Pátek 2. září

Dnešní zápis bude zřejmě velmi krátký, protože jak popsat návštěvu Metropolitního muzea umění? Tisíce, ne-li desetitisíce uměleckých artefaktů, ať se jedná o obrazy, užité umění, sochy či celé kusy budov. Muzeum má být prý největší na světě a faktem je, že skutečně jej celé projít by zabralo týden určitě.

Ráno začalo jako obvykle snídaní, tentokrát jsem si dal jen vajíčka, čtyři toasty, máslo a marmeládu, k pití kávu a jablečný džus. Po snídani kolem deváté jsme zajeli linkou E na 51. ulici, kde jsme přestoupili na metro 6 jedoucí na 77. ulici. Po ní jsme se vydali směrem k Central Parku, podél něhož jsme došli na 81. ulici k muzeu. Protože jsme přišli o půl hodiny dříve, posadili jsme se na schodiště a čekali. Dnes bylo poprvé skutečně příjemné počasí, kdy nebylo vedro, ale příjemných cca 25 °C, takže čekání na slunci nijak nevadilo.

V deset jsme po otevření vstoupili do muzea, které mi bylo po celý den jedním velkým labyrintem, ačkoliv jsem měl mapu. Ne vždy jsou na dveřích čísla místností, takže jsem mnohdy musel projít třeba dvěma místnostmi, abych číslo našel a zorientoval se. Nevím proč, ale ne vždy číslice na sebe navazovaly, kupříkladu skupina místností stovkové řady byla vedle čtyřstovkové... Buď jak buď, postupně jsem se alespoň trochu zorientoval. Přesto se celé muzeum nedalo stihnout a navíc je to opravdu neskutečně obrovské množství exponátů, že už někdy po třech hodinách jsem se přestal soustředit a v podstatě jsem sekcemi šel a zastavil jsem se, jen když mne něco zaujalo. Postupně jsem takto prošel část moderního umění, kde jsem si snad na deset minut sedl a zíral na obraz Rytmus podzimu od Jacksona Pollocka. Poté jsem zamířil do části umění moderního a asijského. Stihl jsem také alespoň zběžně projít Egyptem a antikou. Zcela jsem minul středověk či brnění. Prostě v tom muzeu je toho tolik a je to tak obrovské, to se prostě nedá. Takže není o čem psát a spíš jen série fotografií, co mne nějak zaujalo.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Asi v nechuti psát hraje svou roli i únava, protože k jídlu jsem se dostal až někdy ve tři opět po asi půl hodině bloudění... No prostě na jednu stranu velký zážitek, co bylo možno vidět, zároveň znechucení z toho opravdu neskutečně únavného množství... 4000 let umění v jednom baráku prostě vyčerpá... Však jsme postupně posouvali čas odchodu ze 14. hodiny na 15., pak na konečných 16.30. To už jsme opravdu odešli, David si před muzeem koupil něco k jídlu a spěchali jsme na pokoj. Naštěstí nám sedli spoje, takže jsme v podstatě za dvacet minut byli na hotelu.

Fakt dnes není co psát, prostě umění, umění, umění...

Dnes ujito 11,57 km.