Sobota 3. září

Ačkoliv jsme původně plánovali být na pokoji skoro až do půl jedenácté, protože v muzeu ilustrátorů otevírali až v jedenáct, rozhodli jsme se nakonec opustit hotel již krátce po deváté hodiny. Zajeli jsme si na Grand Central Terminal, kde je hezká nádražní budova, která se objevila v nejednom americkém filmu.

 

Z nádraží jsme zamířili do jedné z ulic nedaleko Chrysler Building, abychom zkusili vyfotit záběr, který má David doma na plakátu.

 

Bylo to asi čtyři bloky od nádraží, ke kterému jsme se pak vrátili, abychom jeli metrem ještě k tzv. žehličce, jak se říká Flatiron Building. Bohužel její čelo je právě rekonstruováno a nešlo ani udělat záběr domů se zlatými hodinami před ním, protože jsou před nimi různé stánky a zahrádka jedné z restaurace. Takže už ten pohled není takový jako dřív.

 

 

 

K muzeu jsme dorazili těsně před otevřením. Aktuálně tam probíhá několik výstav. V přízemí a v podzemí probíhá výstava "Waht, me Panic?" představující tvorbu Angela Torrese. V 50. letech začal vydávat časopis Panic, který byl odnoší dodnes vydávaného časopisu Mad a který měl čtenářům nabídnout jiný typ humor. Na výstavě byla ukázka hned několika obálek téhož čísla a některé z komiksů v něm. Dále pak z Torresovy tvorby zde byly vidt jeho práce pro hororovou sérii The Crypt of Terror.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V prvním patře pak byly ukázky z knihy O tyranii, kterou podle scénáře Timothy Snydera nakreslila Nora Krug. Její styl mi trošku připomínal způsob kresby Aloise Mikulky a mile mne překvapilo, že v knize je věnována i stránka Václavu Havlovi.

 

 

 

 

Poté jsem vystoupal do druhého patra, kde se nachází restaurace, jejíž stěny jsou ale rovněž součástí galerie. Tentokrát zde byly ukázky různých kreslířů, kteří zde stručně popsali svůj obvyklý pracovní den a vystavili několik ukázek svých prací. Opět jsem si vyfotil ty, které mne nějak zaujaly. Zároveň jsem si všiml, že na jednom ze stolů jsou kreslící potřeby a sešit. Ten byl pro návštěvníky jako pamětní kniha, kdyby chtěli zanechat nějaký vzkaz, obrázek. Některé kresby byly velmi povedené a dokonce i s uvedením kontaktu, jakoby autor doufal, že si třeba někdo jeho dovednosti všimne. Rozhodl jsem se tam také zanechat jednu kresbu…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Když jsem stoupal mezi jednotlivými patry, mohl jsem si na stěnách podél schodiště prohlédnout jakousi zdejší stálou galerii různých obrazů.

 

 

 

 

 

 

V muzeu jsme pobyli asi hodinu, než jsme se vydali na oběd. Původně jsme plánovali jít do Katz's Delicatessen, ale když jsme před ním viděli snad padesátimetrovou frontu, rozhodli jsme se nečekat a zamířili jsme do dalšího plánovaného muzea, respektive mezinárodního centra fotografie. Cestou jsme míjeli Mekáče, kam jsme nakonec zašli na oběd v rámci testu, chutnají-li americké burgery stejně jako české. Za sebe nevím - dal jsem si kuřecí a rybí burger, které jsme nikdy v Česku neměl, tak nemohu posoudit. David si ale dal Big Mac a prý chutnal stejně jako v Česku. Takže zřejmě nejsme o nic ochuzeni.

 

Po obědě jsme se krátce zastavili v parku naproti centru fotografie, aby si David mohl dopít oranžádu z Mekáče. Byl to stejný park, kde jsem čekal i v dubnu. Zdrželi jsme se tam asi deset minut a pak již šli do centra, kde probíhá výstava Yes! fotografa, režiséra a výtvarníka Williama Kleina. Výstava byla průřezem jeho tvorby od abstraktních grafik přes pouliční fotografii až po filmovou tvorbu. Abstraktní grafika mne nijak nezaujala, ale jeho fotografie, at pouliční či práce pro módní časopisy, mne již zajímaly mnohem více. Rovněž si říkám, že se zkusím podívat i po jeho filmové tvorbě. Klein žil ve Francii a právě zde natočil o světě modelingu satirický film, ve kterém hrají i mí oblíbenci Jean Rochefort a Philippe Noiret. Však jsem v muzejním obchodě váhal, zdali si nekoupit jednu z knih fotografií, ale zjistit, že v říjnu má k výstavě vyjít kniha, počkám si a případně si koupím tuto k výstavě vydanou publikaci.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Protože po skončení návštěvy centra bylo půl třetí a přišlo nám, že je ještě brzy jít zpět na hotel, rozhodli jsme se zajít do Chinatownu. Podle Google Map měla být čtvrt asi kilometr od fotografického centra, ale již asi po dvou stech metrech jsme začali vidět domy s čínskými nápisy. Takžte nám vlastně nepřišlo, že bycom šli kilometr, protože počty domů s čínskými nápisy se rychle zvedaly. S ním rostl i provoz v ulicích, zeména pěších. Kolikrát jsme museli velmi pomalým krokem, jak se před námi proudy lidí zastavovaly u různých obchůdků. Sami jsme do některých nakoukli. Zašli jsme i do jedné samoobsluhy, kde to bylo cítit čerstvými rybami, regály byly plné různého cizokrajného zboží. Těch různých omáček, co tu mají... jen vědět, co to je, když to kolikrát je popsáno jen znakovým písmem (záměrně nyní píši "znakovým", protože je zde zboží nejen z Číny, ale i Taiwanu, Malajsie apod.). Nebo různé druhy nudlí, nudlových polévek, no prostě je tu fakt výběr.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Po tak různém bloudění po Chinatownu jsme ještě zašli do Malé Itálie. Zatímco Chinatown je o různých obchůdcích, často okupujících i chodníky před nimi, Malá Itálie je hlavně o jídle - hlavní ulice jsou přehrazeny, takže do nic nelze vjíždě autem, před domy stojí zahrádka vedle zahrádky, na kterých obsluha roznáší klasická italská jídla jako pizza, pasta, špagety... No je to v centru, jistě italská kvalita, tak mne neudivilo, že ceny za pizzu se pohybovaly kolem 17 dollarů zatímco za špagety či pastu byly částky od $25 do $40, což mi už přijde i na New York vcelku extrém ( a to v tom jiště není daň a spropitné).

 

Z Malé Itáli jsme odcházeli někdy k šestnácté hodiny. Již jsme začali být unaveni, tak jsme sešli na nedalekou stanici linky 6, to sjeli na 42. ulici, kde jsme přestoupili na linku 7 jedoucí nedaleko našeho hotelu. Cestou na něj jsem si skočil do samoobsluhy pro něco na pití a sendvič k večeři. Pro dnešek padla, zítra nás čeká přerušovaný den, protože nejdříve půjdeme do muzea asijského umění a po přestávce na hotelu jdeme v podvečer na Edge, což je vyhlídka na mrakodrapu s částečně průhlednou podlahou, kterou lze vidět až na ulici.

Dnes ujito 10,25 km.