Čtvrtek 1. září

Dnešní den jsme se opět rozhodli pojmout odpočinkově. Po vydatné snídani (toasty s máslem, vajíčka, slanina, jablečný džus a káva) jsme zůstali na pokoji až do téměř půl jedenácté. Byli jsme na pokoji tak dlouho i proto, že Tibetské muzeum, kam jsme měli namířeno, otevíralo až v 11. Před půl jedenáctou jsme se vydali na metro, ale mým omylem namísto na linku M jedoucí přímo k muzeu jsme nasedli na linku E. V důsledku toho jsme měli cestu s jedním přestupem, ale zase jsme byli na stanici s roztomilou výzdobou kovových figurek.

 

 

Přes toto přerušení jízdy jsme ale na místo dorazili včas. Dokonce o trochu dříve, tak jsme se šli ještě projít na konec ulice. Když jsme se v 11 vrátili před muzeum, překvapilo nás, že je v něm stále tma. Podíval jsem se na internet a až nyní na webu muzea našel starší aktualitu oznamující uzavření muzea od začátku srpna do 6. září. Podíval jsem se tedy na náš program pro 7. září, jestli by nešel prohodit a měli jsme štěstí. Na 7. září jsme měli plánované Národní muzeum Indiánů, do kterého nemáme předem vstupenky, protože je do něj vstup zdarma.

Vydali jsme se tedy na nedalekou stanici metra 1, kterým jsme sjeli na jižní Manhattan, konkrétně na stanici Bowling Green. Protože nedaleko ní je nejen indiánské muzeum, ale i známý Charging Bull spojený s Wall Street, zašli jsme se k němu podívat. Město New York udělalo výbornou věc, že býka oplotilo. V minulosti byly kolem něj chumly lidí a člověk si býka nemohl pořádně vyfotit. Teď si může vystát frontu a nerušeně si udělat jeho foto. Případně to udělat jak já a nestát ve frontě, ale vylézt na vedle plotu velké balvany a z nich si udělat foto.

 

Od býka jsme konečně došli k indiánskému muzeu. Po nezbytné bezpečnostní kontrole (fakt ten systém nechápu, zde jsme byli jako na letišti, jinde jako ve Whitneyho muzeu jen nahlédnou do batohu) jsme postupně prošli všechny expozice. Ačkoliv prostory je muzeum velké, bohužel plně nevyužívá své kapacity a mělo jen tři expozice. V jedné byla výstava předmětů spojených s Indiány ze Severní i Jižní Ameriky, v další výstava obrazů indiánského malíře Oscara Howeho a ve třetí expozice informující o původním životě ve státě New York.

Nejdříve jsem navštívil výstavu obrazů Oscara Howeho. Po celý život byla motivem jeho tvorby indiánská tématika. Jeho tvorba měla tři období, od původní jednoduché kresby přes výraznou práci s barvami po styl, který k jeho nelibosti byl spojován s kubismem, ačkoliv to odmítal. Na výstavě byla rovněž věnována část jeho životu, během kterého se stal jakýmsi mluvčím indiánských umělců. Totiž když jedna americká galerie pořádala výstavu umělců z řad původních obyvatel, tj. Indiánů, byly kurátorkou Howeho obrazy odmítnuty jako nedostatečně indiánské. Odespal jí tehdy na zdejší poměry ostřejší odpověď ve smyslu, že on jako Indián moc dobře ví, že umění Indiánů rozvíjí, zatímco kurátorka se snaží protlačit představu, jak by indiánské umění mělo vypadat. Dopis se dle informací na výstavě stal jakýmsi manifestem indiánských umělců, kterým se stalo podobné odmítnutí.

Po výstavě obrazů jsem se šel podívat na výstavu o amerických indiánech, kde byly nejrůznější předměty od oblečení přes užité umění či dětské hračky. Davidovi se tato část kvůli více jihoamerickým indivánům více líbila, zatímco mně více zaujala kultura severoamerických indiánů. Každopádně jsme se shodli, že na tak velké prostory muzea tu toho nebylo zas tak moc k vidění (David později hodnotil dnešek 6 z 10 bodů).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Z muzea jsme se rozhodli zajít na oběd. Předtím jsme ale zašli do nedalekého parku podívat se na památník korejské války. Kromě obrysu vojáka jsou na zemi panely s vyrytými názvy států bojujících za OSN a počty padlých, zraněných a pohřešovaných vojáků. Nejvyšší počty padlých kolem 50 000 měly USA a Jižní Korea, ostatní státy spíš po desítkách, některé státy jako například Dánsko ani jednoho.

 

Od památníku jsme došli na stanici South Ferry a nastoupili na linku 1. Alespoň jednou jsme zažili změnu metra. Seděli jsme již s mnoha dalšími cestujícími ve vlaku, když se najednou rozeznělo hlášení a mnozí cestující vstali a šli zpět na nástupiště. Pro mne to byl signál, že se něco děje, také jsem Davida vybídl k vystoupení a to již jsem na nástupišti slyšel zřízeňkyni informující, že si máme sednout do protějšího vlaku. Kvůli tomu asi šest dalších stanic jsme museli poslouchat rozčitelný telefonát jednoho mladíka, bylo to samé fucking, shit, bitch... No spíš to celé bylo o tom, že spíš chtěl na sebe nějak upozornit, protože z toho, co do telefonu hlasitě říkal, jsem vyrozuměl, že se na někoho zlobí, že si neumí poradit s digitálním podpisem. Takže asi žádný velký problém, ale evidentně mu to stálo za strhávání pozornosti na sebe. Každopádně po asi šesti stanicích nakonec vystoupil a nastal klid.

Z metra jsme vystoupili na Times Square, odkud jsme přešli jeden blok a došli k bistru Jollibee. Mají tu vcelku dobré smažené kuře. Zatímco David si dal kyblík s šesti kousky, já si vzal jen tři, ale s dvěma porcemi bramborové kaše. Dva kousky a jednu kaši jsem si dal na místě, zbytek jsem si vzal na pokoj k večeři.

 

Protože jsme kvůli návštěvě indiánského muzea obědvali později a bylo již půl třetí, rozhodli jsme se jít na pokoj a odpočinout si, protože večer chceme zkusit zajet přes řeku Hudson na břeh New Jersey a z něj zkusit večerní fotku Manhattanu.

Zpět na pokoji. Zhruba ve čtvrt na šest jsme se vydali na druhé večerní focení, tentokrát z břehu New Jersey. Linkou E jsme jeli do Světového obchodního centra, kde jsme přestoupili na metro jedoucí pod řeknu Hudson na protější břeh patřící již státu New Jersey. Podzemí obchodního centra je krásný otevřený bílý prostor, ve kterém jsou nejrůznější obchody a restaurace. Bílá barva, mramorové schody a vysoký strop jakoby z žeber vyvolává dojem čistého designu. Náklady za provoz ale musejí být obrovské. Jen v létě vychladit či v zimě vytopit tu velkou halu musí stát neskutečné peníze. Ale je to architektonický krásné.

Metro spojující New York s New Jersey již nespadá pod newyorskou hromadnou dopravu, ale pod New Jersey. Je to vlastně stejný typ metra jako to, kterým jsme jeli z Filadelfie do Camdenu. Jen bylo tentokrát dražší a jedna jízda vyšla na $2,75. Byla to ale příležitost platit hotově a získat tolik důležité čtvrťáky do hotelové pračky?

Do New Jersey jsme dojeli krátce po sedmé večer. Slunce začalo postupně zapadat za našimi zády, díky čemuž protější newyorské mrakodrapy dostaly zlatavý nádech. Na místě jsme vydrželi téměř do půl deváté a mohl jsem si tak vyfotit postupný přechod panoramatu do noci.

Krátce před půl devátou jsme se vydali zpět na metro a vrátili se jím do obchodního centra. Těsně před nosem nám frnklo metro, ale naštěstí další jelo asi za pět minut. Na pokoj jsme dorazili krátce po čtvrt na deset. Pro dnešek stačilo, zítra nás čeká Metropolitní muzeum umění.

 

 

 

 

 

 

 

 

Dnes ujito 8,25 km (z toho 5,54 km před odchodem na večerní focení).