24. dubna

Na dnešní dopoledne jsem si naplánoval návštěvu Whitneyho muzea. Nachází se kousek od promenády, kterou jsem se v pátek procházel, takže v mé oblíbené Chelsea. Ačkoliv jsem si k pozdější otevírací době chtěl přispat, probudil jsem se už někdy před pátou. Sice jsem pak v šest ještě asi na půl hodiny usnul, ale dnes to nějak nebylo ono.

Ke snídani jsem si udělal kávu a la Stodůlková, k tomu hnědý toastový chléb s kuřecí šunkou a novozélandským sýrem. Přitom jsem průběžně dokončoval fotky ze včerejška a v pozadí mi k tomu končil film Snídaňový klub, po kterém následovala Andy Griffith Show a Můj přítel Monk.

Plánoval jsem vyjít z hotelu v 9.00 a když jsem se o půl začal chystat, v tu chvíli jsem si uvědomil, že nemám vyžehlené košile. Pustil jsem se do toho a naštěstí vše stihl tak, abych chytil autobus v 9.09. Ono by se nic nestalo, kdybych jel pozdějším, ale říkal jsem si, proč trčet v hotelu, když můžu trčet na promenádě.

Autobusem Q102 jsem sjel na Queens Plaza, kde jsem chtěl přestoupit na linku N. Měla jet za 4 minuty, ale nakonec zcela vynechala. Asi za deset minut jela linka 7, kterou jsem také mohl jet, jen má horší přestup. Sjel jsem s ní na Times Square, kde jsem přestoupil na linku E. No přestoupil… V New Yorku to občas znamená jít dvě ulice, jenže tehdy se ukáže, že to přece jen ještě tak neznám a jdu tak ty dvě ulice v podzemí, v respirátoru, no jsem pak rád za každé metro s již puštěným chlazením.

Takto jsem dojel na 14. ulici, odkud jsem zamířil k muzeu. Před ním se už začala tvořit fronta. Nevím proč, ale ač otevírají o půl desáté, na internetu šlo koupit vstupenky nejdříve na jedenáctou. A to byla moje hodina, takže jsem musel počkat. Čekání jsem si zkrátil malým latté.

 

V jedenáct jsem konečně vstoupil dovnitř, dal si batoh do šatny a vyjel výtahem do sedmého patra s tím, že postupně půjdu dolů.

V sedmém patře byla stálá výstava z muzejní kolekce. Oproti mé poslední návštěvě ale částečně doznala změn. Co mne zaujalo, to jsem si vyfotil, ale nepochybuji, že něco jsem fotil už v minulosti, třeba hned ze začátku ty průmyslové budovy.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V šestém patře byla jakási všehochuť vzniklá během covidu. Zejména mne zaujaly hned první dva velké obrazy mříží na černém plátně. Na fotografií to asi tak nevynikne, ale naživo to bylo velmi sugestivní. Co mne v tomto patře ale zvlášť pobavilo, byla výstava figurek Alexandra Caldera, respektive jeho film představující cirkusové představení s nimi. Díval jsem se na Youtube, že to video tam je dostupné na https://youtu.be/GS2q-8dFyiw Také tam byla místnost s krátkým videem z demonstrace po usmrcení George Floyda. Pro umocnění atmosféry, kdy helikoptéra klesala ve městě k zemi, aby větrem rozehnala demonstranty, visely ze stropu velké větráky, které se při příletu helikoptéry spustily a postupně zesilovaly.

 

 

 

V pátém a čtvrtém patře byly různé instalace, upřímně, v jejich smyslu jsem se ztrácel, i když jsem si k nim přečetl povídání. Toto mne fakt míjí a raději to nebudu komentovat, ať v tomto nejsem za kulturního ignoranta. Spíš zmíním, že mne zaujala instalace upozorňující na náklady Američanů za léčbu, kdy autor vytiskl všechna hrazení za tři roky v jedné z newyorských nemocnic, jen za jeden měsíc to vydalo na zhruba metr vysoký stoh papíru.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zbylá patra patřila již administrativním místnostem. Šel jsem si tedy vyzvednout batoh, vyšel z muzea a zamířil k jednomu z nedalekých stánků s rychlým občerstvením? Přece jen už bylo po jedné a začalo mi kručet v břiše. Objednal jsem si barbecue kuře s rýží a bylo to dobré.

 

 

Po jídle jsem se zvolna vydal k vyhlídce Edge, kam jsem měl na 17.00 koupenou vstupenku. Venku bylo krásně, příjemně pofukovalo, tak jsem to vzal po promenádě podél řeky Hudson. Protože jsem měl u sebe zrcadlovku, ještě jednou jsem si zašel do nedalekého parku na uměle vytvořeném ostrově a vyfotil jej. Tam jsem si i na chvíli sedl v tamějším amfiteátru. Pak jsem se už zvolna vydal k Edge a sem tam něco vyfotil.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

K Edge jsem došel krátce po 16.00. Vchází se tam skrz obchodní centrum, taková větší Vaňkovka. Prošel jsem tedy mezi obchody k výtahu, kterým jsem vyjel do 4. patra. Doufal jsem, že bude možno si tam někde sednout, ale všechna místa byla obsazena. Zamířil jsem tedy zpět dolů, že půjdu ven, ale hned o patro níž jsem našel volný stolek.

 

Krátce před 17.00 jsem se vrátil zpět na horní patro, chvíli postával u vchodu a když seznal, že se zas tak přesně na čas nehraje, šel jsem ke kontrolorovi vstupenek. Od něj se pokračovalo k bezpečnostní kontrole, od které jsem již vešel do chodby k výtahu. V chodbě pro zkrácení čekání na výtah jsou na stěně pouštěna videa o vzniku mrakodrapu. Formou krátkých videí tam bylo prezentováno zejména k životnímu prostředí šetrné pojetí budovy, která má vlastní zásobníky dešťové vody pro její cirkulaci k veškeré tamější flóře, nebo že během deseti let stavby kvůli ní nedošlo k přerušení provozu linky 7. Po asi dvaceti minutách čekání jsem konečně byl na řadě, nastoupil jsem do výtahu a už jsem jen polykal, protože mi od rychlého výstupu do 100. patra jen zalehávalo v uších.

Na Edge není nic jiného než vyhlídka na New York. Upřímně, trošku jsem byl zklamán, protože z informací na internetu jsem chybně vyrozuměl, že je podlaha vyhlídky celá průhlená, nikoli jen trojúhelník cca 5 x 5 x 5 metrů. Navíc pod ním byla hned další budova, nikoli vyhled až dolů k silnici, jako jsem to zažil v Chicagu. Nemyslím to zle, stálo to za podívání, ale prostě oproti Chicagu či v New Yorku před lety navštívenému Empire State Buildingu či Rockfellerovu centru to nebylo nějak výjimečné. Naopak zmíněné stavby umožňovaly výhled na všechny světové strany, zde jen na tři. Každopádně jsem se tam zdržel asi do osmi do večera. Na noční New York jsem nečekal, protože už jsem jej viděl a bez stativu jsem to neměl jak vyfotit, to prostě v ruce neudržím. Bohužel celkově se fotky nepovedly, protože evidentně blbě nastavení, navíc většinou focení přes sklo.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Po osmé hodině jsem sjel výtahem zpět dolů a vydal se na metro. Krapánek jsem zakufroval a zbytečně celý mrakodrap obcházel, každopádně když jsem dorazil na linku 7, už tam stála a minutu po nástupu se rozjela. Sjel jsem s ní na Times Square, kde jsem si dal několikasetmetrové pochodové cvičení na linku F. Tou dobou už jsem začínal mít trochu hlad, přece jen naposledy jsem jedl někdy po té jedné hodině u Whitneyho muzea. Začala mne nahlodávat myšlenka ještě si po vystoupení z metra hned na rohou 21st Queensbridge koupit nějakou pizzu nebo tak, ale lenost zvítězila nad chutí a zjistiv, že mi za 4 minuty jede autobus, namísto jídla a pak dalšího pochodu na hotel jsem šel na autobus a sjel na hotel, kde jsem do sebe hodil čtyři malé papriky, ať před spaním nejím nic těžkého.

Na pokoj jsem dorazil krátce před devátou hodinou, dal si sprchu, papriky, hrnek mléka a dokončuji dnešní zápis. Fotky udělám až zítra, tedy jestli to stihnu před odchodem do galerie fotografií.

Za dnešek ujito 11 km.