Úterý 30. srpna

7.50

Včera jsem usnul krátce po desáté a probudil se krátce před šestou. Oblékl jsem se a zašel se podívat na střešní terasu na východ slunce, jestli třeba neudělá nějaké zbarvení Manhattanu. Bohužel všek bylo ráno zataženo, tak z toho nic nebylo. Sjel jsem tedy výtahem k recepci, kde se nachází malá jídelna. Ke snídani jsem si dal jablečný džus, michaná vejce se slaninou, toasty a kávu. Tu jsem si vzal nahoru na střechu, kde jsem si ji v měkkém křesílku při pohledu na panorama Manhattanu v poklidu vypil. Ten zážitek nevyrovná žádný sebelepší kávovar.

15.49

Dnešek máme rozdělen na dvě části. Dopoledne kolem deváté jsme se vydali na metro E a sjeli s ním na 50. ulici, ze které jsme šli pěšky k východnímu toku řeky Hudson. Nachází se zde muzeum Intrepid, Air and Space v podobě bývalé válečné lodě Intrepid, která se zúčastnila již bojů v druhé světové válce a byla používána ještě ve válce ve Vietnamu. Na palubě lodi se nacházejí vyřazené bitevní letouny či helikoptéry včetně legendárního Concordu. V útrovách lodi je pak velká hala s dalšími různými válečnými bitevníky a inforamcemi o účasti lodi Intrepid ve válkách.

Z expozic mne zaujala zejména ta o vietnamské válce, která přibližovala život lodní posádky a zejména jejich pilotů. Byla tam i dotyková obrazovka s možností pustit si videozáznam vzpomínek jednoho z pilotů, kteří na lodi sloužili a byli zajati vietnamskou armádou. Pustil jsem si alespoň vzpomínky na stravu a mučení. Vězni dostávali na stravu nějaké ovocné polévky s kouskem chleba, vždy ráno mezi sedmou a osmou a odpoledne kolem třetí hodiny. Popisu mučení jsem přiliš neporozuměl, voják hovořil o kouli v ústech a kroucení rukou za zády jakoby do nějakého bolestivého kozelce. Faktem je, že při skončení války USA pohřešovala asi 2 500 vojáků, přičemž po následných různých jednáních zůstává nadále cca 1500 vojáků nezvěstných.

Kromě této expozice byly v hangáru k vidění další letouny i helikoptéra z korejské války, která je známa všem divákům seriálu MASH a do které si bylo možno sednout. Dále pak v hangáru byla možnost sednout si do modulu Gemini, což byla část rakety používané v rámci amerického programu na první lety do Vesmíru. Nitro modulu je velmi malé, byl jsem tam namačkaný a to ještě bez skafandru. Vůbec si nedovedu představit, tak se tam piloti mohli vejít. Také jsme si vyzkoušeli letecký simulátor, který se s námi při zatáčení nakláněl takřka v devadesátistupňovém úhlu... no rozhodně to piloti nemají nijak jednoduché - byli jsme rádi, že jsme nějak udrželi letovou hladinu, natož aby se nám podařilo protivníka sestřelit či řešit, aby nesestřelil on nás. Když nám jeden z personálu pomáhal vystoupit, zeptal jsem se jej, kolika lidem se podaří aspoň jednoho protivníka sestřeli, na což odpověděl, že v podstatě nikomu.

Z hangáru jsme pak šli chodbou pro piloty, což byly - ano, na lodi - jezdicí schody. Nevím proč, ale piloti měli tuto výsadu. Dnes jsou schody vypnuté, tak jsme po nich vystoupali z hangáru na palubu, kde jsou k vidění již zmíná letadla. Také lze z paluby vejít do řidicí věže a v ní se dostat na kapitánský můstek včetně možnosti nahlédnout do kapitánovy kajuty. V podpalubí pak byla ukázka jídelny a lodní kuchyně. Psali tam, že po zhruba dvou týdnech plavby rutiní práce vojáků byla pro ně deprimující a že právě kuchyně měla za úkol různými pokrmy jako třeba dortem povzdubity jejich morálku. A konečně na palubě je i hangár, ve kterém je umístěn raketoplán Enteprise. Ačkoliv tento nikdy do Vesmíru nevzlétl, vidět ho byl zažítek.

Po návštěvě lodi jsme se šli podívat na hned sousedící molo, na kterém je postaven Concorde a vedle něhož je ukotvena ponorka. Na Concord jsme se podívali, ale do ponorky jsme již nešli. Bylo úmorné vedro a již jsme měli hlad. Vydali jsme se proto na 42. ulici, kam nám za chvíli přijel autobus M42 a tím jsme sjeli k Chrysler Building. David má její fotografii doma a chtěl si ji vyfotit sám. V danou chvíli se nám nepodařilo najít místo, ze kterého byla pořízena fotografie na jeho plakát. Rozodli jsme se to zjistit později a vrátit se tam při návštěvě nedalekého Grand Terminalu. Od budovy jsme se vydali na metro a sjeli jím na 23. ulici, kde se nachází TKK Friend Chicken, což má být něco jako taiwanské kuře. No mně to přijde jako normální pečené kuře s tím, že jediné taiwanské je jídlo Bao Bao, což je v kuřecí kůži zabalená rýže. Už jsem zde byl v dubnu, ale kvůli Davidovi jsem sem šel podruhé. K pití jsem si dal nějaký bylinkový koktejl, což ve výsledku bylo kokosové mléko s nějakými hnědými kuličkami na dně. Zaujalo mne, že vršek nápoje díky kostkám ledu byl chladný, zatímco hnědé kuličky teplé. Buď jak buď, byl jsem tak nešikovný, že nepodaříc se mi propíchnout víčko slámkou, zkusil jsem je odstranit, přičemž kvůli rozpoštějícímu se ledu z nápojem napěchovaného kelímku část vystříkla. Naštěstí jsem včas stihl uhnout, tak to šlo na stůl a na zem a jen trošku se mi potřísnily bermudy. No prostě nešika.

Po obědě jsme se vrátili na metro a sjeli jím na 51. ulici, kde jsme přestoupili na linku E, která nás zavezla zpět k hotelu. Jakmile jsme dorazili na pokoj, shodil jsem ze sebe věci, dal si sprchu a vyrazil k pračce. V hotelu jsou tu naštěstí dvě pračky a i dvě sušiky. Využil jsem odpoledního návratu, že tam bude prázdno a šel jsem tam mně i Davidovi dát věci do praní. Zde se opět ukázala americká klasika - mít vždy po ruce dostatek čtvrťáků. V řadě amerických filmů můžeme vidět, že mají někde sklenici s mincemi. Je to proto, že zde jsou mnohdy v domech společné pračky právě na čtvrťáky. Nejinak je tomu i v našem hotelu, kde za tři dollary si vyperu a za čtvrťák mohu 8 minut sušit. Nakonec byla potřeba sušit 16 minut, takžte jedno praní vyšlo na tři a půl dollaru. To ještě jde. Jen mít ty čtvrťáky, tak si je teď schováváme.

Mimochodem k tomu dnešnímu praní dvě věci. Předně pračka je staršího typu a nezobrazuje se tam délka praní. Když jsem spustil program, vyhledal jsem v suterénu dvě uklízečky, které mi velmi ochotně sdělily, že mnou zvolený program obvykle pere tak půl hodiny. Vcelku jsme se u toho zasmáli, buď trochu jazyková bariéra nebo prostě stereotypní klasika mimoně, kterému vysvětlují běžnou věc. Jenže co já vím, jak ty jejich pračky fungují. Tím se totiž dostávám k druhé věci. Když doma něco suším, chce to aspoň hodinu či hodinu a půl. Nejinak tomu bylo i u sušičky, kterou jsem používal před lety v New Yorku, když jsem bydlel v Brooklynu. A tady najednou sušička hlásila program na 8 minut. Už jsem myslel, že to bude prostě tahák peněz, kdy postupně budu muset cpát čtvrťáky, abych ve výsledku sušil 10 x 8 minut, ale kupodivu již po prvním sušení část prádla byla v podstatě suchá a po druhém cyklu jen silnější kusy jako např. bermudy byly trošku vlhké. To ale tak za hodinu, dvě dojde. Prostě nechápu, že to tak vysušilo rychle.

Po vyprání jsem se vrátil na pokoj a teď máme do zhruba půl sedmé odpočinek. Večere se totiž vydáme na Brooklynský most, po kterém přejdeme na druhou stranu do malé zátoky, ze které se fotí známý pohled na Brooklynský most s Manhattanem v pozadí. Nedělám si moc iluze, že foťákem na mobilu udělám nějak světoborné fotky, ale netrápí mne to, protože jsem si to vyfotil již před lety.

21.56

Opět na pokoji. V půl sedmé jsme se vydali na večerní program - návštěvu Brooklynského mostu a výhled na večerní Mamgattan. Linkami M a poté 6 jsme dojeli na stanici Brooklyn Bridge, ze které východ téměř ústí na most. Když jsme na něj vstoupili, všiml jsem si značky zákazu cyklistům. Prve jsem tomu nevěnoval pozornost, ale vida na mostě více stánkařů než dříve a jezdící cyklisty po stezce v úrovni silnice, od které byla oddělena plotem, bylo mi jasné, že město definitivně upřednostnilo turisty. Při předchozích návštěvách nic nepomohla bílá čára dělící most na půli pro cyklisty a půli pro turisty a turistické neustále vstupovali cyklistům do cesty zejména kvůli focení. Nevím, zdali o vlastní stezku žádali cyklisté, ale teď je definitivně rozhodnuto a na mostě nehrozí kolize cyklisty s chodcem. I když potkali jsme na mostě dvojici, rovnou na mopedu. Ale to byla fakt výjimka.

Cestou přes most jsme potkali nespočet turistů. Zejména uprostřed se jich srocovalo hodně. Během cesty jsem si pořídil pár fotografií, ale to jen tak narychlo, protože mám most již několikrát vyfocen z předchozích cest.

Přejít most nám trvalo asi půl hodiny, než se na straně Brooklynu začal rozdělovat do dvou cest. Jedná z nich se začala svažovat a končila schodištěm směřující do ulice vedoucí k Manhattanskému mostu. Tam se nachází proslulá zátoka, ze které se fotí panorama Brooklynského mostu a jižního Manhattanu. Zůstali jsme zde něco přes hodinu, během které jsem se díval na západ slunce a nastupující noc. Bohužel bylo částečně zataženo a mraky notně zakryly slunce.

Krátce před devátou jsme se vydali na metro. Protože jsem v těchto místech byl i v dubnu, rychle se mi vybavila cesta. Po pár dnech se opět dostávám do svého živlu, rychleji se zas orientuji při hledání jednotlivých míst, prostě zase ten skvělý pocit z New Yorku. Tentokrát ale po dubnovém extempore s rozbitými lahvemi s vínem se zde pohybuji s větší pokorou, nikam nespěchám a raději dřív uhnu, než abych se spoléhal na slušnost chůze vpravo a doufal, že protijdoucí uhne.

Na stanici u hotelu jsme přijeli krátce po půl deváté. Ještě jsme rychle zašli do obchodu koupit si něco na pití a pak už jsme upalovali na pokoj. Pro dnešek stačilo. Zítra bude relaxační den, zajedeme na Coney Island do tamějšího akvária a chceme zase vlézt do oceánu. Ale uvidíme, třeba tento program ještě o něco rozšíříme.

Dnes ujito 12,86 km (z toho 7,89 dopoledne).


Předchozí strana strana        Úvodní strana strana        Následující strana