Neděle 4. září

Dnešek byl opět ve znamení děleného dne, protože v podvečer nás čeká návštěva Edge, vyhlídky na Manhattan. Dopoledne jsme věnovali návštěvě Chelsea Marketu a Rubin Museum of Art. Z pokoje jsme odcházeli před půl devátou a jeli na 14. ulici, kde se nachází Chelsea Market. Jedná se o starší cihlovou budovu, jejíž útroby tvoří dlouhá chodba, z níž se vchází do obchůdků s různým zbožím a rozličných bister. Protože všichni vesměs otevírají až v jedenáct hodin, byl ještě v marketu relativně klid. My jsme si chtěli hlavně prohlédnout ten prostor s tím, že případně po Rubinově muzeu bychom se vrátili do jednoho krámku, který chtěli vidět David.

 

 

 

Z marketu to bylo do Rubinova muzea pěšky asi pět minut chůze, tak protože bylo ještě asi půl hodiny do otevření, využili jsme náhodného nalezení parku a na chvíli si sedli do jeho stínu. Během čekání jsme se domluvili, že pokud nebude muzeum rozsáhlé, tak bychom kromě návratu do marketu stihli zajít na oběd i do Pandy Express na 31. ulici.

Do Rubinova muzea jsme přišli krátce po jedenácté hodiny. Podivil jsem se nad jejich systémem vstupu, protože ačkoliv jsem měl vstupenky koupeny předem a ukázal jsem v mobilu QR kódy, namísto jejich načtení po mně chtěli příjmení a podle něj vyhledali objednávku a vstupenky vytiskli. Rovněž mne stejně jako včera v muzeu ilustrátorů překvapil požadavek na respirátor či roušku. Totiž jestliže v předchozích velkých muzeích umění ve Filadelfii i New Yorku povinnost nosit ochranu úst není a přitom tam procházejí stovky, ne-li tisicíce lidí, v těchto muzeích nás mohlo být všechovšudy dvacet a z toho na jednom patře tak pět, šest, a přesto jsme si museli ústa a nos zakrýt. Ale respektuji to, byť mi to přijde zvláštní.

 

Vlastní Rubinovou muzeum mne trošku zklamalo. Jedná se o instituci přibližující zejména tibetské umění, ale ačkoliv se jedná o šestipatrovou budovu, co do nabídky byla v podstatě stejně rozsáhlá jako ta v tibetském muzeu na Staten Islandu, kde jsme byli minulou neděli. S Davidem jsme se shodli, že na Staten Islandu, byť to byl menší prostor, nám to přišlo sympatičtější, hezčí, možná i kvůli stylizaci muzea do buddhistické místnosti, zatímco Rubinovou muzeum má moderní interiéry. Ve výsledku jsme měli muzeum projito za necelou hodinu.

Ušetřený čas jsme využili k návratu do Chelsea Marketu, kde mezitím otevřeli Davidem poptávaný obchod s asijským zbožím. Zdrželi jsme se v něm asi půl hodiny, načež jsme se vydali na metro a jeli na 31. ulici. Cestou jsme jednou přestupovali a měli jsme příležitost získat reálnou představu, jaké to bývalo v metru v časech před zavedením klimatizace. Vstoupili jsme totiž do vagonu, kde byla klimatizace nefunkční. V prostoře bylo velké teplo a fascinovalo mne, jak Newyorčané jsou s tím úplně v pohodě, ani neměli tendenci kvůli tomu přecházet do jiného vagonu. Naštěstí jsme ale takto jeli jen jednu stanici.

Panda Expres je bistro, kam se mi prve moc nechtělo. Četl jsem na ně rozporuplné recenze a také jsem se ráno vydatně nasnídal, že jsem přemýšlel, že si jen sním jablko od snídaně. Nakonec jsem tam ale s Davidem vešel a nelitoval jsem. Dal jsem si nejmenší porci rýše se zeleninou a přes to pikantní hovězí. Bylo to velmi dobré a zároveň úleva po všech těch burgrech či smaženém.

 

Po obědě jsme se vydali zpět na pokoj. Z Pandy jsme zamířili k Hudson Yards na linku 7. Cestou jsme se krátce zastavili v obchodě NHL nacházejícím se v komplexu Hudson Yards. Na jaře jsem si tam vyfotil krásné náměstí, které je ale nyní v rekonstrukci a dostupná je jen jeho část. Z Hudson Yards to pak již bylo jen pár metrů na metro, kterým jsme ke 14. hodině dorazili na hotel. Zde jsme si chtěli asi na dvě hodiny odpočinout, než se vydáme na Edte.

 

 

 

Zpět na pokoji. Byli jsme na Edge, jak se jmenuje vyhlídka z jednoho mrakodrapů v komplexu Hudson Yards. Kolem čtvrt na pět jsme vyšli z pokoje a vydali se na linku G, ze které jsme pak přestoupili na linku L jedoucí na 8. avenu. Zde jsme se vydali k Whitneyho muzeu, před nímž je vstup na High Line. To je bývala trasa snad metra, kterou před více jak dvaceti lety změnili na rostlinami lemovanou promenádu k Hudson Yards. Je to asi jeden a půl míle dlouhá cesta, ze které je výhled na čtvrt Chelsea a místy na západní rameno řeky Hudson.

 

 

 

 

 

Cesta nám trvala kvůli množství lidí téměř hodinu a k Edge jsme došli krátce před půl pátou. Vešli jsme do mrakodrapu a vyjeli do čtvrtého patra, kde je vstup. U něj bylo boží dopuštění, zřízenci vůbec nebyli schopni si dav zorganizovat. Nadrzo jsme se k nim prodrali, zvláště když zvolali, že nyní vpustí jen držitele vstupenek na 17.30. Protože jsme měli vstupenku pro termín 17.30 až 18.30, nechtěl jsem nic riskovat a snažil jsem se přijít ke zřízencům co nejblíže. To ale napadlo i ostatní, tak byl před nimi dav. Sice se snažili jej nějak usměrnit, ale nedařilo se jim to, když už to nevydržel asi padesátiletý otec čtyřčleně rodiny a hlasitě rázným hlasem všechno kolem seřval, aby dodrželi pokyn zřízencům a uvolnili vstup. Kupodivu to zabralo, přičemž nám se podařilo zůstat na místě, čímž jsme stanuli před jedním zřízencem, který se po mých předchozích masných upozorněních, že máme vstupenku od 17.30, konečně na ně podíval a poslal nás dál. Po nezbytné bezpečnostní kontrole jsme se vydali k uličce k výtahu. Zatímco na jaře mne navedli doprava do dlouhé chodby, kterou jsme asi další půl hodiny postupovali k výtahu, z mně neznámého důvodů zřízenec nám řekl, ať jdeme vlevo, kde nás fotili. Ačkoliv jsem protestoval, že fotku nechceme, vyfotil nás a poslal k jezdícím schodům, které vedli přímo k výtahu na vyhlídku. Fakt nechápu, ale měli jsme tak vlastně kliku a už v šest byli nahoře.

Protože já si už vše vyfotil při dubnové návštěvě, šel jsem si rovnou sednout na schodiště nad vyhlídkou, ze kterého je nejlepší přímý výhled, nikoli přes sklo. David si mezitím chodil po vyhlídce podle svého.

 

 

 

 

 

Během čekání se náhle vyhlídkou rozezněl potlesk. Prvně jsem myslel, že přišla nějaká celebrita, ale ukázalo se, že nějaký mladík právě žádá svou dívku o ruku. Řekla mu "Ano."

No a pak jsme dál čekali a čekali a když konečně započal soumrak a mohlo dojít na focení, tak nás všechny najednou zřízenci požádali, abychom opustili vyhlídku a šli dovnitř. Důvod neuvedli, ale co už hodinu předtím jsem v dali nad Staten Island viděl jako dešťový mrak, dorazilo před půl oponu k nám.

Ačkoliv z něj ani po půl hodině nezapršelo, vyhlídka zůstala zavřená. Vzhledem k předpovědi počasí, které se další tři hodiny nemělo měnit, těžko šlo předpokládat, že vyhlídku znovu otevřou. Vydali jsme se proto k výtahům, od kterých se táhla asi stometrová fronta. Naštěstí to ale s výtahy pro cca 12 osob a rychlostí 95 pater za asi půl minuty to šlo rychle, takže už krátce po půl deváté jsme nastupovali do metra 7 a jeli přímo k hotelu. Je to škoda, protože noční New York je nádherný. Fotit ho ale přes okno nemá cenu, protože se odráží pozadí. Snad budeme mít více štěstí zítra na Top of Rock v Rockefellerově centru.

Dnes ujito 13,11 km (z toho 7,58 km před přestávkou na pokoji).