Vídeň - květen 2018

Pátek 4. května 15.03

Po čase opět na cestě, byť tentokrát je to vlastně cesta z předměstí do centra, neb jsem se rozhodl vyrazit do Vídně. Využil jsem nabídky skutečně velmi výhodného zdarma ubytování, které se prostě neodmítá. Tož jsem po práci zamířil přímo na nádraží, kde teď čekám na vlak a sleduji okolní cvrkot. Ve Vídni se zdržím 3 dny, naplánoval jsem si zejména různá muzea fotografování, tak uvidíme, co z toho vyjde a jestli dojde i na pravý Wienerschnitzel.

16.01

S pětiminutovým zpožděním jsem vlakem vyjel z Brna. Cesta uběhla rychle, prostě Videň je fakt za rohem. V kupé se mnou byl kromě Češky Američan a indická rodinka. Američan si s Indy povídal, jak jsem vyrozuměl, byl na cestě do Vídně, odkud přes Budapešť pojede do Istanbulu, zatímco Indové byli na cestě z Norska do Chorvatska.
Po příjezdu na stanici Simmering jsem si koupil třídenní jízdenku, která mi postačí, protože na byt to mám z nádraží cca 700 metrů. No prostě pohoda. Byt jsem našel rychle, jen jsem si nějak spletl číslo a strkal jsem prvně klíč do zámku nesprávného bytu. :-D Ještě že nikdo nebyl doma a nevylezl. Naštěstí jsem si včas uvědomil svůj omyl a naše správný byt.
Poté, co jsem si chvíli oddychl, jsem se sbalil a zašel do nedalekého Sparu koupit něco na večeři. Teď jsem zpět na pokoji, relaxuji, píši tento deník a koukám na Strážce galaxie vol. 2 (zlaté HBO GO, že ho lze používat i v cizině).

Sobota 5. května

V pátek jsem odpadl již někdy o půl desáté a kupodivu spal až do pěti. Ačkoliv postel je pohodlná, nějak jsem se pořád v noci probouzel. Asi změna prostředí, dnes to snad bude lepší.
Po snídani v devět jsem se vydal na metro, který jsem jel na zastávku Stadtpark, odkud jsem se chystal zajít do Lukas Feichtner Gallery. Protože otevírala až v 10 a já měl půl hodiny čas, tak jsem nakoukl do toho parku a udělal pár fotek.

Krátce po desáté jsem přišel ke galerii, která však k mému překvapení byla zavřena, ačkoliv podle otevírací doby na dveřích mělo být otevřeno. Tak jsem se pomalu vrátil na metro a cestou kolem císařského paláce jsem zamířil do zdejší Národní knihovny.

Ta letos slaví 650 let od svého vzniku a pořádá několik výstav. Zašel jsem se podívat do barokní knihovny, kde byly do stropu tyčící se nádherné dřevěné regály plné historických výtisků. Podél regálů byly vitríny s ukázkami knih a starých tisků, přičemž to bylo řazeno chronologicky a tématicky zároveň. U každé vitríny byl vždy v němčině a angličtině text vysvětlující tehdejší dění kolem knihovny. Byla tam řada tisků ze 14. století, z nichž některé vznikly v Praze či Opavě. Byly tam ale i třeba dopisy Hannah Arendtové, Alberta Camuse či Sigmunda Freuda. V souvislosti s druhou světovou válkou bylo sděleno, že se jednalo o nejčernější období a že tehdejší ředitel knihovny v rámci možností udělal mnohé, aby některé tisky neskončily v likvidaci (byl tam kupříkladu i jeho dopis Adolfu Eichmannovi, kterého ředitel prosil o získání knihovny po jednom Židovi). Byla to fakt paráda, nádherná knihovna, výborně připravená výstavka, i když to nebylo nijak velké, zasekl jsem se tam na dvě hodiny.

Když jsem odešel z Národní knihovny, vydal jsem se směrem na Karlplatz, že se od tam vydám do OstLicht. Gallery for Photography. Cestou jsem minul muzeum Albertina a jak tam, tak celkově po cestě jsem něco nafotil. Stavil jsem se taky v jednom stánku na velký hot dog, či spíš prostě velký klobásek v bagetě, mooooc dobré. A spláchl jsem to Spritem.

Když jsem z Karlplatz přijel na Absberggasse, zamířil jsem do fotografické galerie. Je poněkud zapadlá, neboť se nachází v bloku budov používaných zřejmě pro nějaké umělecké školy, alespoň podle různých popisků a informačních cedulí tomu nasvědčovalo. Nakonec jsem to ale našel. Překvapilo mne, že vstup byl zdarma. Ve třech místnostech velkých tak 15 x 5 metrů byly fotografie Toma Jacobiho. Fotky to byly krásné a fakt jsem chvíli váhal, zdali si jeho knihu nekoupit, ale přece jen z nich až příliš číšila mrazivá prázdnota, že mne to tak nechytlo, abych si publikaci koupil. Fotky z výstavy bohužel nemám, protože tam byl zákaz focení, ale stačí zadat jméno fotografa do Googlu a hned se jich spousta zobrazí.
Z galerie jsem se vrátil na tramvaj, že se s ní vydám zpět na Karlplatz a ještě se krátce projdu po městě. V šalině mne málem sejmul jeden opilec – nastoupili dva už podnapilí chlapi a jeden si stoupl vedle mne. Jak ale šalina cukla, tak se na mne svalil, no naštěstí jsem to ustál. Tak se omlouval a pak naštěstí se uvolnilo místo, kam se svalil. No stane se, ale být sťatý už ve tři odpoledne? :-D
Když jsem přijel na Karlplatz, vzal jsem to kolem Albertiny ke Štěpánovi. Cestou jsem se vrátil v čokotéce, koupit nějaký ten dárek. Čokotéku vedly Rusky, které velmi mile mne přivítali a hned na začátku se zeptaly, jestli chci mluvím rusky, či chci-li mluvit německy nebo anglicky. Tak jsem anglicky řekl, že preferuji angličtinu, a abych jim udělal radost, přidal jsem:“Izvinitě, ja učil sa pa rusky v škóle, ale é to dvadcať gadóv.“ :-D Při platbě mne překvapilo, že nefungovala karta. Přitom den předtím jsem ji normálně použil ve Sparu. Toto není poprvé, co se mi to stalo, a není to moc příjemné, protože člověk pak musí pořád myslet na nějakou zálohu v hotovosti.

Po zaplacení jsem se rozloučil „Spasíbo, dasvidanija“ a šel ke Štěpánovi. No a tam fakt hlava na hlavě. Udělal jsem pár fotek a to vzal kolem Štěpána. A klasika: jen jsem zašel za jeho roh, lidi nikde, respektive jen sem tam pár cizinců. Prostě před vchodem samý turista, ale obejít si ten krásný chrám dokola, to ne. :-D Tak jsem si zezadu na chvíli sedl a kochal se tou krásnou gotikou, protože i zezadu ten chrám skýtá nádherná gotická okna a věže.

I když bylo před 16. hodinou, už jsem začal být unavený, přece jen jsem byl 7 hodin na nohou a pořád někde chodil. Šel jsem tedy na metro a jel zpět na byt, kam jsem si dal věci, a skočil si ještě něco nakoupit. Tam jsem natrefil na dalšího opilce, když jsem naopak do něj já málem narazil košíkem. Byl ale v pohodě, dívali jsme se na sebe, dávali si přednost, nakonec řekl „bite šén“ a začal něco říkal, až mi bylo líto, že neznalý němčiny mu nerozumím, protože to zakončil slovy „špás must sajn“, čemuž jsem setsakramentsky rozuměl.:-)
Teď už jsem na pokoji, píši deník, přetahuji fotky a plánuji zítřek. To bych si rád zašel na Gloriettu udělat nějaké to panorama Vídně a pak sjel do muzea fotografie Westlicht. Ještě jsem dostal tip na Belveder, tak si jdu zjistit, kde to je, myslím, že to zítra úplně v klidu vše stihnu.

Neděle 6. května

Zatímco včera mne přivítalo pošmourné počasí, dnes bylo od rána po celý den slunečno a nebe bez jediného mráčku. Z pokoje jsem vyšel už v 8 hodin a sjel šalinou na metro, kterým jsem jel k Schönbrunnu, respektive poblíž, kde jsem přestoupil na autobus a tím dojel ke Gloriettě. Jedná se o vyhlídkovou terasu, odkud je pohled na Vídeň. Je tam malá kavárna, kde jsem si dal vídeňskou kávu a trojúhelník Sachertortu.

Poté, co jsem si místo a okolí vyfotil, pomalu jsem sešel dolů k Schönbrunnu. Cestou jsem šel kolem Neptunovy fontány. Zkusil jsem i fotku zezadu přes vodopád na Schönbrunn.

Cestou parkem k zámku Schönbrunn jsem pak zaznamenal, jak se v něm řadí vedle sebe několik Číňaněk na focení. Vida, že nejen profesionální fotograf, ale i kolemjdoucí si je fotí, přidal jsem se, chtěje si zkusit nějaký ten portrét. Každý ať sám posoudí, jestli se aspoň trochu povedly.

Ačkoliv jsem to neplánoval, tak kvůli focení jsem se v Schönbrunnu zdržel a bylo asi půl jedné, když jsem odtam šel na metro. Měl jsem totiž namířeno do galerie fotografií WestLicht. Jde o protějšek OstLichtu, který jsem navštívil včera. Ze Schönbrunnu jsem tedy jel metrem na Burgasse-Stadthalle, kde jsem ale zaváhal, kudy do galerie. Podle mapy to mělo být jen cca 400 metrů, ale nikde jsem neviděl název ulice. Tak jsem raději vsadil na jistotu a vida, že jede zrovna tramvaj, rychle jsem se podíval, jede-li správným směrem. Měl jsem štěstí, tak jsem se svezl jednu zastávku a galerii rychle našel. Tentokrát nebyla v žádném bloku dalších uměleckých spolků, tak jsem vystoupil po schodech. Byl jsem zvědav, jestli zde se bude platit vstupné, či nikoli. U pokladny stály tři dívky, které mne uvítaly a na můj dotaz, mám-li platit vstupné, řekly, že vezmu-li si týdeník Der Standard, tak je vstup zdarma. Poněkud jsem nechápal, ale po včerejší zkušenosti se vstupem zdarma do OstLichtu jsem si řekl, že se asi prostě chtějí zbavit nadbytečných výtisků, tak jsem si výtisk vzal, hodil do batohu a jal se vydat na prohlídku.
Jednalo se o výstavu fotografií Augusta Sandera z 20.-30. let 20. století zachycují portréty lidi nejrůznějších profesí. Zároveň byly po hale vitríny s nejrůznějšími starými fotoaparáty. Jak jsem postupně šel halou, narazil jsem i na schody do menší místnosti nahoru, kde bylo několik fotografií Hanny Putzové. Po prohlídce fotografií jsem se zašel podívat to tamějšího knihkupectví. Už včera jsem váhal, zdali si koupit knihu Toma Jacobiho. Dnes jsem vyměkl a knihu si koupil a k tomu ještě knihu street fotografií New Yorku z 50. let a dříve.
Mimochodem, když jsem si v knihkupectví nacházejícího se nedaleko poklady prohlížel knihy, zaznamenal jsem, že nebyl jsem jediný zmatený. Za tu chvíli jsem zaznamenal 2-3 další návštěvníky, kteří se také zarazili nad tím, že vstup zdarma je, když si vezmou týdeník Der Standard. Jednoho Američana to natolik zmátlo, že žádný deník nechtěl a ptal se, kolik je tedy vstup. Slečny byly poněkud rozverné a řekly si mu o 18 euro, ale když Američan pro ně začal sahat do peněženky, zarazily ho a naznačily mu, ať si prostě ty noviny vezme a jde. Tak se tomu zasmál, vzal si jeden výtisk a šel si prohlížet fotografie.

Když jsem opustil galerii, svezl jsem se tramvají zpět na Burgasse-Stadthalle, kde zrovna stála tramvaj č. 18 jedoucí k Belvederu. Bohužel jsem ji nestihl. Tak jsem se podíval do jízdního řádu, podle kterého další měla jet za asi deset minut. Po deseti minutách přijela tramvaj, nastoupil jsem, tramvaj se rozjela, aby dojela na další zastávku a ukázalo se, že je to konečná. Ano, já tupec jsem špatně pochopil jízdní řád a jel opačným směrem. A aby absurdita chvíle byla dokonalá, tak ta zastávka byla vzdálená asi jen 20 metrů.
Tak jsem vystoupil a na tutéž tramvaj si počkal asi pět minut. Pak jsem už konečně dojel k Belvederu. Jedná se o krásný park, na jehož horním a dolním konci je něco jako zámeček sloužící jako galerie.

Koupil jsem si vstupenku a šel nejdříve do horního komplexu. Tam byla výstava obrazů zejména Gustava Klimta, ale i dalších malířů z doby empíru, expresionismu, kubismu a dalších moderních směrů jako např. Monet, Manet, Kokoschka, Fila.

Po prohlídce horní části Belvederu jsem parkem sešel do toho spodního, kde byla výstava kreseb Klemense Brosche. Fascinovala mne jeho smysl pro detail, kdy do posledního lístku namaloval louku, nebo do posledního detailu nakreslil různé předměty, ale i osoby.

Po prohlídce Broschových děl jsem zamířil do druhého křídla, kde nemalá část expozice byla věnována českým malířům jako Fillovi, Kubištovi, ale i Zrzavému, Procházkovi či i Josefu Čapkovi. Do této části expozice jsem přišel ve chvíli, kdy tam menší skupinku německy hovořících návštěvníků prováděl nějaký evidentně zapálený milovník umění. S notnými emocemi komentoval jednotlivá díla. Prve jsem jej se skupinkou neviděl a jen jsem slyšel, jak jeho hlas nabírá na intenzitě, až najednou doslova zpíval. Však se opodál stojící dozor usmíval.

Když jsem vyšel z dolního Belvederu, zjistil jsem, že je již téměř 16 hodin. Už jsem těch 8 hodin cítil v nohou a tak jsem byl rád, že hned před Belvederem byla zastávka tramvaje jedoucí přímo k mému bytu. Po chvíli čekání tramvaj přijela, tak jsem do ní nasedl s tím, že se cestou na pokoj stavím ve Sparu nakoupit si něco na večeři. Jaké však bylo mé překvapení, že bylo zavřeno. Rakušané evidentně nemají v neděli otevřeno. A já přitom od rána měl jen tu kávu se Sachertortem a půl litru limonády. Protože jsem si cestou tramvají všiml, že pár zastávek opodál je nějaká pizzérie, kebab apod., vrátil jsem se pár zastávek, koupil si pizzu a něco na pití a konečně se vydal na pokoj.

Zítra mne čeká poslední den. Postupně si věci již balím do kufru, abych se zítra jen rychle dobalil. Píši nyní deník, k tomu mám přes HBO GO puštěné Strážce galaxie a zespodu ze silnice pod okny sem doléhá hluk projíždějících aut. Před chvílí projelo nějaké s houkačkou, zřejmě hasiči, každopádně měli zvuk jak když jódluje Tarzan (to jako fakt??? no znělo to tak!). Zítra toho mám naplánováno méně. Nejdříve chci jet do Kahlenbergu, kde je prý také hezká vyhlídka na Vídeň. Pak mám namířeno do House of Photography. Protože tam otevírají až ve 14 hodin, uvidím, jak to vyjde časově, jestli mezi Kahlenbergem a fotogalerií nesjedu do třetí části Belvederu. Jestli jsem dobře pochopil, tak ta jízdenka mi stále platí, byť byla koupena dnes. No uvidíme…

Pondělí 7. května

Dnes jsem se probudil někdy před šestou hodinou. Krátce po půl osmé jsem odešel z bytu, šel pěšky na metro, kterým jsem s jedním přestupem dojel na konečnou linky U4 Heilingenstadt. Zde jsem přestoupil na autobus 38A, kterým jsem se vydal do Kahlenbergu, odkud má být vyhlídka na Vídeň. Cestou jsem ale trochu zazmatkoval, když jsem vystoupil asi o pět stanic dřív. Měl jsem zafixované, že linka má končit na velkém parkovišti a tam, kde jsem vystoupil, byla vyhlídka i to parkoviště. Brzy jsem si ale uvědomil svůj omyl a hned dalším autobusem, který jel za 10 minut, jsem konečně dojel na Kahlenberg. Kromě kostela se tam nachází i soukromá univerzita a hotel s restaurací a terasou. Právě z ní je výhled na Vídeň.

Protože jsem od rána nesnídal, tak jsem si poté, co udělal pár fotografií, objednal kávu a sendvič. Na terase bylo v tu chvíli jen pár turistů, byl tam krásný klid, ptáčce zpívali, výhled na Vídeň, no prostě paráda. Setrval jsem tam asi tak hodinu a poté si šel ještě zkusit vyfotit tamější kostel. Přitom jsem byl svědkem scény, kdy si tam nějaký Američan vytáhl drona s kamerou a sotva jej nechal vzlétnout, už k němu přiběhl nějaký rakouský cyklista a jak nepříčetný na něj začal německy křičet, že to se nesmí a kdoví, co všechno ještě. Přiběhl tam i čísník, který se snažil vše uklidnit a normálním hlasem Američanovi vysvětlil, že na veřejném prostranství je používání dronu zakázáno. Američan se omluvil, nechal dron přistát a byl klid.

Z Kahlenbergu jsem autobusem sjel zpět na Heilingenstadt, ze kterého jsem se znovu vydal k Belvederu s tím, že navštívím třetí část nazvanou Belveder 21. Naneštěstí byl ale Belveder zavřen. Musel jsem to oželet a hlavně jsem musel vymyslet, co dál. Měl jsem totiž v plánu být v Belvederu 21 asi do 14 hodin a poté sjet do jedné fotografické galerie. Ta však ale měla otevírat až ve 14 hodin. Nakonec jsem se rozhodl vrátit se na linku U4, tou jsem jel na Karlsplatz, ze kterého jsem pěšky došel do Albertiny. Tam jsem byl na Velikonoce, ale tehdy jsem stihl jen návštěv výstavy obrazů Keitha Haringa a fotografií vybraných ředitelem Albertiny. Přitom tam zbývalo ještě dost k vidění. Zakoupil jsem si tedy lístek a prošel zbytek Albertiny. Zejména jsem se zdržel ve 3. patře, kde byly vystavena řada obrazů moderního a avantgardního umění. Byly tam obrazy od Moneta, Klimta, Kokoschky, byl tam zastoupen favismus, impersionismus, no prostě stálo to fakt za to.
Mimochodem v jedné z místnosti s obrazy Pabla Picassa byla zrovna nějaká škola na exkurzi. Paní učitelka dětem něco k obrazům vyprávěla, děti se aktivně hlásily a všechny byly výkladem zaujaty. Zato když jsem pak později sešel k Haringovým obrazům, tak tam naopak gymnazisti, polovina vůbec výklad neposlouchala, druhá polovina otrávené obličeje. Klasika! :-D

Na témže patře ve druhé straně budovy byla výstava fotografií, tzv. Director´s Choice, tj. výběr ředitele Albertiny. Byla tam řada fotografií z počátku 20. století, nejvíce mne však zaujaly fotografie z USA z 40. - 50. let.

Z této části výstavy jsem sešel o patro výš, kde byla možnost sám si projít prostory, které využívala císařská rodina. Byly to opravdu přepychové místnosti, zvláště ty sytě žluté byly zajímavé.

Z těchto prostor jsem pak šel do protější chodby, kde se nacházela výstava akvarelových obrazů. Zde už se na mne začala podepisovat únava, protože jsem to vcelku rychle prošel, ačkoliv tam byla řada hezkých obrázků, zejména výjevů z života ve městě nebo přírody.

Po projití akvarelových obrazů jsem zamířil do poslední expozice s obrazy Marthy Jungwirth. No, obrazy… snesu hodně, ale tohle byly fakt patlanice, které běžně udělá dvouleté dítě. Však tam taky nebyla ani noha a i já udělal čelem vzad a šel pryč.

V podzemí se pak nacházely prostory s výstavou obrazů Keitha Harringa. Byla to opravdu výborná přehlídka jeho tvorby včetně obrazů, které maloval v newyorské podzemce. Ty však zde na fotografiích nemám, protože byly zasklené a nešlo je kvůli odrazu ve skle vyfotit. Jedna z místností pak byla tmavomodrá s obrazy, které Harring maloval fosforeskující barvou.

Před Albertinou jsem si udělal pár fotek a pak již zamířil zpět na metro, abych se vydal do fotogalerie. K mému překvapení však byla zavřena. Prostě dnes jsem měl smůlu – nejdříve zavřený Belveder 21 a nyní i ta fotogalerie. Rozhodl jsem se to pro dnešek zabalit, sedl jsem na metro a jel zpět na pokoj. Ostatně už jsem byl nějaký sedm hodin na nohách. Cestou domů jsem si nakoupil, na večeři si dal pizzu a jal se pomalu balit. Snad se mi vše podaří do batohu naskládat…

Úterý 8. května

Ráno jsem se probudil již někdy ve 4, tak jsem se dodíval na zápas NHL a dobalil se. Zase to bylo tip ťop, ale nějak jsem věci do batohu a kufru dostal. Prostě zase jsem si musel koupit nějakou tu knihu... Vlak mi jel ze Simmeringu o půl sedmé a byl poloprázdný. Takže naprosto pohodlná cesta do Brna, kam jsem přijel krátce po osmé...