiffel. V muzeu jsem se dozvěděl, že Bartholdi před vznikem návrhu procestoval USA, aby načerpal inspiraci. Na návrzích dělal několik let, přičemž inspirací mu měl být Rhodský kolos, přičemž prvotní návrhy počítaly se sedící postavou ženy. V muzeu byly ukázky několika návrhů, ve kterých původně postava nesla pochodeň v levé ruce. Nakonec je ale v ruce pravé, přičemž v levé postava třímá jakože knihu zákona coby symbol spravedlnosti, na které je římskými číslicemi 4. červenec 1776 jako upomínka na Deklaraci nezávislosti. Vzhledem k umístění sochy na piedestálu to v reálu nejde vidět, ale jedna noha sochy je připevněna k utrženému řetězu jako symbolu odtržení se ke svobodě.

Po návštěvě muzea jsem se vydal zpět k přístavišti, abych se nalodil a vydal se na Ellis Island, kde je umístěno muzeum o imigrantech. Ačkoliv jsem před deseti lety při první návštěvě nabyl dojmu, že se muzeum dá tak za dvě hodiny stihnout, dnešek ukázal, jak hluboce jsem se mýlil. Sice jsem je stihl celé projít, ale tak třetinu jsem musel vzít svižně, abych stihl jeden z posledních trajektů. Jinými slovy nakonec jsem u sochy a v muzeu strávil celý den.

Po vstupu do muzea jsem si nejdříve zašel na kafe. A tím navazuji na předchozí nezdar s její koupí v ostrově se Sochou Svobody. Totiž zde byla zcela stejná firma s občerstvením a tentokrát jsem přišel - a jak jsem normálně očekával - učinil objednávku, dostal kelímek s vanilkovým latté a s ním šel k nedaleké pokladně zaplatit. Opravdu pořád nerozumím tomu, v čem byl na předchozím ostrově problém.

Po tomto krátkém občerstvení jsem se v přízemí vydal do hlavních výstavních prostor, které byly věnovány obecně osídlování USA, a to z různých úhlů pohledu jako způsob cestování, příčiny, důsledky… Výstava byla tvořena z řady informačních panelů, jeden byl třeba o dopravě otroků, jiný o způsobu cestování v jednotlivých dobách, legislativních změnách v souvislosti s migrací apod. No bylo toho hodně, kdybych to měl shrnout aspoň bodově:

1. Jen třetina příchozích imigrantů na přelomu 19. a 20. století zůstala v New Yorku, všichni ostatní se odstěhovali do jiných částí USA.
2. Zejména v Kalifornii se v 19. století rozpoutali protimigrační nálady zaměřené zejména na Číňany.
3. Ještě před 150 lety cesta mezi východem a západem USA trvala měsíce na koních a v povozech, než byla dokončena vlaková trať, která migraci v USA značně urychlila.
4. Mnoho imigrantů vytvářelo národností komunity kvůli lepší aklimatizaci v nové zemi. Zejména silné komunity tvořili Irové, Němci, Švédové či Italové.
5. Imigranti byli hybnou silou rozvoje amerického průmyslu, zvláště Britové, Irové, Němci a Slované.
6. Mnoho imigrantů se do země dostalo nedobrovolně. Nejednalo se jen o otroky z Afriky, ale v rámci soupeření mezi Anglií a Francií i o vzájemné zatažení jejich obyvatel pod kontrolu jiné země.

Samozřejmě toho byla spousta a jen v pár bodech tu vypisuji, co mne zaujalo, že jsem si panel vyfotil (ale v mizerné kvalitě, proto tu v podstatě nic nedávám. Vzhledem k dalším místnostem muzea, kde bylo o současné migraci a zejména pak o té mezi cca 1850-1925, celkově jsem se dozvěděl, že ti lidé tehdy šli opravdu mnohdy do velkého neznáma, příchod byl náročný stejně jako následná aklimatizace. Po připlutí do New Yorku čekala všechny zdravotní a administrativní prohlídka. Než se k ní dostali, mnohdy ti nejchudší čekali na lodi i několik dnů. Během té doby mnohdy ještě na lodi někteří zemřeli, byli na lodi i následně na ostrově zaznamenány případy porodů, ale i úmrtí novorozenců. Když už se dostali na Ellis Island, v podstatě celý proces trval celý den. Začalo se zdravotní prohlídkou, kterou zajišťovali tzv. šestisekundoví lékaři. Migrantů bylo denně tolik, že lékař měl v podstatě jen šest sekund na posouzení zdravotního stavu migranta. Podle informací v muzeu začínali kontrolou očí, protože zejména z jižní Evropy přijížděli lidé s vadami zraku. Další vteřiny byly rozpoznání, nemá-li dotyčný nějakou infekční nemoc (zejména choleru či tyfus), podívali se mu do krku, do nosu a podle toho se rozhodlo, zdali může jít dál nebo má jít na zevrubnější zdravotní prohlídku. Následoval pohovor s imigračním úředníkem, který se zajímal o jméno, věk, národnost, zdali dotyčný má čistý trestní rejstřík a na důvod příchodu do USA. Úředníkům museli asistovat rodilí mluvčí, no prý to byl úplný Babylon a každý měl obavu, aby vůbec v tom ruchu zaznamenal, jestli ho vyvolali. Také to byl moment, kdy úředník nemusel správně zapsat migrantovo jméno a tak vznikaly různé zkomoleniny (krásně je toto zaznamenáno v úvodních pasážích Kmotra II).

V řadě případů imigrační úředník poslal migranta ještě k testu duševního zdraví. Zde mu byly dány například jednoduché početní úkoly kvůli ověření alespoň základní gramotnosti stejně jako např. skládačky pro dnešní předškolní děti, kdy mají dat např. hvězdičku či kostku do správného otvoru. Zde jsem zaznamenal vtipnou příhodu, kdy zkoušející se zeptal šestileté dívky "Jak umýváš hvězdy, shora nebo zespodu?" a ta s ním vypekla odpovědí "Nejdu do Ameriky umývat hvězdy." Při těchto jednotlivých krocích kvůli zjednodušení rozřazování migrantů dostávali při každém kroku nějakou značku či cedulku, že ve výsledku úspěšný migrant vyšel z budovy komplet označkovaný. Ostatně i k tomuto tam byla příhoda, kdy dvě sestry přicestovaly do USA a jedné z nich byl při lékařské prohlídce udělán zezadu na kabát křížek. Obě byly z toho vylekané, protože nevěděly, co to znamená, a jak by jedna bez druhé dál pokračovaly. A prý se k nim přitočil nějaký neznámý pán a dívce s křížkem poradil prostou věc - ať si kabát převlékne naruby a křížek nebude vidět. Dívka tak učinila a dostala se do země. Nebo podobně prý jednu dobu za jednoho úředníka bylo pravidlo ptát se migrantů na jejich hotovost a pokud dávala dohromady $25, což byla úředníkova měsíční gáže, tak migrant měl problém pro nedostatek financí pro samostatný začátek. A opět vynalézavost migrantů na to vyzrála - na dotaz k financím migrant řekl, že těch $25 má, ačkoliv neměl ani floka. Úředníci to neměli čas kontrolovat, takže se spojili s odpovědí a dotyčného pustili do země. No a takto se všichni migranti nějak vypořádávali s "nástrahami" úředníků, aby ve výsledku cca 98 % migrantů na přelomu 19. a 20. století se úspěšně dostalo do USA.

Jiná věc je, jak si vedli dál. Tomu byla věnována jiná část muzea, kterou jsem prošel kvůli časové tísni už opravdu svižně a ani jsem moc nefotil. Každopádně jsem zachytil, že mnohé migranty tu tehdy i dnes čeká nelehký život. Mnozí byli v chudobě, snažili se uchytit někde na farmách či v průmyslu, ostatně i dnes platí, že kdo neumí moc jazyk, tak tu začne u špatně placených prací úklidu či pomoci v kuchyni. Pokud se ale dotyční rychle aklimatizují a naučí jazyk, mají údajně šanci se dostat na lepší pozici. Ostatně i tomu byla věnována další část výstavy, kterou jsem prošel rychle a která byla věnována migraci po druhé světové válce. Byla spojena zejména s různými problémy v jiných zemích, jako např. důsledek druhé světové války, kdy lidé přišli o domovy, nebo migrace v důsledku útěku zpoza železné opony, ať šlo o Evropu, Kubu či Vietnam. Součástí byla i možnost udělat si test občanství, konkrétně bylo k zodpovězení 10 otázek. Podařilo se mi jich sedm odpovědět správně, což bylo vyhodnoceno jako dostačující.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

No bylo toho v muzeu dost a dost. Dostal jsem se i do hlavní migrační haly, která dnes již zeje prázdnotou a která dříve byla plná přepážek a lavic, kde migranti čekali, až dojdou na řadu. Ostatně v jedna místnost v muzeu byla věnována historii budovy. Na tu jsem už fakt neměl vůbec čas a doslova jsem ji prolétl, každopádně jsem zachytil, že někdy od poloviny 50. let do 80. let, kdy New York rozhodl udělat z chátrající budovy muzeum, celý areál zel prázdnotou. V této části muzea byly fotografie místa někdy ze začátku 80. let, i tam objevené různé předměty z dob používání pro migrační účely. Ne náhodou tato část výstavy měla název "Silent Voices" (Tiché hlasy), což výborně vystihovalo atmosféru budovy po skončení užívání. Budova zela prázdnotou a zůstavší předměty byly mementem tehdejší doby a osudů migrantů.

Bylo někdy před čtvrtou hodinou, když jsem vyšel z muzea s vědomím, že by ještě měly jet jeden či dva trajekty, protože muzeum mělo zavírat v půl paté. Když jsem všel z budovy, zrovna připlouval trajekt, tak jsem se zařadil do fronty. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem si chtěl udělat ještě jednu fotku Manhattanu se záběrem na ostrově zrovna rozkvetlý strom. Nejdříve jsem nad tím mávl rukou, protože už jsem foťák dal do batohu a bez polarizačního filtru se mi to nechtělo fotit. Pak jsem ale dal ruku do kapsy kabátu a uvědomil si, že filtr nemám v batohu, ale v kapse. V tu chvíli jsem se rozhodl počkat kdyžtak na další trajekt a tu fotku přece jen udělat. Tak jsem nasadil filtr a z fronty zamířil hned do nedalekého parku. Zkouším fotit a furt se mi tam motal nějaký pár. Už jsem je chtěl poprosit, jestli by neustoupili, ať mám volný záběr, když se konečně zvedli. Tak jsem rychle udělal pár záběru, když vidím, že lidé začínají navstupovat. No stihl jsem to, musel jsem běžet, ale do trajektu jsem na poslední chvíli doběhl a nemusel čekat na další. Byl jsem moc zvědav, jestli ta fotka se povedla a níže ji uvádím, ale nakonec mám z ní smíšené pocity. Přijde mi nějaká moc přesvětlená, a to jsem se ji snažil upravit. No co už, snaha byla.

 

Když jsem trajektem doplul zpět na jižní Manhattan, vydal jsem se na linku 1. Hrozně mne bolely nohy, ne od chození, protože jsem podle mobilu ušel 5 km, ale z toho celodenního popocházení. To je horší než jít normálně. Řekl jsem si proto, že se odměním opět smaženým kuřetem Jollibee. Metrem jsem dojel na Times Square, odkud jsem zamířil do občerstvení. Byla tam menší fronta, ale zkrátil ji přede mnou nějaký vtipálek. Pán, tak padesát let, pořád šprýmoval s dětmi okolo, když měl nějaký svítící prst a furt dělal, jakože to světlo na ně háže nebo je polyká. Až mne mrzelo, že nestíhám těm jeho průpovídkám rozumět. Když byl skoro na řadě, tak se ke mně otočil a že prý bude velmi rychle. A skutečně byl, nejen, že si rychle objednal, ale také mu to rychle připravili. Tak když pak kolem mne procházel, prohodil jsem na něj "To bylo fakt rychle" a mrkl na něj, on se včas chytl a taky se zasmál. Fakt fajn chlapík, škoda, že jsem nerozuměl, co říkal při objednávání, protože ho obsluhoval začínající mladík, který byl z toho návalu nervózní, ale ten chlapík mu to vtípky zpestřil, zklidnil ho, však se ten mladík ke konci pousmál a vedle něj i jeho školitelka. Ostatně ten chlapík prvně něco prohodil i k paní před ním a tam se fakt smála na celé kolo. No píši o tom tak obšírně proto, že na to jak New York působí anonymně, bylo příjemné vidět někoho, kdo je zrovna dobře naladěn a snaží se tu náladu šířit kolem.

Z občerstvení jsem zamířil k Bryant Parku na linku F a tou už jel přímo na 21st Queensbridge, kde jsem se asi po osmi minutách dočkal autobusu a tím dojel k hotelu. Teď už jsem po večeři, během které jsem začal koukat na film Stážisti. Dokončuji dnešní zápis a přitom začal film "Nájemní vrazi" se Sylvesterem Stallonem a Antonio Banderasem. Mám to jako kulisu k úpravě fotek.

 

Dnes ujito bez 4 metrů 8 km.