25. dubnaVčera večer jsem se dodíval na Krotitelé duchů a pak spal tahem někdy do půl šesté. Ráno jsem se nasnídal a zpracoval fotky do deníku. Když jsem si procházel plán dnešního programu, vycházelo mi v podstatě celé odpoledne volné. Chvíli jsem uvažoval zajet na Coney Island, ale počasí pod mrakem a předpověď avizující je takto po celý den mne vedly k myšlence na nějaké jiné muzeum. Na internetu jsem našel Cooper Hewitt, Smithsonian Design Museum, ve kterém jsem ještě nikdy nebyl a které se má zaměřovat na design. To mne zaujalo, tak jsem si zakoupil lístek a plánuji tam jít po návštěvě International Centre of Photography. Před půl devátou jsem se oblek a vzal jen to nejnutnější. Zrcadlovku jsem nechal doma, přece jen počasí bylo na nic a nechtělo se mi s ní tahat. Autobusem Q103 jsem sjel na 21st Queensbridge, kde jsem přestoupil na linku F a tou jel až na DeLancey/Essex. Mimochodem zde již po několikaté se mi vyplatilo nespěchat. Všiml jsem si, že dva vlaky linky F dělí jen 4 minuty. První vlak přijel plnější, tak jsem zkusil počkat na druhý a ten byl dle očekávání prázdnější. Přece jen na této lince jezdí lidé hlavně na Manhattan, což zabere i 40 minut cesty a s batohem si raději sednu. Na místo jsem dorazil asi o hodinu dříve, tak jsem se tu tak motal pár okolními ulicemi a zapadl i do Essex Market. Myslel jsem, že to bude nějaká samoobsluha, ale byl to prostor s různými bistry. Vrátil jsem se tedy na ulici a nějak jsem se špatně zorientoval, protože místo k fotocentru jsem šel opačným směrem. Naštěstí jsem si to nejen včas uvědomil, ale díky tomu i narazil na krásné graffiti. Pak už jsem ale zamířil správně k centru a tentokrát šel kolem jiné strany Essex Marketu, kde podle výloh už mohla být samoobsluha. A nebyla. Prostě market neznamená obchod, ale prostě tržnici. Prošel jsem se jí, abych se podíval, co zde vše mají. Byly tam pulty s uzeninami, sýry, ale i zákoutí se zdravou výživou či zeleninou a ovocem. I zde bylo rychlé občerstvení, z nichž jedno mne zaujalo graficky zajímavým zpracováním menu. Z marketu jsem zamířil k nedalekému parku. Z dřívějších návštěv fotocentra jsem měl o parku nějaké tušení, ale až dnes jsem tam zašel. Cestou jsem nahlédl do jedné uličky plné graffiti a typické z různých filmů coby zákoutí pro nějaké nepravosti. Žádné se tam nekonaly, jen graffiti a nepořádek na zemi. Samotný pak je v podstatě panelový prostor s pár stromy, prolízačkami pro děti a šachovými stolky. Posadil jsem se tam, že tam počkám na otevření fotocentra. Čekání jsem si zkrátil psaním deníku. Krátce před jedenáctou jsem se zvedl a vydal se k fotocentru International Center of Photography. Ze dveří zrovna vyšel tamější zřízenec a postavil před budovu ceduli, že je otevřeno. Fotocentrum je od mé poslední návštěvy přesunuto o kus dál do nové budovy mající nově dvě patra navíc. V přízemí se nachází kromě pokladny také obchod s fotoknihami a upomínkovými předměty a kavárna. Všemu jsem odolal a vyjel výtahem do druhého patra na první výstavu. Ačkoliv u hned naproti výtahu byla obrovská fotografie chlapce ležícího ve fotografiích, která vznikla v rámci projektu, kdy autor Erik Kessels vytiskl na 350 000 obrázků, které za jeden den přibyly na Flickeru. Cílem bylo otevřít téma obrazové přehlcenosti. Hlavní tématem patra ale byl zejména vztah rodičů majících potíže přijmout jinou sexuální orientaci svých dětí. Jeden z autorů zvolil radikálnější cestu, kdy byt rodičů komplet vybavil fotografiemi z života jeho a svého přítele. V galerii pak byly fotografie tohoto bytu. Pro mne podle mne apelativnější cestu zvolila autorka Jess T. Dugan svým videem z rodinných fotografií a mluveným slovem. Tím bylo přečtení jejího dopisu otci. Vyznávala se v něm ze své lásky k němu a pokládá mu otázky, jestli její rozhodnutí mít neurčité pohlaví je natolik pro něj nepřekonatelné, aby vše společné a hezké bylo zapomenuto a ona pro něj přestala existovat. V prvním patře výstava pokračovala tématem, ve kterém si autoři pokládali otázku, jak má být fotografie velká, a tématem použití fotografie v kolážích za účelem dalšího sdělení. V rámci prvního tématu byla k vidění například fotografie autobusu v životní velikosti nebo naopak zvětšenina obrazu v nadživotní velikosti. Obrázek polic byl pak tak věrohodný, že jsem měl za to, že jde o vestavěné police. Ve druhém tématu mne zaujala koláž z fotografií tvořících celkově další obraz. Obraz byl tvořen tisíci malých fotek, které Joana Fontcuberta našla po zadání slov "photo" a "foto" na internetu. Dále pak mne zaujaly fotografie, které si Hanna Höch vystřihovala z různých časopisů a vlepovala si je do knihy. Hanna Höch svou práci vysvětlila sdělením "Sbírám vše, co se zdá být hodnotné nebo může být případně potřebné." Po návštěvě fotocentra jsem zašel na oběd do nedalekého bistra Katz's Delicatessen. Evidentně je vyhlášené, protože tam bylo plno, ale obsluha fungovala bezvadně, byl jsem brzy na řadě a dal si Corned Beef Sandwich, v překladu něco jako sandvič s kukuřičným hovězím. Bylo toho dost, navíc k tomu i okurky. A bylo to fakt dobré, byl jsem doslova přecpaný a zamrzelo mne, že jsem neměl s sebou krabičku a polovinu si nenechal na později. Však jsem nakonec po zbytek dne již nic nejedl, respektive večer jsem si dal jen zbytek čokolády od včerejška. Od Katze jsem šel na linku 6 a jelou jsem jí na 86. ulici, kde jsem byl minulý týden v Guggenheimově muzeu. Vlastně hned na vedlejší ulici se nachází Cooper Hewitt, Smithsonian Design Museum. Jak se nakonec ukázalo, nešlo o muzeum současného designu, jak jsem čekal, ale o muzeum umění především z přelomu 19. a 20. století. Hlavní část sbírky daly dohromady sestry Hewittovy, dcery jednoho z primátorů New Yorku. Zejména se jednalo o užité umění často s motivy rostlin. Byly tam i práce od Tiffanyho. Upřímně, toto mne moc nebere, takže i proto nemám z toho moc fotek. Ve druhé části muzea bylo téma designu ve vztahu ke covidu 19. Byly tam například různé respirátory a roušky, které designéři během pandemie vytvořili, vše ve smyslu zájmu designéru nějak pomoci s léčbou. Takže tam byly i nějaké lékařské přístroje, které designéři vyvinuli na 3D tiskárnách apod. Z muzea jsem se vydal zpět na 86. ulici k metru. Občas najít vstup do metra je pro mne oříšek. Přišel jsem na křižovatku, kde byly tři vstupy, z nichž jeden označen pro směr na jih Manhattanu, druhý bez označení a na třetí jsem neviděl. Vydal jsem se do toho druhého a ukázalo se,k že i to je jen směrem na jih Manhattanu. Takže jsem mezi vstupy chvíli pobíhal nahoru dolů, než jsem to konečně trefil. Rozhodl jsem se zajet na zastávku Fulton do tamější samoobsluhy a něco tam nakoupit. Cestou jsem váhal, mám-li si tam jít koupit do nedaleké Banana Republic kalhoty. Už jsem začínal být utahaný, nějak na mne dolehly předchozí dva náročnější dny. Nakonec jsem se překonal, zašel do Banana Republic, kde se mne ujala velmi milá slečna, která měla pro mne pochopení, když jsem jí řekl "man shopping" a na mobilu ji ukázal fotku visačky s mou velikostí. Holt chlapské nakupování, popadnou první, co se mi líbí, a vypadnout pryč. A zadařilo se. Z Banana jsem konečně zašel do samoobsluhy, tam jsem si nakoupil a pak už definitivně zamířil na metro. Měl jsem tentokrát neskutečnou kliku. Linka 4 mi přijela asi za dvě minuty, hned na ni navazovala linka F, takže jsem ani ne za půl hodiny byl na 21st Queensbridge, kde mi za 8 minut jel autobus. Na pokoji jsme hned zapadl do sprchy, dal si jedno americké pivo a zbytek čokolády a dokončuji dnešní zápis. Dnes ujito 8 km |
Předchozí strana strana | Úvodní strana strana | Následující strana |