Pondělí 5. září

Ačkoliv jsem v noci vcelku dobře spal, tentokrát jsem se probral již kolem půl paté a nemohl zabrat. Nejinak na tom byl i David, který se probudil kolem půl šesté. Protože jsme dnes měli nabitý program a zároveň potřebovali již vyprat, využili jsme brzkého probuzení a ještě před snídaní dali věci do pračky a pak do sušičky. Čas na praní jsem zatím využil ke snídani, ke které jsem si dal vajíčka, slaninu, teplý bramborový salát, toasty, kávu a jablečný džus. Po snídani jsem si vyzvedl ze sušičky věci a počítám-li dobře, už mi čisté věci vydrží do odletu.

 

Tentokrát jíž krátce po půl deváté jsme se vydali na linku 7, kterou jsme sjeli na Queensboro Plaza a tam přestoupili na linku N. Tou jsme dojeli na 59. ulici, ze které asi tři bloky opodál je Roosevelt Tramway, jak zde nazývají lanovku spojující Manhattan a Rooseveltský ostrov. Ačkoliv je dnes Labour Day, což je zde státní svátek a den volna, lanovka byla v podstatě prázdná, bylo nás v ní asi osm. Pohodlně jsem si tak mohl pořídit z výšky pár fotografií Manhattanu.

 

 

Překvapením také pro mne byla v podstatě prázdná loď plující z Rooseveltova ostrovu na jižní Manhattan. I když je fakt, že i v minulosti nebývala tato linka nijak plně obsazena. Jakoby ji turisti neobjevili, přitom za necelé tři dolary je to zhruba čtyřicetiminutová jízda podél východní části Manhattanu, ze kterého je vidět budova OSN i Světové obchodní centrum či Brooklynský most. Ostatně pod ním kapitán zpomalil, evidentně chce cestujícím dopřát pohled na tuto legendární dominantu New Yorku s mrakodrapy v pozadí.

 

 

 

 

 

 

Kolem čtvrt na jedenáct jsme připluli k jižnímu Manhattanu, jen pár desítek metrů od další turistům skrytou zajímavost, a to vyvýšený hezký parčík. Už jsem se na něj byl podívat v dubnu a i tentokrát tam bylo příjemné posezení.

 

 

V parku jsme se zdrželi asi čtvrt hodiny a pak již zvolna zamířili k National September 11 Memorial & Museum, tj. památníku a muzeu věnovanému obětem útoku na tzv. dvojčata. Památník se nachází na místě dvojčata a tvoří jej v místě po dvojčatech dvě čtvercové prohlubně, do nichž spadá voda. Jejich okraje jsou lemovány černým mramorem s vyrytými jmény obětí jak dvojčat, tak i záchranářů či cestujících z letadel, kterými se utočilo na dvojčata či budovu Pentagonu.

Ačkoliv jsem v muzeu již jednou byl, i tentokrát jsem si jej v klidu a pomalu prošel a nemohl jsem se ubránit slzám, když jsem se nachomýtl k výkladu jedné ze zřízenkyň, která u plánku před útokem a po útoku srozumitelně vysvětlila průběh pádu dvojčet a jeho dopadu na okolní součástí obchodního centra. V muzeu byly jinak k vidění expozice jako fotografie obětí i z té doby letáčků vyvěšených po ulicích, kterými se lidé snažili hledat své blízké, popis jednotlivých událostí během 11. září či různé artifakty, mezi kterými byli osobní věci záchranářů a obětí, části z letadel utočících na dvojčata, část vysílací věže apod. Po celou dobu návštěvy jsem si nemohl nevšimnout, že zatímco jindy v muzeích je hluk a křik, tentokrát prostorem vládl klid a ticho, evidentně atmosféra této hrozné události na všechny zde doléhá. Ostatně i já si znovu vzpomněl, a možná jsem to již v deníku z předchozí návštěvy uvedl, na ten den. Byly tři odpoledne, když jsem přišel zrovna ze školy domů a přišla mi SMS od spolužačky, ať si hned pustím televizi. A tam již běžel přenos ze CNN a asi dvě, tři minuty po zapnutí televize byl již živě zachycen a vysílán útok druhého letadla. Dodnes si ten okamžik pamatují...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Protože jsme se v muzeu zdrželi téměř do dvou a chtěli jsme si ještě před večerní cestou do Rockefellerova centra odpočinout, svižným krokem jsme zamířili na linku 1, tou sjeli na Penn Station a opět si zašli na oběd do Pandy Express. Tentokrát jsme si ji vzali na pokoj, kam jsme přijeli krátce před třetí hodinou. K obědu jsem si dal nudle, hovězí s brokolicí a hovězí s paprikou. Bylo to fakt výborné...

 

V pět hodin jsme opustili pokoj a tentokrát šli na zastávku Queensbridge. Vůbec jsem si neuvědomil, že je to stanice, ze které jsem při dubnové návštěvě New Yorku denně dojížděl do centra. Jak jsme se k ní ulicemi Queens blížili, teprve tehdy mi to došlo. Přece jen jsme přicházeli ze směru, kterým jsem se tehdy vracel na hotel jen jednou.

Kvůli opravě na trati ze stanice kromě linky F jezdila i linka E, jindy jezdící ze zastávky nedaleko našeho hotelu. Když přijela, nastoupili jsme do ní s tím, že z jedné zastávek centru pěšky dojdeme k Rockefelerovu centru. Nakonec se ale ukázalo, že linka E jede část trasy jako linka F, která k centru jezdí přímo. Díky tomu jsme se i linkou E dostali k centru bez přestupu.

Když jsme vystoupili, chvíli jsem byl dezorientován, kde v Rockefelerově centru, což je komplex budou široký tři ulice, se nachází vchod na vyhlídku Top of the Rock. Nakonec jsme ji našli a rychle se dostali nahoru. Výtah vyjel 67 pater asi za půl minuty a stejně jako před deseti lety na stropě výtahu bylo video a zároveň bylo skrz něj vidět i trochu do vytahové šachty, jak rychle vyjíždíme nahoru.

Narozdíl od Edge, na Top of the Rock jsou větší mezery mezi skly a zcela nahoře dokonce terasa s volným výhledem. Díky tomu se tu dá mnohem lépe fotit. Je to tu prostě stejné jako před deseti lety při mé první návštěvě USA.

Na terase jsem si rychle našel místo s mně vyhovujícím pohledem na jižní Manhattan a rozhodl jsem si zde vystát záběry během západu slunce a nočního města. Během čekání kolem 18.45 začalo poprchávat, že jsem si i na chvíli vytáhl deštník. S obavami jsem sledoval zdejší dozor, jestli tak jako včera na Edge neuzavřou venkovní prostory. Naštěstí se tak nestalo.

Takže nakonec jsem takto asi od čtvrt na šest až do osmi stál pořád na jednom místě, ze kterého byl podle mne nejlepší výhled na jižní Manhattan, zejména Empire State Building a v dáli na Světové obchodní centrum. I proto mám jen jeden záběr v různých časech a sem tam v různých úhlech tak, jak postupně slunce zapadalo. V osm, kdy již kvůli světelnému smogu od města již nemohla být větší tma, obešel jsem ještě dokola vyhlídku a vyfotil si i ostatní strany. Ale prostě ta nejlepší, to je ta s Empire State Building, ta je prostě ikonická.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V osm hodin jsem vyhledal na vyhlídce Davida a shodli jsme se, že opravdu více se to tu už nezmění, a vydali jsme se zpět. Díky Express passu jsme nemuseli čekat frontu na výtah a byli jsme do dvou, tří minut na řadě. Díky tomu jsme Rockefelerovo centrum opouštěli krátce po čtvrt na devět a měli jsme neskutečnou kliku, když nám hned po příchodu na metro přijela opět linka E. Sjeli jsme s ní zpět na Queensbridge a vydali se zpět na hotel. Cestou jsem si vyfotil nyní večer již svítící nápis, který mi odpoledne jako první připomenul, že jdu vlastně místy, kterými jsem jednou či dvakrát jel autobusem během dubnové návštěvy New Yorku.

Na hotel jsme dorazili kolem tři čtvrtě na devět. Pro dnešek stačilo, zbývající dny již budou skutečně odpočinkové...

Dnes ujito 11,6 km.