28. dubna

Ani dnes jsem moc dlouho nespal a probudil se už ve čtyři. Nijak mi to ale nevadilo, protože jsem měl v plánu navštívit muzeum Fotografiska, jak již název napovídá, zaměřené na výstavy fotografii.

Krátce po osmé jsem tedy šel na autobus Q102 a sjel jím na Queens Plaza, odkud jsem linkou 7 zajel na stanici Grand Central a tam přestoupil na linku 6. Tou jsem jel na 23. ulici, kde jsem se opět přesvědčil, že o New Yorku se mám pořád co učit. Totiž vystoupil jsem, vylezl z podzemí a začal zkoumat ve svých podkladech, kterým směrem bych měl jít. A jak tak koukám do papírů i mobil, konečně se rozhlédnu a vidím, že muzeum je přímo naproti, ba dokonce kdybych z metra šel druhým východem, vylezu přímo před vstupem do muzea. Schválně jsem vyfotil východ z metra, vedle kterého jsem zjišťoval cestu k muzeu, a přes ulici muzeum.

 

V tomto muzeu jsem byl zcela poprvé. Jedná se o šestipatrovou budovu, jejíž třetí až šesté patro je vyhrazeno pro výstavy, druhé pro zázemí muzea a přízemí pro pokladnu, obchod s fotoknihami a kavárna.

V šestém patře byla právě malá výstava Eathana Jamese Greena. Byly na ní ukázky z jeho focení zejména pro časopisy o módě jako např. Vogue. Fotografoval jak své přátelé, tak i známé osobností, např. zpěvačku Rihannu či Antonia Banderase.

 

 

 

 

 

 

V pátém a částečně i ve čtvrtém patře byla výstava s názvem Nude (Nahota, nikoli Nuda). Různé autorky v ní představovaly svůj pohled na lidskou nahotu. Často se jednalo o jejich autoportréty. Kupříkladu Slovenka Vikki Kollerová musela v roce 2004 kvůli pandemii zůstat čtyři měsíce na Krétě, což využila pro focení sebe jako součástí přírody, kdy se různě zakomponovala do původních přírodních útvarů. Nebo naopak Dánka Marie Hald se zaměřila do focení tlustých žen, které samy o to žádaly kvůli možnosti otevřeně tak demonstrovat spokojenost se svým tělem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Na schodišti mezi pátým a čtvrtým patrem byly fotografie Brazilky Angélicy Dass, na kterých ve zcela stejné velikosti a stejným způsobem fotí tváře různých lidí. V grafickém editoru pak vždy ze špičky nosu zjistí barvu těla a její kód přidá pod fotografií. Autorka to pojala jako projekt ukázat, že nemá smysl přemýšlet v obvyklých intencích běloch, černoch atd., když i rámci této kategorizace jsou lidé různí.

 

 

 

 

 

 

 

Ve čtvrtém patře kromě dokončení výstavy Nude byly i fotografie Kia LaBeija. Autorka výstavou prezentovala své rozloučení s matkou, která onemocněla virem HIV. Jednalo se jak o rodinné fotografie z dětství, tak i z posledních měsíců matčina života. Zde jsem si vyfotil jen dopis, který po matčině smrti dostala od otce a ve kterém ji psal, že matka jen odešla do jiného pokoje a že s ní má nadále mluvit a smát se, jako za jejího života.

 

Ve třetím patře byla retrospektivní výstava maďarského fotografa Lászla Moholy-Nagyho. Jeho tvorba mne ale neoslovila. Částečně šlo o fotografie různých částí staveb a částečně o různé fotomontáže. Zde jsem udělal pro představu pár fotek, ale fakt mne to minulo.

 

 

 

 

Po projítí výstavy jsem se zašel podívat do obchůdku s fotoknihami. Měli tam mj. i něco od Josefa Koudelky. Já si tam ale hlavně našel Other Americas od mého oblíbence Salgada. Těžší o jednu knihu jsem se z muzea vydal na metro. Rozhodl jsem se, že fakt ten dnešek i zítřek vezmu relaxačně. Sedl jsem na linku F a vydal se na Coney Island. Na něj jsem dorazil krátce po poledni a oproti víkendu či letu byl opuštěný. Ostatně metrem jsem asi posledních deset stanic jel ve vagonu úplně sám.

 

Po příjezdu na Coney Island jsem přímo zamířil k Nathanovi na oběd. Dal jsem si tam výborného cheesburgera, hranolky se syrovou omáčkou a oranžádu. Protože tam nebyla skoro ani noha, byl jsem hned na řadě.

 

 

 

Po obědě jsem si zašel na oblíbené molo. Jindy plné rybářů a návštěvníků bylo i to opuštěné. Ačkoliv zde opět profukovalo, tentokrát vybaven mikinou a kulichem to bylo snesitelnější a tak jsem si na molu na chvíli sedl na lavici, popíjel oranžádu a chvíli psal na mobilu deník a chvíli koukal do vln, případně jsem se po molu procházel. Prostě poobědový relax.

 

 

 

 

 

Na molu jsem se zdržel něco přes půl hodinu a pak se pomalu vydal na hlavní promenádu. Cestou mne dostalo, když najednou já s kulichem na hlavě a na sobě mikinu v kabátku vidím po pláži běžet staršího pána jen v trenýrkách a botách. To jsem si fakt připadal jak Zimomřivec obecný. No ale šel jsem dál, že se ještě projdu po promenádě, když jsem si tam všiml, že dva sprejeři právě dělají novou roletu jednomu z tamějších občerstvení či obchůdků.

 

 

 

Chvíli jsem je pozoroval a pak se rozhodl vrátit se už na hotel s tím, že se ještě někde stavím nakoupit. Může se zdát, že vydat se ve dvě zpět na hotel je brzy, ale z Coney Islandu jen na Manhattan je to hodina metrem. Když k tomu přičtu nějaký čas na nákup a aspoň půl hodiny z Manhattanu na pokoj, tak dojít na hotel tak ve čtyři bude slušný výkon.

Z Coney Island jsem to vzal linkou D a v té jsem se dočkal toho, co jsem při předchozích návštěvách New Yorku viděl - do metra nastoupí někdo s taškou nebo batohem a na volná místa k sezení položí balíčky papírových kapesníků. Po chvíli projde a buď tam místo balení najde nějaký peníz, nebo si balíček vezme zpět. Holt, každý zkouší něco, těžko soudit, jak se dotyčný k balíčkům dostal.

Metrem jsem měl v plánu jet na jih Manhattanu, ale nějak na mne padla únava, začal jsem trochu klimbat a najednou jsem na 34. ulici, takže asi o tři stanice dál. Tak jak jsem si plánoval relaxační den, tak najednou to bylo hop sem, hop tam, protože jsem vystoupil na 34. ulici, musel vyjít do patra, zase sejít, abych se dostal na linku D směrem zpět. Naštěstí mi hned jela, respektive už zavírala dveře, ale ještě jsem je stihl rozrazit, takže jsem s ní sjel na West 4 Street, kde jsem zase nahoru a dolů přešel na linku A a tou konečně dojel na Fulton, kde jsem vystoupil a zamířil do obchodu.

Z obchodu jsem se vrátil na stanici Fulton a jel s ní zpět na 34. ulici, kde jsem přestoupil na linku F, která mi kupodivu právě přijížděla. Tou jsem dojel na 21st Queensbridge, kde mi za tři minuty přijel autobus Q103 a ten mne dovezl až k hotelu.

Proč to píši tak podrobně? No protože s ohledem na předchozí dny je jasné, že newyorská podzemka prostě byla, je a bude pro mne stále jedno velké dobrodružství. Jeden vše klapne a spoje navazují, zatímco jindy je to šílené a člověk čekáním nabere i desítky minut. Každopádně jak jsem výše předpokládal, na pokoj jsem dorazil pár minut před čtvrtou hodinou. Takže jet z Coney Islandu ve dvě mělo smysl. Mimochodem kdyby nebyly mobily, nevím, co by Newyorčané v metru dělali, protože v podstatě všichni čučí do nich. Ráno jsem si je schválně vyfotil.

 

Teď už jsem na pokoji, dopisuji dnešní zápis a přitom koukám na Právo a pořádek - na TV Sundance dnes a zítra jede tento seriál v podstatě od poledne do půlnoci. Za oknem zase kvílí vítr, tentokrát tak silný, až kvůli tomu vypadává signál televize (objevila se tam hláška, že to může být kvůli počasí).

Dnes jsem ušel téměř 7 km.