26. dubna 2022

No dnešek se v jistém ohledu nevyvedl, neboli začnu skoro od konce, ať to mám za sebou - srazil jsem se s jedním chlapem a stálo mne to nějaký dolar za dvě láhve vína, které jsem mu rozbil. A jakoby se mi to pak mělo po zbytek dne vracet, tak odpoledne na pokoji si pustím televizi a tam film Tom & Jerry, kde se prvně srazí holub s nějakým jiným ptákem a pak Tom s dívčí hrdinkou. Kolikrát se mi to ještě vrátí?

A teď tedy popořádku. Po včerejšku si únava vybrala své a včera jsem upadl do osmihodinového kómatu a vstal v šest. Nasnídal jsem a tak nějak jsem se poflakoval do devíti, když jsem se vydal na autobus Q102 a sjel jim na linku E. Ta zastavuje v podstatě hned u muzea MoMA (Museum of Modern Art). Dorazil jsem sem krátce po půl desáté, tedy hodinu před otevřením. Tušil jsem, že stejně jako u Guggenheimu se začne tvořit fronta již dříve. Čekání jsem si zkrátil skutečně horkou kávou za $2 z nedalekého stánku, se kterou jsem se postavil ke vchodu. A dobře jsem udělal, v deset nás tam už tak dobrých sto lidí mohlo stát. Krátce po desáté vyšli z muzea jeho zaměstnanci, aby postavili před vstup stolky na kontrolu batohů a stojany vymezující prostory pro vstup. Měl jsem štěstí, že jsem stál tak, že když nás požádali o seřazení do řady, byl jsem hned na začátku. V půl jedenácté po otevření jsem se tak brzy dostal dovnitř. Oproti předchozím letům byly zablokovány šatny a sem tam na stojanech dezinfekce. Mimochodem jsem pořád zmaten ze zdejšího režimu. Na jednu stranu do letadla jsem mohl s testem a měl jsem za to, že tu jsou stále povinné roušky/respirátory ve vnitřních prostorách, ale jak to sleduji, tak kdekoliv uvnitř včetně metra je tak polovina lidí bez roušek, neřeší ani, když je opodál policista, který to nijak nekontroluje. A právě v MoMA u vstupu byla navíc cedule, že potvrzení o vakcinaci a nošení roušek již není požadováno, ale velmi doporučováno. A třeba v Guggenheimu obojí požadovali. Fakt jsem z toho zmaten.

No, co napsat o MoMA. Prostě místnosti a v každé jedno výtvarné dílo za druhým. Tady fakt nemá smysl něco popisovat, prostě šestipatrová budova a zvláště čtvrté až šesté patro jsou plné místností nazvaných jakoby malých osobních galerií, ve kterých jsou vystavena díla zapůjčená jejich majiteli. Muzeum se alespoň snaží vše udělat tématicky podle období, takže v šestém patře bylo moderní umění 1. pol. 20. století, v pátém patře období cca 1950-1970 a ve třetím od 1970 do současnosti. Ve druhém patře jsou toalety a v prvním obchod a ještě jedna menší hala.

Mne osobně vždy baví zejména to šesté a páté patro. Část sbírky se nemění, ale zbytek vždy při mé návštěvě byl jiný. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Jistě, opět zde byly některé z obrazů Cézanna, Matisse, Van Gogha či Picassa, kteér jsem viděl již dříve, ale přišlo mi, že tentokrát tu bylo více toho, co jsem dosud neviděl. Což bylo jistě skvělé do chvíle, než jsem přišel do pátého patra a zjistil, že tentokrát od Pollocka tu mají jen asi čtyři obrazy a chybí tu právě od něj můj nejoblíbenější Autumn Rhythm (Number 30) I tak jsem se tu na chvíli zasekl, protože tu byl jeho obraz One: Number 31, 1950, který mám také rád. Nedovedu popsat, co se mi na Pollockových obrazech tak líbí, ale prostě to se musí vidět. Sedím před tím obrazem pár minut a jsem jím fascinován. Fakt nedovedu říci proč a na fotce to bude neuchopitelné, ale naživo, to se prostě musí vidět naživo. Ta intenzita, se kterou je to tvořeno, ty chuchvalce barev jakoby ani po sedmdesáti letech ne a ne zaschnout a lesknou se. No než se tu dále rozepisovat, dávám v muzeu aktuálně vystavené Pollockovy obrazy na začátek ukázek a pak už to jde včetně muzejních popisků. jak jsem je postupně viděl a fotil.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

MoMA je opravdu naprosto unikátní muzeum svými obrovskými sbírkami a není divu, že jsem se v něm zasekl na více jak čtyři hodiny, kdy jsem z muzea odešel. Ačkoliv jsem původně přemýšlel o návštěvě ještě jednoho muzea, už bych na ně měl málo času, tak jsem se rozhodl zajít o pár ulic níže do Banana Republic ještě pro jedny kalhoty. Měl jsem ale smůlu a neměli mou velikost. Slečna v obchodě ale byla moc hodná a našla mi, ve kterém jiném nejbližším jejich obchodě tu velikost mají. A tehdy se to stalo. Vyšel jsem z obchodu a zamířil ke Grand Central do dalšího obchodu. A to jsou ta rozhodnutí, kdy člověk spěchá a zvolí jinou cestu, než původně zamýšlenou. Na jednom rohu mi zrovna blikla červená a místo rovně šel jsem o pár ulic dřív doleva. A to se mi stalo osudné, protože jak jsem šel rychle, tak i když jsem koukal na cestu, fakt nevím, jak se to stalo a najednou vracím do maníka, co měl v rukou dvě tašky. Šel jsem tak svižně, že už jsem byl tři metry od něj, když slyším ránu. Otočím se a vidím, že má tašku na zemi a něco z ní teče. No prostě jsem nešika, spěchal jsem a nechtěně jsem do něj vrazil, až mu ta taška vyklouzla. Chlapík to vzal v klidu, nedělal žádné scény, jen, že to musím zaplatit. Asi dělal nějakou roznášku, protože někam volal a dotyčnému říkal, ať na něj neřve, že se stala nehoda a že to se mnou řeším. No jo, za blbost se platí, takže jsme zjistili, kolik ty dvě láhve stály a zaplatil jsem mu. V duchu jsem byl na sebe hrozně naštvaný. Ne kvůli těm penězům, ale kvůli své blbosti, že jsem tak spěchal a přitom nebylo kam. No mohu říci, že jsem neměl pocit, že by to někdo okolo nějak řešil. Newyorčané si šli za svým, nikdo se nezastavil, ne jak když v Chalupářích Menšík čapl za vlasy jinou ženu než svou manželku a byla kolem toho čumenda na entou.

Po tomto incidentu jsem pokračoval ke Grand Central, vedle kterého byl další obchod Banana Republic. Tam už mnou požadované kalhoty měly, tak jsem je vyzkoušel, zaplatil a vypadl směrem Jollibee na další kuře. Bylo už skoro půl paté a od rána jsem měl jen toast s šunkou a sýrem ráno na pokoji. Vzal jsem objednávku a upaloval na linku F, kterou jsem jel k na 21st Queensbridge, kde vylezu z metra a vidím právě Q103, jak zavírá dveře. Další autobus měl jet za dvacet minut a to jsem nechtěl čekat. Jela ale hned Q69, kterou jsem se posunul aspoň o čtyři ulice blíže k hotelu. Dorazil jsem na pokoj, dal si sprchu a navečeřel se. Přitom jsem zjistil, že večer dávali na ČT1 Trhák, tak se teď na něj dívám a moc mi to zvedlo náladu. Ten Čepek je tam prostě geniální. Hlavně jak v závěru u Smoljakova "Jaký dožínky!?" se neudrží a začne se prostě smát, ale snažil se smích schovat tak, že ten záběr úplně nezkazil. Prostě pan herec!

Za dnešek ujito 8,5 km, z toho 3,1 popocházení v MoMA.