29. dubna

Včera jsem šel spát až v jedenáct, protože jsem řešil palubní lístek a výběr místa k sezení v letadle. Podle informací na webu Austrian Airlines měl být check-in otevřen v 21.35, ale nestalo se tak. Na mobilní aplikaci se mi zobrazilo, že check-in má začít až v 22.35. Ale to se zase nestalo. Tak jsem si řekl, že se do jedenácti dodívám na Právo a pořádek, a sem tam jsem ještě na check-in klikl a furt nic. Seriál končil, když jsem se chystal do hajan a už jdu zaklapnout notebook, když už jen tak pro formu kliknu na check-in a světe div se, už to bylo funkční. Tak jsem na to hned sedl, zvolil si sedadlo a konečně šel spát.

Ráno jsem se probudil po páté hodině a hned jsem měl jasno - dnes je poslední den v New Yorku, protože den odletu nikdy už nepočítám. Ačkoliv mám odlet až v 21.35, tak z hotelu mám jít do 12.00. Při zdejší někdy dobrodružné dopravě nemá smysl riskovat a dopoledne ještě někam jet. Zítra se prostě v klidu dobalím, před dvanáctou vyrazím na letiště, kam stejně dorazím tak nejdřív o půl druhé. A na JFK se už nějak zabavím, možná si udělám okružní jízdu AirTrainem a omrknu z něj letiště, možná si prostě někde sednu a budu koukat na mobilu na nějaký film, nebo si někam zajdu na pozdní oběd, prostě nějak to odpoledne vydržím.

Ostatně dnešek je již jistým tréninkem na zítřek, protože jsem si z něj udělal poflakovací den. Na pokoji jsem byl zhruba do půl desáté, kdy jsem se vydal na cestu do ZOO v Central Parku, jak jsem si ve středu usmyslel. Vyrazil jsem v půl desáté a autobusem Q103 s přestupem na linku F na 21st Queensbridge jsem jel na Lexington Avenue, tam co se nachází muzeum Society of Illustrators. Zoo v Central Parku je skutečně malá a má být opravdu jen zpestřením parku. Přesto lze v ní najít mnoho zajímavého. Nečekal bych zde pavilon tropického lesa, kde jsem se mohl doslova nejednoho ptáka dotknout. Hlavními atrakcemi, lze-li to tak říci, jsou bezpochyby sněžný leopard a sněžné opice. Ty jsem naživo viděl poprvé. Hezky udělané byly i výběhy tuleňů a zvláště lachtanů. Ten je lemovaný schody na sezení, takže je to jako v přírodním divadle.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V ZOO jsem se zdržel asi tak hodinu a čtvrt a pak jsem se vydal zpět na metro. Jak jsem psal, že cesta bývá občas dobrodružství, protože návaznost spojů je různá, tak dnes naopak cesta zpět na hotel nevyšla. Na Lexington Avenue jsem musel čekat na metro čtvrt hodiny a když jsem jím dorazil na 21st Queensbridge, autobus už byl asi půl minuty pryč a další měl jet za dvacet minut. Tak jsem se na hotel vydal pěšky a cestou se stavil do občerstvení hned vedle hotelu. Škoda, že ale funguje jen přes den pro snídaně a obědy. Až v tento poslední den jsem tam byl poprvé a byl jsem spokoje - malý rodinný podnik, příjemná obsluha, dal jsem si sandwich Ranch se zeleninou (rozpékaná bageta, kuřecí maso, sýr, zelenina), fakt spokojenost.

 

Na hotel jsem dorazil tak ve čtvrt na jednu, naobědval se a až do půl paté jsem se koukal na televizi a chvíli si i usnul. Pak už jsem se oblékl a vydal na zápas NHL. Koupil jsem si lístky na zápas New York Rangers s Washington Capitals, který se hrál ve slavné Madison Square Garden. Konkrétně na tento zápas jsem šel nejen proto, že se rád podívám na hokej, ale taky abych trochu popíchl kamarádu Dóšu, který je velkým fanouškem Capitals. Sám už na nich jednou byl, ale často si ho kvůli jeho fandovství dobírám a takto jsem ho chtěl zas popíchnout. Však taky díky zdarma wifi v hale jsem si s ním po celý zápas psal (byť v Česká zápasy začínají v jednu ráno, on to pravidelně sleduje). a posílal jsem mu různě videa či fotografie z dění mimo vlastní zápas, kdy v televizi běží reklamy.

V hale jsem již před lety byl na zápas Rangers s New Jersey Devils, za které tehdy hrál Jágr či Židlický. K hale jsem dorazil asi ve tři čtvrtě na šest. Zápas měl začít v sedm, ale halu otevírali již v šest, kdy tak lze zhlédnout i rozbruslení hráčů. Trošku mne překvapilo, že byť čtvrt hodiny před otevřením, u vstupu ještě nikdo nebyl, respektive jen nějaký pár a já byl tedy třetí. Již ale za deset minut byla za mnou fronta aspoň dvou set lidí.

V šest nás vpustili dovnitř. Nejdříve jsem prošel bezpečnostní kontrolou, od které jsem po zvyšující se bariéře přišel ke kontrole vstupenek. Při nákupu mne zarazilo, že vstupenka je dostupná jen elektronicky v některé z mobilních aplikací, nikoli třeba jako PDF ke stažení a vytištění. Podle došlého e-mailu mělo jít vstupenku zobrazit v aplikaci Ticketmaster, ale když jsem si chtěl program nainstalovat, systém mi hlásil, že pro můj region ji nelze nainstalovat. Nakonec jsem zjistil, že lze vstupenku zobrazit v aplikaci GoPay od Googlu. Jedná se o to, že při kontrole vstupenek, respektive jejího čárového kódu, lze poznat, že člověk předkládá snímek obrazovky namísto originálu z aplikace, který má pohybující se rámeček. Po kontrole vstupenek jsem zamířil k jezdicím schodištím - vstupenku jsem měl v sektoru 225, což znamená vyjet asi po šesti schodištích do jednoho z nejvyšších pater haly. Orientace v ní je velmi přehledná, podle značení jsem neměl problém najít své místo k sezení. Vlastní kluziště s místy k sezení je lemováno širokou chodbou sloužící nejen k pohybu mezi sektory se sedadly, ale k velkému množství různých občerstvení, kterým zde nápojově vévodila Pepsi.

Našel jsem si tedy svůj sektor a zamířil na své místo. Cenám vstupenek odpovídá prostor k sezení. Všude jsou stejná polstrovaná křesla pro příjemný posed, liší se jen svou šířkou. Z cenových důvodů jsem volil nejlevnější variantu, což ale nakonec neznamená, že by bylo místo pro člověka s běžnou postavou nějak moc úzké. Spíš jde o to, že jsou ta místa jedno vedle druhého bez nějaké mezery. Asi bych to přirovnal, co do šířky sedadla, jako k rozdílu mezi sezením v kinu Hvězda a ve Špalíčku. Stejně tak i přes umístění sedadla v jednom z nejvyšších pater člověk vidí na led velmi dobře, protože řady sedadel jsou vedeny víc vertikálně. Zároveň ale při chůzi do schodů/ze schodů člověk nemá pocit, že by byly moc příkré. Prostě výborně postavená a právem světově proslulá hala.

 

 

Krátce po otevření haly začalo rozbruslení. Chvíli jsem se na ně díval a pak jsem si před zápasem skočil koupit pizzu a Pepsi. Vlastní zápas, upřímně řečeno, nebyl nijak výjimečný. Jednalo se o poslední zápas základní části před play off, kdy již výsledek nemohl pro žádné z obou mužstev změnit nic na budoucím protivníkovi v play off. Podle toho taky zápas vypadal, tj. hráči do něj nešli naplno, aby neriskovali zbytečné zranění a nehrál Ovečkin, hlavní hvězda Capitals. Přesto zápas přinesl pár hezkých akcí a branek, skončil vítězstvím 3:2 pro Rangers.

 

 

 

 

Pokud jde o dění mimo kamery, tak oproti těm evropským, případně českým se to tu liší atmosférou. Zatímco třeba u nás je to zejména o tom fandění a po celou dobu je fanoušky slyšet, že něco skandují, tady mi to přijde, že jdou jak do kina či divadla s tím, že si přitom popovídají. Třeba kolem mne po celou dobu lidi koukali na hokej a o něčem si povídali, jestli tak třikrát, čtyříkrát za třetinu někdo začal něco skandovat, tak je to moc a trvalo to pár vteřin. Taky bylo otravné, jak fůra lidí přichází na zápas po jeho začátku, jen v naší řadě jsme snad pětkrát či šeskrát museli všichni kvůli opozdilcům vstávat, však chlapík sedící vedle mne už se tomu smál. Nedovedu posoudit, jestli se toto děje i u nás, troufnu si hodnotit jen to fandění dle sledování v televizi (na Kometě už jsem nějaký čas nebyl, na Zbrojovce někdy před třemi lety, ale tam bylo poloprázdno). Hlavně je to tu o jídle a blbnutí pro kamery, přijde mi, že fanoušci se vždy probrali o přestávkách či reklamních přestávkách, kdy jsou s přenosem na kostku nad ledem akce typu "sdílejte živě sami sebe", "kdo nejvíce fandí" apod. Kdo opravdu pobavil, tak tančící Larry. O přestávce před třetí třetinou najednou ohlášení Dancin Larry a na kostce najednou maník, který zběsile tančil. Dodatečně jsem se dočetl (https://bluelinestation.com/2016/09/20/new-york-rangers-story-dancing-larry/), že to je už tradice od roku 1996. Asi jako před lety na Kometě byl žijící legendou Lachtan. Jinak během zápasu pořadatelé hledají (nebo o nich vědí?) nějaké celebrity v hledišti. Tentokrát tam byl jeden ze spoluautorů seriálu Big Bang Theory (jméno jsem nezachytil), raper Darryl McDaniels (toho jsem mimochodem viděl i na zápase v 2014) a Henrik Lundqvist, bývalý brankář Rangers, což vzbudilo obrovské ovace. Na fotku se mi podařilo stihnout vyfotit jen Lundqvista, v případě McDanielse jsem měl zrovna na mobilu nastaveno nahrávání videa. No a během zápasu přes lávku pro VIP přešel i Ovečkin (rovněž jen na videu).

 

 

 

Po skončení zápasu mne mile překvapila spořádanost odcházejících a plynulost odchodu. Jezdící schody byly zastaveny, zřejmě jako prevence před úrazem. A ačkoliv v jednotivých patrech se fanoušci přidávali, vše fakt bylo tak plynulé, že za chvíli jsem byl před halou. Zatímco při příchodu jsem přišel vchodem C, nyní jsem vyšel vchodem, respektive východem A. Ten ale mířil na zcela opačnou stranu, tak jsem při cestě k metru o jeden blok zabloudil. Když jsem se zorientoval, zamířil jsem k 34. ulici a následně 6. avenue. Měl jsem za to, že tam má být vchod do metra. Byl ale uzavřen. To mne zmátlo, znejistěl jsem, jestli přeece jen místo na 6. avenue nemám jít až na 5. avenu. Tak jsem se tam vydal, ale zastávka tam nebyla. Tak jsem si v duchu vynadal a vrátil se zpět na 6. avenue, jenže po přechodu na druhou stranu a tam jsem již v rohu zapadlý vstup do metra našel. Jak jsem prve psal o dobrodružství při cestování metrem z hlediska návaznosti spojů, tak teď jsem měl velkou kliku, protože sotva jsem přišel na nástupiště, linka F přijela. Rychle jsem se připojil na internet ve stanici a podíval se, zdali bych mohl stihnout autobus. A i zde jsem měl kliku, protože vystoupil jsem na 21st Queensbridge a za 4 minuty mi jel autobus Q102 k hotelu.

Na hotel jsem tak dorazil krátce před půl jedenáctou, což byl fantastický čas, uvážím-li, že hokej skončil někdy ve třičtvrtě na deset. Jak jsem došel na pokoj, rychle jsem se osprchoval a zapadl do postele.

Dnes ujito 7,5 km.