Pátek 26. srpna

Dnešní ráno přineslo trochu Ameriky, jak ji někdy někteří vnímají jako zemi kuriozit. Nejdříve jsem po zapnutí televize s překvapením zjistil, že zde mají pořád Parking Wars - Parkovací války. Název mne zaujal natolik, že jsem televizi přepnul na kanál s tímto pořadem a nestačil se divit, že se skutečně jedná o pořad, kde lidé řeší špatné parkování, třeba kolo uzamčené ke svítilně apod. Fakt by mne nenapadlo, že se o tomto dá dělat pořad a hlavně že se na něj bude někdo dívat - budiž mi přičteno ke cti, že já tak činil z ryze výzkumných důvodů, okrajově při ranní hygieně a s nevýslovným odporem. :-p

Další kuriozitou, nutno podotknout smutnou, byl muž sedící uprostřed vozovky. Nevím, oč se mu jednalo, ale když přijel námi očekávaný autobus, přesunul se z dosavadního pruhu do našeho. Slyšeli jsme řidiče volat něco na policistu stojícího u toho chlapíka. Policista jej zřejmě odtáhl, protože autobus se po chvíli rozjel.

Možná jsou toto hlouposti nestojící za řeč, ale mně se to spojilo se zde opakujícím se obrazem lidí na ulici. Zrovna u silnice se sedícím mužem na ní seděla opodál na zemi korpulentní žena v modrém tričku a černých teplácích, opřená o nějaký reklamní panel a s roztaženýma nohama jako batole. S přihlouplým výrazem (netvrdím, že je hloupá, jen popisuji výraz tváře v daný moment) se rozhlížela po okolí, mezi nohama nějaký nápis a nádobu na peníze. Nebo předevčírem na vozíku asi padesátiletž muž asketické postavy s cedulkou, že právě opustil nemocnici a prosí o peníze. Včera pak u stěny oddělující nějakou stavbu od ulice na zádech leží muž a spí. Tentýž obrázek dnes při cestě do Chinatownu, narychlo jsem to zkusil vyfotit.

Jistě, takové obrázky lze někdy vidět i u nás, ale nepřijde mi, že v takové míře jako tady. Těžko soudit, jestli se ti lidé do své situace dostali náhodou či svým přičiněním a zdali se snaží z té bídy nějak dostat, ale často na mne působí, že se smířili se svým osudem. Ale opravdu těžko soudit... Mimochodem všiml jsem si zejména ve Washingtonu při cestě do muzea armády, tj. již za okraj města, a v Baltimore, že jsme v městské hromadné dopravě byli vždy doslova bílými ovcemi. Jakoby opravdu platilo, co se ke mně dostává z médií, že chudší vrstvy tvoří zejména afroameričané a latinoameričané, kteří právěže jsou dominujícími mezi cestujícími autobusy coby nejlevnější dopravou. A jedno, zdali jde o městskou hromadnou dopravu nebo meziměstský Greyhound (s Peter Pan nemám zkušenost, s tím pojedu zítra poprvé). Fakt nevím...

Jinak autobusem, před který si sedl onen chlapík, jsme jeli asi deset minut k Eastern State Penitentiary, což je zdejší bývalé vězení. Bylo postaveno v 19. stoletím a sloužilo do začátku 70. let 20. století. Pak je město nechalo chátrat, než se před časem rozhodlo jej nabízet k prohlídkám. Také tomu odpovídá stav interiérů, kdy v jednotlivých vězeňských celách leží nánosy opadané omítky, chátrající postele či dřevěné skříňky. Vězení je koncipováno jako vysokými zdi vymezený prostor, v jehož centru je kruhová místnost, z níž ke zdem vede asi 9 chodeb lemovaných celami. V rámci návštěvy lze projít dvěma těmito chodbami. U vstupu jsme dostali sluchátka a přehrávač, kde jsme si vždy zvolili číslo nahrávky, ve které mj. herec Steve Buscemi komentoval příslušnou část vězení. Co jsem tak zaznamenal, tak zpočátku to bylo drsné vězení, kde jednotliví vězni byli z celého dne 20 hodin zavřeni ve své cele, která má zhruba 4x3 metry a ve které kromě postele byla jen záchodová mísa, nad dní kohoutek se studenou vodou, postel a skříňka. Samozřejmě takto vybavenou celu neměl Al Capone, který zde nějaký rok pobýval. Ostatně v přiložených fotografiích je ten rozdíl evidentní. No ale abych se vrátil ke zdejšímu režimu, tak vězni mohli opustit celu na sotva 4 hodiny, a to vždy jen s pytlem na hlavě. Neboli byl absolutní zákaz stýkání se vězňů, byli tedy na samotce. Toto se změnilo až někdy v první polovině 20. století, kdy americká vězení začala přebírat newyorský model věznic spočívající v umožnění vězňům se sdružovat, lépe vyvíjet sociální vazby a pak se lépe začlenit do společnosti. Těžko říci, jak to funguje, ale bylo dost zarážející na konci prohlídky přijít do místnosti informující o současném americkém vězeňském systému. V současnosti jsou USA v čele počtu vězněných a údajně 70 % Američanů bylo někdy třebas za malý přestupek vězněno. Zatímco v 70. letech bylo cca 40 000 vězňů ročně, nyní je to půl milionu. Rovněž zatímco náklady na studium státní vysoké školy činí průměrně $16 000, tak průměrné náklady na vězně za rok činí cca $40 000. Prostě tady zavřou byť třeba na den i za menší přestupky.

Protože nám prohlídka zabrala necelou hodinu, domluvili jsme se, že se zajdeme podívat do zdejšího přírodovědného muzea. V podstatě jde o budovu Akademiě přírodních věd při Drexlerově univerzitě. Rozhodně se to nemůže srovnávat s washingtonským přírodovědným muzeem, jde o výstavu zmíněné univerzity. Přesto zde byla hezká expozice zvířat z jurského období, které dominuje kostra tyranosaura rexe a umělý dinosaurus s vysvětlením, jak arecheologové přijdou na podobu dinosaura. V jedné zapadlé místnosti dokonce byla archeologická laboratoř, kde se bylo možno podívat na archeologa zpracovávajícího nalezené kameniny (jestli jsem dobře pochopil s informací kolem, byla to dobrovolnice, která tam dnes seděla, možná studentka...?). Dokonce jsem si mohl i na běžicím pásu zkusit rozhýbat napodobeniku kostry jednoho z ještěrů a získat tak představu o namáhavosti jejich běhu. Z jurské expozice jsem pak šel do vyšších dvou pater, kde byla vycpaná zvířata zejména ze Severní Ameriky, částečně i Afriky. Moc jsem to nefotil, protože to není nic, s čím by se člověk nesetkal třeba v Praze či Vídni. Zaujaly mne ale vitríny, ve kterých bylo vysvětleno, jak zvířata vycpávají. Zcela nahoře pak bylo pár terárií s hady, pavouky či různými druhy švábů. Pobavila mne expozice včel, kdy úzký úl má průhledný vývod z budovy, kterým včely vylétávají ven. Jako česno mají leteckou přistávací dráhu s figurkami její obsluhy.

Protože v muzeu byla kavárna zavřena, tak jsme oběd odbyly brambůrky z automatu s tím, že si koupíme něco až na hotel. Muzeum jsme opustili někdy ve dvě a protože byl ještě čas, rozhodli jsme se zajít do Chinatownu. Nakonec se ukázalo, že jej tvoří asi čtyři bloky domů. Tak jsme se jeho ulicemi necelou hodinu proplétali, udělali si i pár fotek a zašli i do jednoho obchodu, kde jsem naslepo - protože vše bylo čínsky - koupil nějaké dva nápoje a nějaké jídlo. Jak se pak na hotelu ukázalo, byl to čaj, broskvová limonáda a sušená chobotnice. Nápoje jsem vypil a byly výborné, chobotnici si nechám na zítra do New Yorku.

Cestou na hotel jsme se kousek od něj stavili k jednomu stánku a koupili si jehněčí s rýží, bylo výborné. Po příchodu na hotel jsme dali dohromady kupu prádla, se kterou jsem šel do 12. patra, kde je pračka. Ta bohužel byla zrovna obsazená a dle programu měla ještě hodinu běžet. Vrátil jsem se tedy na pokoj, ale po čtvrt hodině mi to nedalo a pro případ, že by ten přede mnou vyndal věci z pračky dříve, jsem se k pračce vrátil, že si tam sednu, pustím si něco na mobilu a počkám. A dobře jsem udělal - když jsem tam přišel, pračka byla již prázdná. Takže jsem nelenil, hodil do ní věci a teď čekám, až se vše vypere a vysuší. Na zbytek dne máme odpočinek a balení, protože zítra nás čeká poslední přesun, a to do New Yorku. Snad bude hotel v pohodě a vše proběhne bez potíží.

Za dnešek ujisto 9,44 km.


Předchozí strana strana        Úvodní strana strana        Následující strana