Neděle 28. srpna

Včera jsem usnul krátce po desáté a spal až do téměř půl sedmé. David se probudil asi čtvrt hodiny po mně, a tak jsme zašli na snídani, kterou máme v ceně hotelu. Předčila mé očekávání. Z předchozích cest jsem měl zkušenost, že hotelová snídaně bývala ve znamení cornflaksů, mléka a kávy, ale zde byly k dispozici lívance s javorovým sirupem, toasty, míchaná vajíčka, slanina, bramborový salát či ovoce. Do kávy jsem si mohl dát mléko nebo dva druhy smetany. Dal jsem si tedy míchaná vajíčka se slaninou a trochou bramborového salátu, k tomu toast, jablečný džus a kávu se smetanou. Pochutnal jsem si a myslím, že do večera mám vystaráno.

Zpět na pokoji a po večeři. Po snídani jsme v devět vyšli z hotelu a zamířili na metro. Cestou jsme minuli dům, k jehož plotu již od včerejška bylo uzamčeno kolo. Již včera jsem si všiml, že je na kole nějaký vzkaz, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Dnes jsme se u kola zastavili, protože na něm přibyla další cedulka. A v tu chvíli jsem pochopil, proč v USA může uspět pořad Parkovací války, o které jsem psal v jednom z předchozích zápisů a pro který tu vzniká další námět.

 

 

Metrem jsme sjeli na Times Square, kde jsme přestoupili na linku 1 a tou jeli na South Ferry. Zde jsme se nalodili na převoz na Staten Island, na který jsme měli namířeno kvůli návštěvě tibetského muzea. Na Staten Island jsme dorazili kolem desáté hodiny a protože muzeum otevíralo až v jednu, tak jsme se prošli kousek po pobřeží ostrova. Hned vedle přístaviště se nachází obchodní centrum Empire Outlets s různými obchody včetně restaurací. V jeho centru byl malý parčík s logem centra, kterým byl v dáli vidět jižní Manhattan.

 

 

 

 

Vedle přístaviště jsme se zdržteli asi tak hodinu, než jsme se vydali zpět a zamířili na autobusové nádraží. Podle mobilu nám měl autobus jet z asi sto metrů od nádraží vzdálené zastávky. Když jsme na ni přišli, zjistili jsme, že nás mobil sem vedl nesmyslně a že námi potřebná linka jede i z toho nádraží. Měli jsme ještě čtvrt hodiny čas, tak jsme se vrátili, abychom si případně mohli sednout, kde chceme. Asi po deseti minutách čekání autobus přijel, tak jsme nastoupili a jeli jím asi půl hodiny, než jsme vystoupili v něčem, co bychom u nás nazvali vilovou čtvrtí. Celou cestu na mne Staten Isladn dělá dojem velmi klidného místa - jeden dům se svojí zahradou či trávníkem vedle druhého, nikde ani živáčka... Když jsme vystoupili a šli k muzeu, tak nebyl slyšet ani hluk ze silnice...

K muzeu jsme přišli asi o čtyřicet minut dříve. Protože byl čas, minuli jsme muzeum s tím, že se ještě trochu projdeme. Bohužel nikde žádná lavička nebyla a sednout si na něčí zídku a riskovat, že na nás ještě někdo zavolá policii kvůli vstupu na cizí pozemek, se mi nechtělo. I tak už jsem měl blbý pocit, jestli nejsem tam podezřelí, že jsme tam osamocení chodci. I proto jsme se po chvíli vrátili k muzeu s tím, že kdyžtak před ním prostě postojíme. Protože branka k muzeu byla otevřena, osmělili jsme se a vešli dovnitř. Po schůdcích jsme sešli na terasu mířící k budově, kde byly otevřené dveře. V ní nás uvítal velmi milý chlapík, řekl, že nevadí, že jdeme dříve, jen že musíme počkat do jedné, než jeho kolegyni-průvodkyni skončí meditační sezení. Dokonce nám nabídl i občerstvení, které jsme s díky odmítli. Mně samotnému bylo hloupé, že zde není vstupné, jen doporučený dar ve výši $6, a ještě abych je vyjídal. Čekání na průvodkyni jsme si zkrátili posezením na terase, kde to bylo tiché a klidné, navíc dnes bylo zataženo a vzduch čechral příjemný vánek.

Poseděli jsme tam asi do jedné hodiny, než jsme se vrátili do místnosti s chlapíkem, kde si nás vyzvedla průvodkyně. Byla to velmi milá dívka, která byla potěšena, že někoho zajímá navštěva jejich muzea. Jedná se totiž o muzeum, které v roce 1947 otevřela Jacques Marchaisová. Jednalo se o soukromou osobu se zájem o Tibet, která se snažila sbírat různé předměty spojené s Tibetem za účelem vytvoření soukromého muzea. Ve výsledku jde vlastně o několik menších domů spojených kamennými prostranstvími. Vlastní muzeum je tvořeno jednou místností, uprostřed níž na kobercích právě končila meditační sezení. Podél stěn jsou různé buddhistické sošky, bubínky, ale i krásné ze dřeva vyřezávané portály. Při prohlídce nám průvodkyně ukázala i dvě fotografie současného Dalajlámy, který v minulosti muzeum navštívil. Nedalo mi to a zmínil jsem se jí, že Dalajláma si byl blízký s Václavem Havlem, kterému těsně před smrtí poskytl duchovní útěchu. Po sezení byla navíc místnost naplněna vůní po vonných tyčinkách, což jen umocňovalo zážitek sice z malého, ale velmi útulného zákoutí. Vlastně mně i Davidovi bylo zde natolik hloupé či spíše k místu neuctivé zde cokoliv fotit, že z místa nemáme žádné foto, jen letáček, který byl volně k dispozici u vchodu.

Po návštěvě muzea jsme se rozhodli zajít někam na oběd a konkrétně jsme se chtěli podívat do bistra Taste of China (Chuť Číny). Měli jsme dvě možnosti - buď jít čtvrt hodiny do kopce na autobus a tím jet nebo jít asi půl hodiny pěšky z kopce. Ano, uhádli jste dobře, šli jsme pěšky z kopce. V bistru jsme si objednali kuřecí s rýší, já měl kuřecí kostky v těstíčku a k tomu výbornou sladkou poláčku. Krabička v batohu opět slavila úspěch, protože z celé porce bych pukl, tak jsem si polovinu nechal na večeři.

 

Během oběda jsme byli svědky nešťastnošťastné události - do bistra vletl vrabec. Chudáček byl celý vystresovaný a párkrát při snaze vyletět namísto do dveří se strfil do okna. Synové majitelů se jej snažili vylákat ven tím, že mu dali k východu vařenou rýži. Kluci to mysleli dobře, ale ve výsledku to vedlo k tomu, že se akorát slétli ostatní vrabci zvenku a další tak uvázl uvnitř bistra. Ten navíc při snaze vyletět tak sebou praštil do skla, že zůstal ležet na zemi. Starší z kluků jej jemně vzal a odnesl někam dozadu, asi se ujistit, že je pták v pořádku. To je ten nešťastný konec. Ten šťastný spočívá v tom, že ten zcela první vrabec nakonec se nějak posadil přímo nad dveře, chvíli se rozhlížel a pak už se asi zorientoval a nakonec dveřmi ven vyletěl.

Po této vrabčí epizodě jsme z bistra zamířili přímo naproti na stanici metra. To asi po čtvrt hodině přijelo a zavezlo nás zpět k lodi. Tou jsme přepluli zpět na jižní Manhattan. Z této cesty mám už tolik fotografií Sochy svobody a jižního Manhattanu, že už jsem nic nefotil. Respektive chvíli před připlutím do přístaviště jsem sešel na příď lodi a přece jen vyměkl a fotku jižního Manhattanu pořídil.

 

Po vylodnění jsme se vydali opět na linku 1 a tou sjeli na Penn Station. David chtěl navšívit Koreatown, očekávaje, že tam budou třeba nějaké různé domy s korejskými motivy. Bohužel, maximálně jsme tam narazili na nějaký plakát s Kimem místo King Konga, když jsme se motali nedaleko Empire State Building. I proto jsme se tam již déle nezdržovali a vydali se na metro, který jsme se vrátili k páté odpolední na hotel. Hned jsem zapadl do sprchy a pak si dal zbytek oběda.<>

 

 

 

 

A jak to dopadlo s tím kolem? Odpoledne při cestě na hotel bylo již pryč. Prostě zmizelo, nikde žádná krev, takže asi v míru vyřešeno. A tak to má být.

Dnes ujito 10,50 km.