Neděle 3. září 2017

9.31

Ráno jsem se probudil kolem půl sedmé a už pršelo. Teď je půl desáté a slejvák pokračuje. Ale to mi nevadí, protože na dnešní den (a i následující) mám naplánovany návštěvy muzeí. Protože je neděle, všude se otevírá nejdříve v deset, v jedenáct. Proto odpočívám na pokoji a tak za půl hodiny se vydám na metro, abych si zajel do New-York Historical Society, kde by měla být výstava obrazů zachycujících scény z první světové války. Uvidíml, jak dlouho se tam zdržím, když vyjde čas, tak zajdu do hned vedle nacházejícího se American Museum of Natural History. Kdysi jsem tam krátce byl, letos tam má být mj. expozice o velrybách.

10.23

Dnešní jízda metrem byla po čase přehlídkou individuí. Nejdříve z druhého vagónu přišel chlápek, představil se a začal něco rychle drmolit, že i místní se po jeho odchodu na sebe podívali a smáli se. A sotva ten chlápek vystoupil z metra, přišel z druhého vagónu bezdomovec s vlasy nemytými, že už se mu slepily a vypadaly jako dredy (nic proti alternativní mládeži;-)). A to jsem teprve ujel asi šest stanic. Co mne asi čeká na dalších?

18.31

Právě sedím v metru a jedu zpět na pokoj. Před chvílí v závěru dne jsem v podzemce potkal ještě jednoho týpka. Scházel jsem po schodech napravo a on vyšel zpoza rohu proti mně v protisměru. Vyhnul jsem se mu, ale on přesto se lekl, nahlas zahrčel, třikrát na místě zadupal nohama a šel dál. :-D
Newyorská podzemka je fakt svět pro sebe. Běžně tu na zastávkách hrají hudebníci, dnes jsem minul kapelu, co tu měla komplet vybavení včetně zesilovačů. Včera naopak na jedné ze zastávek tak dvacetiletý maník, dva bílé kbelíky a už do toho pral, ale dobrý byl. A zrovna teď v 18.39 zastavilo metro na stanici Fulton, otevřely se dveře a do vagónu se linula zvuk kytary. A v první den příjezdu zas na zastávce o úroveň výš zpíval nějaký tenor.
Pak tu ale člověk potká různé týpky, jako třeba před lety nějaký chlapík s dřevěným křížem pokrytým zrcátky a na celý vagón spustil něco jako, že mu svět zkazil sestru nebo co. Nebo předevčírem vejde do vagónu chlap a začne pokládat na sedadla balení papírových kapesníčků s nějakou zelenou cedulkou. Mrknu na ni a tam, že je sám otec s děckem na krku a že prosí o almužnu. No budiž, ale to by druhý den cestou z Coney Islandu nesměla nastoupit ženská a pokládat na sedadla balení papírových kapesníčků se zelenou cedulkou, že je matka samoživitelka s dvěma dcerami na krku. A včíl mudrujte…
Šílená práce také musí být prodavačem v kiosku na zastávce. Na některých zastávkách jsou prostě nebo jako stánky s novinami, kde prodávají i chlazené nápoje a drobné sladkosti. Klobouk dolů před těmi prodavači, že v tom vzduchu vydrží celý den.

20.04

Tak nakonec dnes ještě jeden týpek - zrovna když jsem čekal u Číňana na kuřecí křídla s rýží, vešel dovnitř nějaký mládenec a něco ke mně začal drmolit, že je mírumilovný člověk a že je herec. Nechápal jsem, proč mi to říká, ale na žebráka nevypadal. Pak se mne zeptal, odkud jsem a na mou odpověď povídá: "Czechoslovakia?" Povídám mu, že Czech Republic, a on se podíval nechápavě. Tak mu říkám, že Československo už čtvrt století neexistuje, čemuž se podivil "A co se stalo?". Tak jsem mu to vysvětli a on začal mluvit o filmu Eurotrip, prý že v tom hrál, no nechytal jsem se, ztrácel jsem se v tom, proč mi to všechno říká, nakonec jsme si ťukli pěstí a odešel. Co na to řící? Brooklyn, baby! :-D

No a co jsem tedy vlastně celý den dělal? Kolem desáté hodiny jsem jel do historického muzea na výstavu obrazů zachycujících první světovou válku. Ačkoliv metro přijelo oproti jízdnímu řádu o dvě minuty dříve, tak na místo dojel s dvacetiminutovým zpožděním - prostě v NY se na jízdní řád nehraje. Už když jsem vycházel z metra, tak v něm začínala dlouhá fronta k American Museum of Natural History, kam jsem chtěl jít později. Minul jsem frontu a došel do historického muzea, kde u vchodu proběhla obligátní kontrola baťůžku - je zajímavé, že v některých muzeích tato kontrola probíhá, v některých nikoli.
Hlavním důvodem mé návštěvy byly ty obrazy, takže jsem ihned zamířil do místnosti, kde se nacházela řada obrazů, na kterých američtí malíři zachytili hrůzy první světové války. Někteří z malířů se války zúčastnili, někteří své obrazy vytvořili po ní. Drsné byly dva obrazy zobrazující krutosti německých vojáků, kteří například mladému muži uřízli obě ruce u zápěstí. U obou obrazů byl V muzeu New York Historical Society, že údajně někteří Němci opravdu tak krutí k zajatcům či obyvatelům zabraných území skutečně byli. Obrazy byly doplněny nejen popisky, ale i velkými panely shrnující jednotlivá údobí války - začátek, průběh, válečná zranění a oslava konce války. Obrazy byly zároveň do jednotlivých sekcí tématicky rozřazeny.
Ač to byla výstava malá, byla zajímavá a některé obrazy mne zaujaly natolik, že jsem si je aspoň mobilem zaznamenal.

Neměl jsem v plánu se v muzeu dále zdržovat, přesto jsem vyjel do čtvrtého patra, že aspoň to rychle projdu, jestli mne tam něco nezaujme. Ve čtvrtém patře byla například malá výstava fotografií Editty Shermanové specializující se na portréty. Ze známých osobností tam byly například portréty Henryho Fondy, Christophera Plummera, Charltona Hestona či Anthonyho Quinna. Kromě toho tam byla výstava starých lamp, užitého umění ze stříbra a různých předmětů z různých dob, ale do těchto expozicí jsem nešel. Místo toho jsem sjel o patro níž (ano, výtahem, protože tam prostě pro veřejnost nebylo zpřístupněno schodiště), kde hned v úvodní hale před výtahem byla řada fotografií prezidenta Kennedyho - fotografie z dětství, mládí i politických začátků včetně období prezidentství i z nešťastného 22. a 23. listopadu v Dallasu. Bylo zajímavé sledovat Američany kolem, jak evidentně si ho považovali a věnovali této části expozice pozornost. Byla tam mimochodem i fotografie Kennedyho potřásajícího si pravicí s tehdy 16letým Billem Clintonem.

Po prohlídce muzea jsem si skočil na oběd. Před muzeem i naproti přes silnici u Central Parku byla řada pouličních stánků. V jednom jsem si objednal Philly Cheese Steak, což je v housce na hot dog vložený plátek masa se sýrem a k tomu jsem si tam nechal dát rajče a salát.

Po tomto rychlém obědě jsem šel o pár metrů dál k přírodovědnému muzeu American Museum of Natural History. Od jeho vchodu se táhla alespoň 150metrová fronta, že jsem na chvíli zaváhal, ale vida, že celkem rychle postupuje, zařadil jsem se na její konec. A opravdu to šlo rychle, trvalo to ani ne pět minut byl jsem v hlavním vestibulu. Namísto čekání na vstupenku ve frotně jsem zamířil k automatu, kde jsem si lístek koupil sám a vybral si i dvě představení - jedno se jmenovalo Dark Universe a druhé byl 3D film o velrybách.
V roce 2014 jsem do muzea nakoukl, ale tehdy jsem tam byl tak hodinu, dvě, všechno bylo tehdy ve spěchu. Tentokrát jsem tam strávil asi 4,5 hodiny a odcházel jsem notně zklamán. Předně tam bylo neuvěřitelně nacpáno, vůbec nebyl klid si pročítat popisky, protože tam byl neuvěřitelný hluk a chaos. Orientace v budově je katastrofální. I když jsem měl plánek budovy, stejně jsem podle něj nic nenašel a kde to jen šlo, ptal jsem se raději zřízenců, kde najdu kino a kde planetárium. Neskutečně mne to otrávilo, že jsem šel jen na ta představení a pak jen zašel do čtvrtého patra na kostry dinosaurů.
Katastrofální byla i organizace představení. Na Dark Universe jsme před planetáriem čekali asi čtvrt hodiny, než nás začali pouštět do výtahu, kterým se sjelo do vestibulu, kde jsme ve tmě namačkaní čekali další čtvrt hodinu. Když konečně otevřeli dveře do planetária, viděli jsme odcházet skupinu z představení před námi. Takže dalších deset minut čekání. No prostě naprosto neumětelská organizace vedoucí k tomu, že návštěvníci zaplatí nemalou částku za lístky a pak ještě půl hodiny někde stojí namačkaní.
Vlastní představení bylo nudné, že jsem u něj málem usnul. Nad hledištěm byla velká kopule, na kterou promítali Vesmír. V tomto ohledu byl dojem pohledu na hvězdnou oblohu skutečně výborný, ale celých dvacet minut představení bylo pořád koukání do nebe a přibližování té či oné hvězdy nebo planety. Bylo to hrozně monotónní...
To dokument o velrybách byl výrazně lepší. I zde byl trošku chaos - po zkušenosti s planetáriem jsem šel raději už půl hodiny předem ke kinu, abych chytl dobré místo. I zde ale nakonec celé představení začalo se čtvrthodinovým zpožděním. Ale stálo za to. Byl to dokument o životě velryb, v tom 3D to bylo opravdu sugestivní. A navíc komentář byl namluven mým oblíbencem Ewanem McGregorem (Renton z Trainspottingu).
Po skončení představení jsem se vydal do čtvrtého patra za dinosaury. Všiml jsem si, že v muzeu jsou sice výtahy, ale stály u nich fronty a troufnu si říci, že než si lidé vyčekali frontu, byl jsem už dávno nahoře pěšky. :-D Takže jsem vyběhl po schodem nahoru a hned v první místnosti v životní velikosti kostra tyranosaura rexe a brontosaura. Něco neskutečného. A takto tam byly kostry i řady dalších dinosaurů - bez mučení se přiznávám, že jejich jména neznám, ale bylo tam prostě všechno možné, co člověk zná z Cesty do pravěku či Jurského parku.

Tohle patro napravilo trochu můj dojem z muzea, ale jen do té doby, než jsem tu místnost opustil, protože navzdory plánu budovy jsem v ní opět zakufroval. Nakonec jsem ale východ našel a vypadl ven. Jak osvěžující bylo dostat se na čerství vzduch z té nevyvětrávané budovy. Šel jsem to oslavit do nedalekého stánku limčou a hot dogem. Sedl jsem si s tím na nedalekou lavičku, najedl se a vyrazil na metro jedoucí na Times Square. Ačkoliv táhlo na půl šestou, rozhodl jsem se sjet ještě do obchodu s komiksy. Včera jsem si vypsal pár titulů, po kterých jsem se chtěl podívat, ale nic neměli. Přesto mne tam něco zaujalo, tak jsem zaplatil a definitivně šel na metro směr pokoj. Měl jsem kupodivu kliku, protože v podstatě hned po příchodu na nástupiště přijela expres linka A, kterou jsem se rychle přesunul do Brooklynu. Tam jsem vystoupil na zastávce Utica, abych si odchytil linku C, která narozdíl od linky A zastavuje na stanici u mého pokoje. A kupodivu do půl minuty přijelo i druhé metro, takže v podstatě z centra jsem se dostal k sobě za dvacet minut. Cestou na pokoj jsem si koupil pití a u Číňana kuře s rýží. Teď jsem na pokoji a už víc jak hodinu poslouchám zvenku hlasitě hrající reggae - asi je tam nějaká párty, no jestli to bude hrát celou noc, tak to bude fakt peklo... (nic proti reggae, ale rád bych se v klidu vyspal...)



Předchozí strana        Úvodní strana        Následující strana


Copyright © Jiří Kratochvíl 2017