Sobota 20. prosince 2014

Dnes jsem vyrazil na druhou solo cestu do New Yorku, kde hlavními body programu je zajít na zápasy New Jersey Devils - prostě vidět Jágra v NHL na živo.
V poledne jsem vyjel směr Vídeň, kde přespím a z jejíhož tamějšího letiště poletím do New Yorku. Samotná cesta do Vídně by nebyla nijak zvláštní, kdyby se nezbláznilo počasí. V New Yorku podle předpovědi má být kolem 3-5 C, takže podle toho jsem samozřejmě oblečen a v podstatě jarní teploty v Brně i Vídni mi daly zabrat. Jinak mile mne překvapilo fungování vídeňského S-Bahnu - dosud jsem s ním nejel, ale pro pohyb z centra do okrajových částí Vídně velmi urychlil, první vlak do Rennwegu byl poloprázdný, druhý k hotelu byl plnější, neboť je na trase k letišti.



Pár minut po čtvrté odpoledne jsem už byl v hotelu, skoro na hodinu jsem se natáhl do vany, abych relaxoval, a pak se natáhl (tak mne to dnešní cestování zmordovalo), přes Skype jsem zavolal Vladimírovi, dal si jedno chlazené z minibaru na pokoji a teď relaxuji u online archivu s Šípovou Všechnopárty.





Neděle 21. prosince 2014

9.17 středoevropského času - Jako před každým odletem nervičky trošku pracují, takže spánek byl trošku přerývaný. Vstal jsem ráno v šest a šel se nasnídat, vzal jsem to dietně - dvě kaiserky, šunku, sýr a k tomu pomerančový džus.



Pak jsem se už sbalil a vydal se na nádraží S-bahnu, vzdálené asi 500 m, takže v pohodě. Ráno ale bylo větrno, takže se nešlo zrovna příjemně, naštěstí na nádraží mají přímo na peroně nekuřácký prosklený prostor, kam jsem se schoval. V půl osmé mi přijel S-bahn, byl vcelku plný, cestující na letiště evidetně preferují levnější cestu (z centra na letiště S-bahnem je to cca 3 eura, přímým vlakovým spojem pro letiště (tuším Airport City nebo tak nějak se to jmenuje) to stojí cca 11 eura.



Odbavení proběhlo velmi rychle, palubní lístek jsem si vyjel z mašiny sám, u odbavení jsem byl mezi prvními, tak jsem snad čekal jen tři minuty, než jsem odevzdal bágl, u sebe jsem si nechal baťůžek s notebookem, foťákem a tak. Za zbylá eura jsem si koupil na pití vodu a teď už sedím u "gatu” a čekám na odlet. Mají to tu přehledné, u každého gatu několik boxů se zásuvkami, kde si člověk může dobít mobil, připojit notebook, wifi je tu zdarma a rychlá.. Next stop: New York…



19:02 EST (1:02 středoevropského času) - Jsem na pokoji. Cesta to byla dlouhá (9 hod 40 min), ale vcelku rychle to uteklo. Z Vídně jsme se odlepili někdy v 10:50 a vzali to přes Německo a Francii, zespodu lízli Británii a pak už nad Atlantikem až ke kanadskému pobřeží, podél něhož pak na jih do New Yorku. Během letu jsem se díval na filmy (Lov lososů v Jemenu, Harry Potter a kámen mudrců, Hříšný tanec), hrál nějaké počítačové hry apod.



V New Yorku jsme přistáli v cca čtvrt na tři, chvíli jsme ale rolovali po ranveji, než jsme definitivně vystoupili. Zatímco na jaře jsme byli na imigračním odbaveni za deset minut, tentokrát to bylo na hodinu. Tamější úředníci se snaží, ale těch přijíždějících je velké množství. Dokonce se najednou halou rozhlehlo "Doctor, please, doctor”, když tam jedno děvčátko zkolabovalo, matka s ní v náručí kolem mne doslova prolétla… A to jsou současné fronty před imigračním ve srovnání s tím, co se dělo na přelomu 19. a 20. století, procházka růžovým sadem.
Sám jsem měl trošku pech, protože když jsem přišel na řadu, tak úředníkovi se rozbilo razítko, asi na pět minut někam zmizel, aby mne pak odbavil a přepážku zavřel. Ale byl přjemný, když se mne zeptal, co jedu do NY dělat, a já mu odpověděl, že jdu na hokej, tak se zarazil a zeptal se na zápasy. Když jsem mu vysypal přesná data i protivníky, evidentně pochopil, že mu nelžu, a začal se smát, zvláště když jsem mu vysvětlil, že jdu hlavně na Jágra.
Po odbavení jsem chvíli čekal na batoh, který byl dopraven bez poskvrny, takže jsem se sbalil a vydal na metro. Překvapilo mne, že již zřejmě zrušili lístky na týden, protože při nákupu jízdenky se zobrazily pouze možnosti, jakou částku dolarů si dobiji na kartu. Budu muset jízdy metrem lépe promýšlet, abych moc neutratil.
Cestu do pronajetého bytu už jsem znal, takže bez jakýchkoliv stresů jsem dorazil k domu, našel klíče na svém místě a dostal se na pokoj. Jen jsem hodil věci na postel a šel jsem do krámku přes ulici si nakoupit něco k pití a zítra na snídani a naproti na rohu u Číňanů na večeři smažená kuřecí křídla s rýží za 5,50, což je tu pakatel.



Teď je 19.20 (1:20 středoevropského času), už jsem vzhůru 20 hodin a ještě bych měl tak tři vydržet, abych se lépe aklimatizoval a šel spát v cca 22.00 zdejšího času. Sám jsem zvědav, jak se tentokrát zaklimatizuji…




Pondělí 22. prosince

Nazvdory předsevzetí jít spát až v 22 hodin jsem usnul už v osm. V jednu ráno jsem se probudil a pak to bylo přerušované - chvíli vzhůru, chvíli spánek, než nakonec někdy v půl paté ráno jsem konečně znovu pořádně zabal a spal až do sedmi. Takže jsem se probudil nakonec odpočatý, zatím nejlepší aklimatizace.
Po snídani jsem jel na jižní Manhattan. Přitom nastala zvláštní situace, když jsem se snažil vyřešit jízdenku na metro - získat týdenní jízdenku bez omezeného počtu jízd. Zdejší systém metra funguje tak, že již existující jízdenku mohu dát do automatu a dobít na ni peníze. Jaké však bylo překvapení, když se mi stále po vložení karty do přístroje nezobrazovala na displeji přístroje tlačítko pro onu týdenní jízdenku. Hned jen pár metrů od automatu byla budka se zaměstnankyní metra, která tam poskytuje informační služby a také prodává jízdenky. Nastala však paradoxní situace, když mi řekla, že to má fungovat, když jsem jí řekl, že to nejde, pokrčila rameny a něco řekla, vyznělo to jakože mám prostě smůlu. Naštěstí se zrovna u automatu objevila jedna slečna, která mi ochotně poradila a hlavně mi vysvětlila - a zde se divím, že mi to neřekla ta zaměstnankyně metra - že mám-li na kartě peníze, nelze ji přenastavit na bezlimitní. Pak mi pomohla vytvořit novou kartu, takže teď mohu jezdit bez limitu. Původní kartu jsem si schoval, využiji ji na zbylé dny po uplynutí sedmidenního limitu.
Po této histroce jsem nastoupil na metro a jel na stanici Chambers Street, odkud jsem šel pěšky na Franklin Street, kde se nachází požární stanice, jejíž vnější vchod v 80. letech využili filmaři ve filmu Ghostbusters (Krotitelé duchů).



Stanici jsem si vyfotil a vydal se na sever na roh Bedford Street a Grove Street. Na rohu těchto ulic stojí dům s kavárnou v přízemí, který byl v seriálu Přátelé vydáván za místo, kde se hrdinové seriálu scházeli. Již jsem tam byl loni, ale tehdy se mi to moc nepodařilo dobře vyfotit, tak jsem se to pokusil napravit dnes. A nebyl jsem tam sám - když jsem tam přišel, tak si dům fotil postarší německý pár. Pak se tam začaly fotit dvě slečny, tak jsem se jim nabídl, že je vyfotím, za což byly rády, prohodily jsme pár slov, byly z Británie a když padla jména jako Chelsea, Petr Čech, tak hned věděly, odkud jsem. No a pak tam byla ještě skupinka Španělů, s jedním jsem prohodil pár slov, pokusili jsme se dohledat i dům, ve kterém v seriálu Přátelé měl bydlet Ross a naháč, ale bohužel se to nepodařilo, tak snad se tam ještě během pobytu dostanu a najdu jej.



Následně jsem se vydal najít uličku Washington Mews, o níž jsem slyšel v jednom televizním dokumentu o New Yorku jako o jedné z nejtišších uliček uprostřed Manhattanu. Tamější obyvatelé si ji chrání dokonce tak, že ji mají na obou koncích opatřenou vstupními branami, kterými mohou volně procházet pěší, nikoli však majitelé aut, respektive do uličky mohou vjet jen její obyvatelé. Při cestě do této uličky jsem si nemohl nevšimnout svérázné vánoční výzdoby baru Jekyll and Hyde, kdy nad tento název umístili obrázky sobů, respektive jejich koster.:-)



Poté jsem již dorazil do zmíněné uličky Washington Mews, která skutečně je ztichlým místem uprostřed jinak hlučných okolních ulic, zvláště Broadwaye. Pořídil jsem v ní několik snímků - ulička je tvořena nízkými domy, max. s jedním, dvěma patry, na jejímž konci ústícím na Broadway se dokonce nachází budova francouzských studií a naproti tí Deutsche Haus, kde se podle popisků na dveřích pořádají různé kulturní akce seznamující Newyorčany s německou kulturou.



Po prohlídce uličky jsem si zajel na jižní cíp Manhattanu - South Ferry - odkud jsem si zdarma zajel parníkem na Staten Island. Cestou se jede kolem Sochy svobody, tak jsem si ji vyfotil, stejně jako z dálky jih Manhattanu. Na Staten Islandu jsem pořídil pár snímků pobřeží a jel zpět. Přitom mne překvapily dvě věci. Předně si v USA velmi uvědomují riziko zanesení eboly do jejich země natolik, že na lodi byly plakáty o této nemoci včetně záruky, že bude-li mít příznaky eboly ilegální imigrant, nemusí být toho, že by se jej lékařský personál na toto ptal. No a druhým překvapením bylo, když jsem na lodi zahlédla plakát na hřbitov, a to moravský (Moravian). To mne samozřejmě zaujalo a jak jsem se pak pídil z různých zdrojů, stojí za tím hřbitovem bratříci, co kdysi prchli z Moravy do Holandska, odkud se dostali do USA.



Přece jen už jsem v tom chladném počasí začal pociťovat únavu. I proto jsem nakonec vypustil plánované focení brusliště na jihu Central Parku. Místo toho jsem zajel na 96. ulici, kde jsem se zašel podívat na tenisové kurty v Central Parku. Loni v létě jsem tam chodíval na závěr každého dne si sednout na lavičku, číst si nebo sledovat tenisty. Nyní však v Central Parku panuje melancholická nálada - kurty až na jeden zely prázdnotou, na nich popadané listí, kolem skoro ani noha, holt po sezóně.



Od kurtů jsem si zajel do obchodu s komiksy, nějaké si koupil a jel zpět na pokoj. Na večeři jsem si koupil pizzu, s jejíž velikostí jsem to trošku přehnal, takže mám aspoň zbytek na zítra na oběd. Zítra nastává totiž den D - jedu na zápas Jágrem, Devils hrají s Carolinou. Takže plánuji vzít zítřek relaxačně, abych na vlastní zápas nebyl utahaný - začíná v sedm, budu rád, když se do půlnoci dostanu na pokoj. Proto zítra dopoledne si udělám maximálně krátkou procházku po okolí mého bydliště a budu spíš odpočívat. Před hokejem si jen zajdu do muzea komiksu (aspoň mají mít otevřeno) a pak už na hokej. Jsem zvědav na cestu, musím na Penn Station najít ten vláček, co jede do New Jersey, kde se zápas koná.





Úterý 23. prosinec

Sen se stal skutečností – viděl jsem naživo v NHL hrát Jardu Jágra. Ale popořádku...

Dopoledne jsem se rozhodl odpočívat, tak jsem se povaloval, četl si nově zakoupený komiks, k tomu si na YouTube pouštěl Malého pitavala z velkého města a proč ne?! Mám přece dovolenou.:-) Před polednem jsem dokonce ještě na hodinku usnul, že jsem se probudil tak tak před časem odjezdu do města, který jsem si stanovil.
Před zápasem jsem se rozhodl zajet si do newyorského muzea Society of Illustrators, kde bývají pořádány různé výstavy kreslířů, aktuálně dětských knih. Bylo zajímavé sledovat, jak jednotliví ilustrtoři volí různý styl, přičemž stále mají na paměti cílového čtenáře – dítě. Obrázky byly pestré a vtipné, až mi bylo líto, že se tam nesmí fotit. Uprostřed výstavní místnosti v přízemí byly navíc stojany s knihami, z nichž ukázky vyvěšené na zdech pocházely, dokonce si pár dětí hned sedlo na koberec a četlo si (zvláště jedna malá holčička byla taková upovídaná a učená, když předčítala ostatním dětem:-)). Milým překvapením bylo zastoupení i českého autora (nebo dnes spíš už asi Čechoameričana?) Petra Síse, konkrétně jeho obraz Malého prince. A ještě větším překvapením pro mne bylo, když v podzemní místnosti, kde výstava pokračovala, pouštěli animovanou pohádku "Why Mosquitoes Buzz In People's Ears", který v roce 1984 natočili Američané ve spolupráci s Krátkým filmem Praha (holt česká animovaná škola měla (a doufám, že stále má) svou kvalitu a renomé).
Z výstavy jsem již jel na vlakové nádraží New York Pennsylvania Station, kde jsem si zakoupil lístek na vlak do Newarku, kde se nachází hokejová hala týmu New Jersey Devils. S časem jsem to však poněkud špatně odhadl, takže jsem tam dorazil už někdy ve čtyři odpoledne, zatímco halu měli otevřít až v šest. Přitom bylo chladno a mrholilo, prostě sychravo, žádné počasí na procházky. Po malém zakufrování, kdy jsem se vydal hledat halu přesně na opačnou stranu, než stojí, jsem nakonec k ní dorazil, tak jsem chvíli kolem ní bloumal, než jsem přišel na hlavní třídu Newarku. Potřeboval jsem se zahřát, tak jsem zapadl do jednoho fast foodu, kde jsem si dal poctivou kuřecí polévku s nudlemi (a když říkám poctivou, tak fakt poctivou, velké kusy kuřete, lžíci jsem do toho zapíchl a stála). Když jsem se najedl, zašel jsem se podívat do obchodu s předměty týkajícími si New Jersey Devils, kde jsem si koupil jednu mikinu. Poté jsem zapadl do baru naproti hale a v rámci předzápasové přípravy jsem do sebe kopl dva kousky – Bud Light (je to voda, to je jak vypít půl českého piva).



Zatím již otevřeli halu, jejíž vlastní ledová plocha s hledištěm je dokola lemována desítkami obchůdků s předměty nesoucími logo New Jersey Devils, ale hlavně pitím a jídlem. Koupil jsem si Nathanův hot dog, který jsem hned slupl, pepsi colu a šel si sednout na své místo. Tušil jsem, že musí dojít na rozbruslení a taky že ano. Asi půl hodiny před začátkem zápasu vyjely oba týmu New Jersey Devils (NJD) a Caroline Hurricanes (CH) na ledovou plochu, hráči se rozcvičovali, do toho všeho z kostky nad ledem s reproduktory hřměla hudba, světla blikala, no prostě je to show se vším všudy. Těsně před zápasem jsem v hledišti zaslechl češtinu a potkal tak mladý pár také z Brna (dokonce také z Bystrce), který se přestěhoval za prací do New Yorku. Krátce jsme pohovořili, říkali, že potkávají na zápasech hodně Čechů a že holt pro Američany není hokej sportem číslo jedna a že skutečně mnohdy velké množství fanoušků tvoří Evropani, kteří se přijeli podívat na své hráče v NHL.



Samotný zápas mi do jisté míry přinesl rozčarování – v televizi ty zápasy vypadají jako strašně rychle, důrazné, což je nakonec asi hodně dáno emotivními komentátory. Na NJD je evidentí, že jsou hráči z formy a že je trápí vleklá marodka (např. Eliáš s Havlátem nehráli), co do tempa to bylo jako v české extralize (nebo bych se na to měl dívat z opačného úhlu – extraliga svou kvalitou šlape NHL na paty;-)). Rozhodně ale toho zápasu nelituji a už se těším na zbylé dva. Chci jen říci, že podání hokeje v televizi hodně mate. Ten včerejší zápas (a možná tak to bude i u všech zápasů v NHL?) je prostě hlavně show a společenská událost. Pro mne totiž bylo nepochopitelné sledovat, že namísto sledování hry si mnozí diváci kolem mne něco ťukají do mobilu, podívají si, jako když jsou na pokec do hospody... Ostatně tomu také odpovídala atmosféra v hledišti – byla poklidná, zcela nesrovnatelná s tím rachotem, co se děje v české extralize, nemluvě o Kometě. Každopádně jsem si zápas i přesto, že NJD prohráli 1:2 po nájezdech (holt velká marodka a ruku na srdce - Jarda je z formy, byť tam měl dva tři momenty, kdy zahrozil nebo si z obránců udělal andule), užil a jak jsem již uvedl, těším se na další dva, je to fakt svátek. Po zápase jsem se s tím párem z Brna ještě jednou potkal, říkali, že v Madison Square Garden, kam mám jít 27. prosince na další zápas, to je prý ještě lepší, nejen atmosféra, ale i ta hala, takže už se těším.
Poté jsem již šel na vlak zpět do New Yorku, kam jsem přijel asi tak v 22.50, ale jako na potvoru dlouho nejelo metro. Tak to v New Yorku nejednou bývá, že nějaký linka vynechá, no prostě čekal jsem tam více jak dvacet minut, než konečně linka přijela, ještě štěstí, že stavěla přímo na mé stanici, takže jsem se na pokoj dostal chvíli před půlnoci a šel hned spát. Tento zápis píši ráno 24. prosince a jsem z toho včerejšího cestování – jak se říká – pobóchané, takže to dnes vezmu zase relaxačně. Půjdu se za chvíli nasnídat, zkusím ještě na hodinku usnout a pak možná zajedu do Jersey Gardens (obchodní centrum) podívat se po riflích a botách... no uvidím, je Štědrý den, jestli jej ale nakonec nebudu světit, že zůstanu doma, půjdu jen na krátkou procházku kolem a zkusím někde koupit fish and chips.:-) Uvidíme...



Středa 24. prosince

Místo fish and chips jsem si nakonec ke štědrovečerní večeři dal kuře BBQ s rýží a místo pro televizní večer typické pohádky jsem si na YouTube pustil 30 případů majora Zemana, díl Štastný a veselý, ať to k dnešku trošku pasuje (no odehrává se to na Silvestra, ale ten název…).
Předtím vším tím se toho ale dnes nic moc nedělo. Po včerejším hokeji jsem byl opravdu utahaný, do toho celý den pršelo, kvůli zítřejším Vánocům (jak víme, Američani je slaví 25. prosince) už muzea zkracovala otevírací dobu, no prostě nikam se mi nechtělo. Tak jsem si na pokoji četl nebo si pustil na YouTube nějaký film a až po poledni jsem sjel metrem do centra, respektive do obchodu s komiksy, jestli tam náhodou nemají ten o první světové válce, který mne den předtím zaujal na výstavě dětské knihy. Neměli, za to tam měli kupu dalších, eh, škoda mluvit, člověk by tam byl schopen nechat celou výplatu… No ale nějaký jsem si koupil, to zase ne že ne…
Kvůli dešti nemělo smysl po městě chodit, tak jsem to pro dnešek odpískal a šel zpět na pokoj. Přes Skype jsem volal ke Klimešům, kde bylo evidentně veselo, ale obraz se příliš trhal a zvuk šel slabě, než aby mělo smysl to volání dále prodlužovat.
Zítra má být už jen pod mrakem bez deště, přemýšlím, že bych si zajel znovu nafotit promenádu na Coney Islandu, posledně z toho vznikla vcelku zdařilá černobílá fotka, tak s tímto bych fotil i zítra. V pátek má být podle předpovědi slunečno, tak to bych rád prošel Brooklynský most a zkusil nafotit panorama jižního Manhattanu… snad se předpověď naplní…


Čtvrtek 25. prosinec

Pořád tomu pobytu v NY něco chybělo a už vím co – Slunce! Navzdory předpovědi počasí, která avizovala déšť, bylo ve skutečnosti slunečno, odpoledne částečně oblačno. Konečně podmínky na focení. Však jsem dnes také toho nachodil.
V devět jsem vyrazil na Manhattan, abych nafotil vánoční výzdobu. Od chlapíka, který mi pronajal pokoj, jsem měl tip na 5. avenue od cca 14. ulice po 63. Vzal jsem to ale na 42. ulici, kde je vlakové nádraží Grand Central Terminal, abych si jej vyfotil a odtud pak šel pěšky na jih Manhattanu. Na Grandu se mi stala klasická školácká chyba – zapomněl jsem, že mám na foťáku vypnuté automatické zaostřování, naštěstí jsem si to uvědomil asi jen dvacet metrů od Grandu, tak jsem se vrátil a všechno nafotil znovu (a setsakramentsky jsem si pak už dával na to pozor).




Šel jsem tedy po 5. avenue, ale jaké pro mne bylo překvapení, že vyjma jednoho vánočně odzdobeného domu nebylo v podstatě nic z výzdoby k vidění. I tak jsem ale pořídil pár snímků, např. Empire State Buildingu nebo na 23. ulici tzv. Žehličky.
Na provozu v ulicích se fakt, že Američané slaví Vánoce až 25. prosince, projevily. Ulice byly plné hlavně turistů (ulicemi chodili hlavně lidé ověšení stejně jako já fotoaparátem), aut bylo na silnicích méně, až po poledni se začal vracet ruch do ulic, ale stejně to nebylo jako jindy, protože v podstatě všechny obchody byly zavřené.



Když jsem přišel k žehličce, tak jsem seběhl dolů do metra, neboť jsem byl rozhodnut hezkého počasí využít k nafocení promenády na Coney Islandu. Měl jsem štěstí, linka N jela do pěti minut a je částečně expresem, takže jsem na Coney Island dorazil asi po půl hodině jízdy.



K promenádě jsem šel kolem slavného fast foodu Nathan´s, kde se každý rok pořádá soutěž v jezení hot dogů. Loni jsem toto klání měl čest sledovat, a to tehdy padl v mužské kategorii nový rekord – 69 hot dogů, takže bylo pro mne zklamáním zjištění, že loňský vítěz se nepřekonal, ba dokonce klesl na konečných a vítězných 62 hot dogů.




Na promenádě již po obědě začal větší ruch, hodně Newyorčanů se sem přišlo projít, nejednou mne minuli běžci, tak jsem neváhal a pořídil pár snímků břehu Atlantiku, promenády a tamějšího okolí a vydal se do Nathanu na oběd. Chvíli jsem váhal, zdali si objednat žabí stehýnka, protože jsem je ještě nikdy nejedl, ale zachoval jsem se jako zbabělec a když jsou ty Vánoce, objednal jsem si fish and chips. Tipl bych to nějakou tresku, k tomu byly hranolky, tatarku, zeleninový salát a malý moučník. Zcela nepochybně se jednalo o nezdravou stravu, protože to bylo chutné.:-)



Z Coney Islandu jsem se rozhodl ještě zajet na břeh Brooklynu, z něhož je vidět panorama jižního Manhattanu. Rád bych se sem dostal někdy po setmění, abych natočil noční svítící Manhattan, ale to chce fotit ze stativu. Ten jsem však nechal na pokoji, tak jsem pořídil pár denních snímků, přece jen už to tam byla cesta navíc, aspoň jsem si omrkl, jak se tam rychle dostat a z kterých míst se dají dělat nejlepší fotky. Zítra by mělo být také hezky, tak si namyslím program tak, abych tam někdy v pět odpoledne dorazil, to už se začne stmívat...





Pátek 26. prosinec

Fotografická pranostika říká: "Na nebi sluníčko, vyfotit všecičko." a tak jsem už v půl deváte po zjištění, že je venku slunečno a nebe bez mraků, vyrazil směr Central Park. Hned na tomto místě malá odbočka: kdysi jsem měl v záhlaví svého facebookovského profilu vlastní motto "Pochopte, jak funguje newyorská podzemka, a pochopíte, jak funguje tento svět." A po dnešku si za ním pořád stojím. Zatímco v úterý mí vůbec spoje nepasovaly a po hokejovém zápase jsem skoro půl hodiny trčel na Penn Station, tak dnes jestli jsem na nějaký spoj čekal tři minuty, je to moc. Už hned ráno jsem zrovna prošel vstupními turnikety, když zrovna mi metro přijížělo. A tak to dnes šlo po celý den, dokonce i když mi jedno metro ujelo přímo před nosem, kupodivu do tří minut jelo další a to je v NY fakt kuriozita:-). No snad jsem si dnes nevybral v tomto štěstí na zbývající dny... Jinak kolejiště newyorského metra je jedno obrovské smetiště, nejednou jsem tam už zahlédl pobíhat i krysy a potkany, kupodivu uvnitř vozů metra je vcelku čisto, Američani (tj. i Američanky!) si běžně položí tašky na podlahu (Američanky, co jsou na české poměry nóbl oháklé, taky, dokonce i dámské kabelky), vůbec neřeší, že ta podlaha je od bot, které před chvílí chodily po nástupišti, ze kterého je to do kolejiště ani ne dva metry. Prostě New York!:-) Tak mi dnes přišel úsměvný níže mobilem vyfocený výjev s ulomeným koštětem v kolejišti. Název fotky by mohl být "Snaha byla”. Jinak to mi připomenulo, že včera jsem se cestou na Coney Island díval na graffiti podél nadzemní části metra a na jednom mostě vše říkající nápis "BROOKLYN, BABY!".



U Central Parku jsem vystoupil na 72. ulici s tím, že pomalu půjdu k onomu známému kluzišti, co se objevilo v nejednom americkém filmu. Cestou jsem fotil a fotil, panorama mrakodrapů kolem Central Parku, samotný park a pořád dokola. Na samotném kluzišti mne překvapilo, že je vcelku malé, je ve tvaru trojúhelníku, každá strana může mít tak 20-30 metrů.





Udělal jsem tam pár fotek a vydal se na 5. avenue pokračovat v trase, kterou jsem načal včera, jen s tím rozdílem, že jsem šel od 59. ulice dolů k 42. ulici. Ulice byly doslova přeplněné. Vánoce jsou pryč, Američané i turisté hromadně vyrazili do obchodů za povánočními slevami. Opravdu to přímo pod Central Parkem na 5. avenue byla hlava na hlavě, místy fakt problém se tím davem prodrat (to mi trvalo chvíli, poté jsem sáhl po jednoduchém fíglu – jít po okraji chodníku u silnice. Tam nikdo nechodí, přitom tam není žádný provoz, protože buď tam auta parkují nebo je tam lajna pouze pro autobusy, které nejezdí zas tak často, prostě chůze tam je bezpečná. Takto jsem tedy šel pomalu dolů a kupodivu v této hodní části 5. avenue už bylo vánoční výzdoby více – jakoby ty bohaté obchody a domy měly na výzdobu: Ralph Loren, Rolex, Trump Tower, Rockfeller Centre, Lindt atd.



Z 42. ulice jsem zamířil na metro v Grand Central Terminal, abych sjel znovu na South Ferry a odtud parníkem jel kolem Sochy svobody na Staten Island. Chtěl jsem využít slunečného počasí a nafotit si znovu Jižní Manhattan a zmíněnou sochu. Tentokrát jsem měl ale smůlu – jel zrovna jen parník bez otevřeného ochozu a fotit přes ušmudlané sklo prostě nemá smysl. Takže jsem se takto projel parníkem a pak se už vydal na pokoj, abych na chvíli vydechl před večerním focením.
Na pokoji zrovna opravář opravoval strop (v úterý v koupelně po nějaké rekonstrukci trošku zateklo – jen zvlhlá zeď – tak jsem se s chlapíkem (jmenuje se Ivo), který mi pokoj pronajal, domluvil, že to hned opraví), tak nemělo smysl se moc zdržovat. Prohodil jsem tedy pár slov s Ivem, je to opravdu fajn chlapík, je blázen do motorek, zajímá se i o další sporty, takže stejně jako loni i dnes jsme měli, o čem si chvíli povídat.
Poté jsem již jel na stanici York Street, ze které je to asi pět minut chůze na pobřeží Brooklynu, z něhož je výhled na jižní Manhattan i Brooklynský most. Akorát jsem dorazil včas, když začal západ Slunce. Strávil jsem tam asi dvě hodiny focením a nebyl jsem tam sám. Je to evidentně profláknuté místo, protože kolem bylo vícero nachystaných fotografů, foťáky na stativech a už to jen cvakalo. Od vody začalo být brzy chladno, tak jsem to zase zbytečně neprotahoval (přece jen tam je to skutečně o jednom záběru) a jak se setmělo, udělal jsem pár posledních snímků a sbalil si fotonádobíčko.



Cestou domů jsem si zašel nakoupit do obchodu a do bistra pro pizzu k večeři. Mimochodem ty obchody – kolikrát je to velikosti Alberta, Penny či Lídla v Česku, ale pokud jde o nabídku zboží, tak prostě nesrovnatelné – od jednotlivých potravin tolik a tolik druhů, prostě v tomto je Amerika úžasná. Dojdu k nápojům a jsou tam všechny možné příchutě, které by nás doma ani nenapadly, to stejné marmelády, brambůrky... To, co do pestrosti nabídky je v Česku ve větších prostorách typou Tesco nebo Globus, to prostě mají Američani v obchůdku o velikosti Alberta atd.
Po příchodu domů jsem si šel dát věci do kuchyně do ledničky a tam jsem potkal jednu ze spolubydlících. Totiž Ivův dům je jakoby rozdělen na dva, v každém je chodba, z níž se jde do jednotlivých pokojů, celkem jich tu může být tak 8-10. Když jsem tak přemýšlel nad koncepcí toho domu, tak bych se ani nedivil, že pokoj, se kterým sdílím společné WC a koupelnu, patří k druhé části domu. Prostě úplná kafkárna, už jsem si říkal, že si to hodím na papír, jak to tu vlastně architekti vyřešili. Není tedy divu, že v kuchyní narazím každý den na jinou tvář. Většinou jsme se ale jen pozdravili a dotyčný/dotyčná zalezl do svého pokoje. Dnes jsem se ale s jednou holkou, kterou jsem tu už potkal třikrát, pustil do řeči, myslel jsem, že je Američanka (včera si tu s jinou Američankou v kuchyni povídala plynulou angličtinou), ale ve skutečnosti je Němka. Tak jsme se tomu zasmáli, říkala, že tu je na studijním pobytu a že tu angličtinu nějak zvlášť neuměla, ale po půl roce už se do toho v pohodě dostala. Tak jsme si asi pět, deset minut povídali, prostě pohoda.
Teď už jsem po večeři, podíval jsem se na Malého pitavala a teď sledují detektivní klasiku "Po stopách krve" s nezapomenutelným majorem Kalašem v podání Rudly Hrušínského. Zítra plánuji – a myslím, že po dnešku a včerejšku zcela oprávněně – opět relaxační den zakončený dalším Jardovým zápasem. Pokud budou mít otevřeno, zajdu si do zdejšího International Center of Photography, má tam být výstava černobílých fotografií z Antarktidy apod., pak už byl sjel do slavné Madison Square Garden na zápas New Jersey Devils s New York Rangers. Doufám, že Jarda není zraněný a že mu to tam zítra začne konečně padat.



Sobota 27. prosinec

13.50 – Ačkoliv jsem původně plánoval zůstat na pokoji a odpoledne jít do International Centre of Photography a pak na zápas, nakonec – vida opět slunečné počasí – jsem jel na stanici Smith 9th Sts. Všiml jsem si jí onehdy cestou na Coney Island, že z ní je výhled na město, tak jsem se dnes tam vrátil, abych pořídil pár snímků Manhattanu i Brooklynu.



Poté jsem se rozhodl ještě jednou zajet do Rockefellerova centra vyfotit vánoční strom a onu známou sochu Atlase držícího zeměkouli (často se objevuje ve filmech, byla i v úvodní sekvenci titulků v seriálu 30 Rock). Přece jen včera ty fotky nebyly nic moc, obloha tam byla příliš azurová, tak jsem to chtěl zkusit s polarizačním filtrem.



Pak jsem si všiml, že součástí Rockfellorva centra je i obchod s oděvy Banana Republic, který mi byl v minulosti doporučen jako vcelku levný s kvalitním zbožím. Protože jsem již před cestou do NY přemýšlel do koupi riflích v NY, šel jsem se tam podívat a nakonec si dvoje vybral. Díky povánočním slevám jsem celkem zaplatil o 50 % nižší cenu a když si vezmu, za kolik se značkové rifle prodávají v Česku, myslím, že jsem rozhodně neprohloupil.
Cestou z obchodu na metro jsem došel k Radio City Music Hall, před kterým zrovna stála sprejerka stříkající různé obrazy. Jeden se mi líbil natolik, že jsem tu dvacku obětoval a koupil si jej. Jen ještě musím vymyslet, jak jej zabalit, aby se cestou nepomačkal (vidím to na vložení do dvou plechovek od Arizony).
Následně jsem již běžel na metro a jel domů na pokoj, abych si dáchnul před večerním zápasem…



14.01 - Už asi čtvrt hodiny mi tu pod okny neúnavně štěká nějaký ratlík, postupně to přechází v kvikot… ten je fakt neoblomný.:-)

15.43 - Štěká furt, už ne tak pravidelně.

22.12 - S tím metrem jsem to solidně zakřikl. Vůbec netuším, jak se mi to podařilo, ale po hokeji jsem sedl do metra, které jelo opačným směrem a navíc bylo expres, tj. zastavuje tak každou desátou zastávku. Než jsem si to uvědomil, ani jsem se nenadál a byl jsem skoro o sto ulic od hokejové haly druhým směrem. No stane se… Teď už sedím v metru správným směrem a čeká mne asi hodinová cesta, tak si krátím chvíli psaním zápisu na mobilu. Hokej skončil pro Devils bídně, prohráli s Rangers 1:3. Oproti úterku však podali výrazně lepší výkon a místy i Rangers přehrávali, Jarda měl dokonce dvě, tři šance, nechybělo moc. Snad se aspoň v pondělí proti Tučňákům bude dařit více. Madison Square Garden, kde se zápas hrál, je krásná hala, ale oproti té v New Jersey mi přišla nahňahňaná. To samozřejmě nemění nic na zážitku, newyorkští fanoušci mi přišli více aktivnější v povzbuzovaní než ti v New Jersey. Atmosféře české extraligy je to ale pořád nahony vzdálené.



Po příchodu do haly po obligátní prohlídce ochrankou jsem šel hned na místo, abych viděl rozbruslení. Po něm jsem si zašel na footlong hot dog, což lze přeložit jako "hot dog dlouhý jak noha" a taky že dlouhý je. Párek chutnal jak klasická cigára.



Při samotném zápase jsem si pořídil pár snímků a videí, dokonce i jedno s prvním gólem, tak mám nahrané slavení newyorkskými fanoušky, na jiném pak i házení čepic po hat tricku Derecka Stepana. Byť ne v podání New Jersey jsem v podstatě zažil vše hlavní - v úterý prodloužení s nájezdy i rvačku hráčů, dnes hat trick i v závěru power play New Jersey včetně neuznaného golu kvůli ofsajdu. Teď ještě kdyby se Jarda trefil.



Jinak během zápasu kamera sledovala, není-li mezi diváky nějaká známá osobnost. Během přerušení hry tak ukázali Tima Robbinse, který hrál v Útěku z pevnosti Shawnshank, Chrise Notha jinak pana Božského ze Sexu ve městě či Darryla McDanielse, jednoho z průkopníků hip hopu (poslední dva jmenované se mi podařilo vyfotit, když je ukázali na kostce nad ledem).

Zítra asi bez ohledu na počasí zajedu do Muzea moderního umění, kde jsou obraz Gaugaina, van Gogha, Pollocka, Warhola atd. Potom podle chutí půjdu možná ještě fotit.

P.S. Na pokoj jsem dorazil před půl dvanáctou, všude kolem na ulicích klid a mír, na chodnících nápisy "Don´t shoot me” nebo "Blacks live matter”...

P.P.S. Odpoledne za barákem štěkal pes, teď zase někomu tam pořád houká auto. Mně prostě někdo ten klidný spánek nepřeje, nebo já fakt nevím. :-)




Neděle 28. prosinec

Hned po snídani jsem jel do muzea moderního umění (tzv. MoMA – Museum of Modern Art), kde jsem v podstatě strávil většinu dne. Udělal jsem dobře, že jsem tam přijel hned na půl desátou, kdy otevírali. Nebylo tam ještě tolik lidí, ale již za dvě hodiny muzeum praskalo ve švech a fronta k pokladně se táhla až na ulici, zatímco já s ostatními ranními ptáčaty jsme byli hned odbaveni (a to nemluvím o šatnách, já byl u okýnka hned, v půl druhé, když jsem odcházel, byla fronta na 200-300 lidí.
Nemá smysl o výstavě moc hovořit, to se prostě musí vidět – jsou tam zastoupena jména jako Matisse, Manet, Monet, Gaugain, Van Gogh, Cézanne, Kokoschka, Picasso, Mondrian, Warhol, Picasso, Klimt, Pollock, Lichtenstein. Největší nával byl samozřejmě v patře s jmenovanými impresionisty, expresionisty, kubisty apod., poté v moderním americkém umění, tj. Pollock, Warhol a Lichtenstein.




Oproti loňksu byla výstava do jisté míry obměněna, takže to pro mne nebyla zbytečná investice (např. loni nebyly vystaveny Warholova Marilyn Monroe, Lichtensteinovy obrazy apod.). Pro mne byly nejpůsobivějšími obrazy ty od Pollocka – ta intenzita, s kterou tu barvu házel na plátno, musela být neuvěřitelna a doteď je z toho plátna cítit, barva se místy leskne, jakoby byla nanesena nedávno, no prostě zážitek. Také mne zaujala váza z včelího plástu, kterou vytvořil slovenský výtvarník, respektive do úlu vložil z lanek do rámků konstrukci vázy, tu vložil do úlu a zbytek během týdne dokonaly včely – prostě ten rámek obalily plástem. Strýc je včelař, zkusím mu takový pokus navrhnout, jistě jej s "nadšením" přijme.:-)



V muzeu jsem pobyl ty čtyři hodiny, což je fakt náročné, když tam není moc míst, kde si chvíli sednout. Otevřeně se přiznám, že ne ke všemu tam vystavenému přistupuji s pochopením. Kupříkladu mi uniká smysl obrazu, který není nic než bíle natřené plátno, nebo účtenka z Monument Valley (možná bych tu svou z jarní cesty našel, tak že bych si ji dal také zarámovat a dostanu se do MoMA). Připomenulo mi to prof. Jeřábkovou, co nás učila na knihárně Dějiny umění, když nám říkala, kterak jednou přišla v Brně do Moravské galerie a v jedné z místností nebylo kolem dokola nic než černá horizontální čára a tehdy si řekla "Tak toto fakt ne.” :-) Buď jak buď, některá díla pobaví, např. u toho níže zobrazeného se mi vybavil film Jáchyme, hoď ho do stroje. Ještě, že tam nebyl nikdo s lupou…



Když jsem veškerou expozici prošel, sjel jsem na Washingtonovu ulici nakoupit si něco k jídlu a cestou na metro jsem si vyfotil tamější park.Zítra plánuji dopoledne projít brooklynský most, pak relax a odpoledne do New Jersey na třetí a poslední zápas Jardy, který tu navštívím.





Pondělí 29. prosinec

14.10 - Zatímco včera bylo zataženo a místy trošku sprchlo, dnes ráno bylo slunečno, a tak jsem se rozhodl zajet k Brooklynskému mostu a přes něj to vzít na jižní Manhattan s tím, že bych pak se vrátil zpět na pokoj a před večerním zápasem si odpočinul. Vstup na most jsem našel vcelku rychle, nachází se mezi dvěma tříproudovkami, po kterých neustále jezdí jedno auto za druhým mezi Manhattanem a Brooklynem. Vlastní cesta pro mezi těmito silnicemi je rozdělena na dvě poloviny – jednu pro pěší, druhou pro cyklisty. Na mostě ale bylo brzy tak plno chodců toužících vyfotit si panorama Manhattanu, že neustále přecházeli mezi oběma pruhy, což nejeden cyklista nesl s nelibostí (ti slušnější téměř celou cestu přes moc zvoní na zvonek, ti drsnější kolikrát na pěší něco zakřičí).






Hodně jsem na mostě fotil, tak se cesta protáhla někdy do jedenácti hodin. Nejednou to chtělo notnou dávku trpělivosti, protože sotva jsem dospěl k nějakém pro mne zajímavému záběru, pořád se do něj motali ostatní fotící. V jednom případě do čtyřčlenná skupinka už vážně přeháněla, když na jednom místě se pořád dokola fotili tak, že jsem tam trčel asi tři minuty, načež jsem již zcela nekompromisně, ale slušně je požádal, abych na pár vteřin uhnuli a nechali mne fotit. Musí se ale nechat, že v NY obecně nejen turisté, ale samotní Newyorčané jsou v tomto směru dost ohleduplní, vyhoví si, když potřebují projít, vždycky řeknou své "Excuse me". Nejinak tomu bylo i v tomto případě, turisté na chvíli ustoupili, vyfotil jsem, co jsem chtěl, a šel dál.
Takto jsem postupně prošel celý most, který ústí na jihovýchodní části Manhattanu, kde již byla stanice metra, z níž jsem se vydal zpět na pokoj. A konečně došlo i na to, co k newyorskému metru patří – tzv. lokální metro, které zastavuje na každé stanici, se z ničeho nic změní v express stavící jen na vybraných zastávkách. Pro New York je to zcela běžné, že se takto metro snaží dohnat čas. Když jsme přijeli na stanici Jay Street – Metro Tech, z reproduktoru se ozvalo hlášení, že vlak se změní na expres. Hned na to několik cestujících z metra vystřelilo, někteří i prohodili nějakou nadávku, ale víc to neřešili. Prostě je to v New Yorku běžné. Sám jsem se rozhodl v metru zůstat a jet na Brodway Junction, odkud mohu buď na pokoj tu jednu zastávku dojít zpět nebo zkusit štěstí, že hned pojede lokálka opačným směrem (pohodlnost zvítězila, tu jednu stanici jsem sjel zpět a v poledne jsem byl už na pokoji).
Teď relaxuji, dívám se na YouTube, píši deník a dívám se na hodiny, že ani ne za 90 minut vyrazím směr New Jersey. Teď už to bude pohoda, už vím, jak je to s nakoupením lístku a nástupem na vlak, cestou ke stadionu apod. Podle času kdyžtak zase zajdu před zápasem na pivo.

22.49 - "Do třetice všeho dobrého i zlého," říká se a konečně to fakt vyšlo: Devils porazili Tučňáky 3:1, Židlický si připsal druhou asistenci a Jarda dal vítěznou branku na 2:1 a navíc byl vyhlášen první hvězdou zápasu. Škoda, že neproměnil i šanci, kdy jel sám na branku.
Zápas to však byl skutečně vyrovnaný. Kanadou opěvovaný Crosby otevřel skore, ale pak mi přišlo, že se v podstatě vyvrátil, zatímco Malkina bylo pořád vidět, tvořil hru. Během zápasu došlo i na dvě bitky, obě vyhráli hráči Devils, prostě zápas se vším všudy.
---
Odbočka: píší tyto řádky opět v metru na cestě domů a už asi pět minut naproti mně sedí nějaký pošuk, co si prvně jakoby chtěl zašívat rifle, pak pořád vstává a sedá a prohlíží se v odrazu okna, pořád se vrtí... prostě neposeda. Ale ostatní cestující ho ignorují, nevšímají si ho, holt asi s takovými mají své zkušenosti...
---
Ale zpět k hokeji: atmosféra opět poklidná, byť tentokrát častěji skandovali. Židlický byl dobře naladěný, protože při rozbruslení se zastavil i u diváků a jednomu z nich hodil puk (viz níže foto) nebo si pak jednu chvíli začal pinkat s pukem, jako s tenisákem (to mám na videu). Však taky ve všech třech zápasech, které jsem navštívil, hrál výborně. A také mi přišlo, že se Jarda i ostatní trošku zvetili a že by snad mohli konečně prolomit smůlu a začít zase vyhrávat. Každopádně i z toho zápasu jsem pořídil nejen fotky, ale i řadu videí, sám jsem zvědav, co z toho vyjde, chtěl bych to pak zkusit nějak sestříhat do nějakého videa na památku.
Jinak vedle mne seděl manželský pár s tříletým špuntem a fandili Tučňákům. Ten malý byl fakt kouzelný, už pochytil nějaké ty pokřiky, tak tam jimi nás všechny okolo chvílemi opravdu bavil, když dětským hláskem křičel "Let´s go Penguines!” Také se mi líbilo, že navzdory rivalitě týmu nepatřili tito rodiče mezi zahořklé fanoušky Tučňáků, co nezkousli, že se k nim Jarda po návratu do NHL nevrátil. Naopak synkovi hezky vysvětlovali, že Jarda v 90. letech za Tučňáky hrál a získal dva Stanley Cupy, že byl v té době nejlepším hráčem...
Po zápase jsem spěchal na nádraží, abych se brzy z New Jersey dostal do New Yorku. Na peroně jsem si všiml dívky s mladíkem, který byl oblečen do dánského hokejového dresu. Protože dnes hráli s Dánskem naši hráči do 20 let, zeptal jsem se ho, jak zápas skončil. Vzal to s úsměvem, podal mi ruku a povídá: "4:3 jsme prohráli." Tak jsme se tomu zasmáli, asi nečekal, že by tu někdo to mistrovství světa sledoval. Když jsem vytáhl mobil a sluchátka, že budu poslouchat hudbu, ještě na mě zvolal: "Ne, prosim, domů to nevolej!" a smál se, tak jsme na sebe ještě spiklenecky mrkli.
Cesta do New Yorku proběhla bez problémů, i to metro je teď snesitelnější, protože pošuk právě vystoupil… Tentokrát jsem měl na spoje štěstí, všechno hned jelo...





Úterý 30. prosinec

Včerejšek mne tak odrovnal, že jsem se dnes probudil až kolem půl deváté. Asi půl hodiny na to jsem se rozjel do města, nejdříve do Internatinal Center of Photography. Aktuálně tam probíhá výstava fotografií Sebastiãa Salgada, brazilského fotografa. Ten chlap zcestoval celý svět, byly tam fotografie z Antarktidy, Afriky, Jižní Ameriky, Sibiře, Papuy Nové Guiney, Indonésie... a všechno v mé oblíbené černobílé, ale nafoceno tak, že člověk si hned představí, jak to asi vypadá v barvě. Fotit se tam nesmělo, ale přes Google lze fůru fotek nalézt.
Z centra jsem se poté vydal na 57. ulici do Niketownu, jak je nazván tamější obchod firmy Nike, přičemž cestou jsem pořídil pár fotek jak z Times Square, tak i okolních ulic.




Přitom jsem se Cestou jsem se znovu dostal na 5. avenue, kde tentokrát u profláknuté skulptury LOVE stála fronta především mladých lidí toužících se před nápisem vyfotit. Když jsem to viděl, dostal jsem okamžitý nápad na vlastní fotku, kterou jsem nazval "Fronta na lásku". :-)



Pak jsem již přišel do Niketownu, zaujaly mne tam jedny tenisky, tak jsem si je koupil. Když se teď dívám na Internet, za kolik se asi prodávají u nás, zjišťuji, že jsem ušetřil asi tak 240 Kč (a to s ohledem na fakt, že při platbě kartou se mi to přepočítává podle kurzu z dolaru na euro a z něj na koruny).

Jinak teď tu je skoro sedm večer, před chvílí jsem cestou do kuchyně potkal novou spolubydlící, která nahradila tu Němku. Je to Francouzka, která je tu také na studijním pobytu, chvíli jsme si podívali, ptala se na nějaké tipy, co vidět v New Yorku… No může jí být tak dvacet, je to taky odvaha, takto úplně naslepo se vydat do světa, ale myslím, že brzy zjistí, že NY je v pohodě… A mne zítra tu čeká poslední den, čtvrtek nepočítám, to už bude balení a odjezd na letiště a odlet. Zítra bych si chtěl zajet do obchůdku s donuty, ať ochutnám také jiné, než co se prodávají v Lidlovi ači Albertovi, a pak se projdu Chinatownem, pořídit ještě pár fotek. Snad se zase vyjasní a nebude zataženo jako dnes… Uteklo to…




Středa 31. prosinec

Poslední den v NY. Zítřek prostě už nepočítám, ten je o dobalování, cestě na letiště atd.
Snažil jsem se i dnešek aspoň trochu ještě užít, zvláště když zase vysvitlo Slunce, ale únava se už dostavila, už i jen těch pár schodů z přízemí do pokoje cítím v nohách, nachodil jsem toho tu dost a dost. Přesto jsem vyrazil na Manhattan, respektive South Ferry, abych do třetice pokusil štěstěnu, jestli přece jen nenarazím zrovna na loď, na které lze vyjít na otevřený ochoz, z něhož by byly lepší fotky. Ráno v půl desáté tam ještě nebylo moc lidí, a proto jsem na Staten Island jel i přesto, že opět tam byla jen ta celá uzavřená loď. Říkal jsem si, že kdyžtak na Staten Islandu počkám na další loď, že tam bude pořád méně cestujících, co pojede zpět na Manhattan, než kdybych čekal na další na South Ferry. Sotva jsem vystoupil na Staten Islandu, tak jsem si zasportoval i zaspurtoval, protože zrovna se na Manhattan vracela loď s otevřeným ochozem. Takže nakonec se zadařilo, za hezkého počasí jsem si nafotil Sochu svobody i jižní Manhattan.



Protože jsem již totálně vyčerpal limit peněz na kartě na metro (po uplynutí týdenní lhůty pro kartu bez limitu jízd jsem čerpal z té karty, jak jsem si na ni dal po příletu do NY dvacet dolarů a pak mi ji nešlo změnit na bezlimitní) a nechal si tam peníze jen na jízdu zpět na pokoj, vydal jsem se pěšky do Chinatownu.
Nejdříve jsem si zašel na světoznámou Wall Street. Kousek od ní je známá socha býka, která je symbolem "síly a moci amerického národa".1 Po chvíli čekání se mi podařilo ulovit aspoň jeden snímek býka, aniž by před ním stál a pořizoval si selfie. Poté jsem již šel na onu ulici, kde se denně dělá ekonomika celého světa a kde jsem se však marně rozhlížel a hledal ony ve Švandrlíkových Černých baronech opakovaně zmiňované vrahy z Wall Streetu. Naopak tam byla fůra turistů fotících se před sochou George Washingtona a mezi nimi sem tam několik procházejících finančníků.




Z Wall Streetu jsem pomalu šel směrem k Chinatownu, k němuž se jde kolem Brooklynského mostu. Jižní Manhattan je na rozdíl od jeho severního části pozůstatkem původní kolonizace a vyznačuje se různými křivými uličkami, takže není tam těžké zabloudit, pokud člověk pořád nemyslí na směr, kterým má jít. Ne že bych tam zabloudil, ale podařilo se mi tam šlápnout do bílé barvy, kterou někdo zaplňoval mezeru mezi panely chodníku (proč bílou barvou a ne třeba asfaltem, toď pro mne záhada). Ale nebyl jsem sám, kdo tam udělal kolem bílé ťápoty, naštěstí jsem to rychle zjistil a botu si očistil.
Pomalu jsem tedy tak přišel k parku, k němuž na Manhattanu ústí Brooklynský most. Zrovna tam byla partička mladíků, která tam vystupuje, tančí na hudbu break-dance, dělají různá salta apod. Podíval jsem se na jejich krátkou show, byli skutečně šikovní, ale trošku moc tlačili na pilu s výběrem peněz. V polovině svého vystoupení totiž vybrali z davu okolo asi 12i letého kluka, kterého jeden z mladíků saltem přeskočil. Nato vybrali další dobrovolníky, aby jich onen mladík přeskočil více naráz. Tady ale mladíci ztratili ve svém vystoupení tempo, protože začali obcházet dat s prosíkem o nějaký dolar (v pořádku, to šlo vcelku rychle, sám jsem jim do tašky jednodolarovku hodil), ale pak začali z těch dobrovolníků, čekajících na přeskok přes ně, tahat dokonce dvacet až šedesát dolarů, lidi v davu začali být netrpěliví, prostě to ztratilo grády. Nakonec jeden z mladíků asi pět za sebou stojících osob přeskočil, ale přišel mi ten závěr rozpačitý – na to, že šlo o závěrečný skok byla před ním příliš dlouhá proluka s výběrem peněz. Holt, ještě mají co dopilovat.;-)



Po vystoupení jsem kolem soudní budovy v NY přišel do Chinatownu, který hraničí s Little Italy (Malá Itálie). Pro Chinatown je typické velké množství domů majících v přízemí obchůdky a restaurace. Člověk si tam někdy připadá jak na tržišti za Priorem, protože většina krámků nabízí různé cetky, jako jsou hodinky, náramky, řetízky, přičemž asi nepůjde zrovna o značkové zboží. Obchody i restaurace mají nápisy více v číntštině než v angličtině, takže člověk si opravdu připadá jak někde v Pekingu. Naopak Little Italy se vyznačuje především tím, že obchody nesou italský název, jinak všechno ostatní je v angličtině, a že mnohdy je vše laděno do barev italské vlajky, tj. zelené, bílé a červené. Tak jsem si tam udělal pár fotek a vydal se zpět k Brooklynskému mostu.




Rozhodl jsem se totiž jej znovu přejít s tím, že na straně Brooklynu z něj dříve seběhnu po schodech do čtvrti, kde jsem narazil na vcelku dobře zásobenou samoobsluhu. Tam jsem si nakoupil na zbytek dneška a na zítra. Měli tam mimochodem teplý půlt s různými jídly prodávanými na váhu. Tak jsem si do misky hodil nějaké vepřové žebírko, barbeque kuře, k tomu rýži, bylo to opravu výborné. Pak jsem již jel na pokoj, předtím jsem si však potřeboval dobít na metro kartu peníze na zítřejší cestu na letiště, respektive na Jamaica Street. Zde ale vznikl zádrhel, protože automat nepřijímal mou kreditní kartu ani papírové bankovky a mince jsem neměl. Hlavně mne to nepříjemně překvapilo s tou kartou, protože o zastávku dál na Ralph Avenue, kde jsem si minulé pondělí kupovat onu kartu bez limitu, mi automat kartu vzal bez problémů. Nejen při tomto pobytu, ale i při předchozích dvou cestách po USA jsem se opakovaně setkával s jistým problémem s kartou, kterému pořád nemohu přijít na kloub – někde kartu použiji a funguje, zatímco jindy po mně chce PIN nebo ZIP code. Protože ale automaty neočekávají v Česku vydanou kartu, tak mají problém přijmout PIN a zadávat ZIP code, což je směrovací číslo v USA, je pro mne jako cizince nesmysl. Nejednou se mi stalo, že když jsme při cestě napříč USA kupovali benzín, tak od stejné firmy (např. Shell) jedna pumpa mi kartu vzala, jiná ne. Fakt záhada. Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem zašel do obchodu, poprosil o vyměnění papírových bankovek za mince, a tak jsem si kartu dobil.

Nyní jsem již na pokoji, za pár minut v Česku začne nový rok, zatímco tady až o šest hodin později. Hádám, že v Česku vrcholí gurmánská likvidace tisíců chlebíčků, na Internetu čtu, že jako každý rok zase musí pár lidi zaměstnat záchranáře, no prostě normálka... Já si dám k večeři zbytek pizzy od včerejška a jak mi sušička dosuší vyprané věci, začnu pomalu balit, abych zítra už dobalil jen maličkosti a v poledne se vydal na letiště. Uteklo to...




Čtvrtek 1. leden

15.16 EST (21.16 SEČ) – Sedím na letišti JFK, jsem již kompletně odbaven, mám za sebou i klasickou prohlídku ochrankou a čekám na nástup, který by měl začít za necelé dvě hodiny. Ale co tomu všemu předcházelo...
Již včera večer jsem se šel balit a byl to vskutku boj. Mým cílem je vždy vše dostat do velkého batohu včetně malého baťůžku, co si pak brávám do letadla. Chci prostě mít při chůzi volné ruce, abych mohl řešit nákup jízdenky na air train apod. a ne být ověšen ať zepředu na hrudi nebo v rukou dalším zavazadlem. No nakonec jsem do batohu všechno dostal kromě oblečení na spadní, ručníku, toaletních potřebh apod.
Pak jsem již šel spát. Zalehl jsem v jedenáct večer, ale jako obvykle před odletem nervičky pracovaly a nemohl jsem usnout, zabral jsem až někdy před jednou ráno. Takže jsem o půlnoci poslouchal, jestli budou v okolí nějaké bujaré oslavy příchodu nového roku, ale kromě několika petard a ran někde v dáli nebylo nic slyšet a ještě před čtvrt na jednu již vše utichlo. Buď tedy byli všichni na Times Square nebo to ve skutečnosti Američané zas tak neprožívají.
Ráno jsem se probudil po osmé hodině, na snídani jsem dorazil zbytek pizzy, díval se přes internet na nějaké pořady a kolem půl dvanácté se začal dobalovat, abych ve dvanáct, což byl termín, do kdy jsem musel odejít, protože již dnes ve čtyři mne vystřídají jiní hosté, z pokoje vypadl. A právě v půl dvanácté začala ta správná legrace, protože jak jsem začal dobalovat, pokaždé jsem něco zapomenul do batohu dát. Už jsem měl za to, že mám všechno v batohu, když jsem si uvědomil, že pořád mám na stolku notebook. Takže malý baťůžek z velkého ven, abych tam dal notebook. Zase jsem měl zabaleno, když vidím na opěradle židle u topení ručník. Tak zase rozbalení, byť tentokrát jsem ručník dal nahoru do batohu, překryl jsem jím věci pod ním. Zaklapnu horní "víko" batohu, podívám se k zemi a na nohou vidím pantofle. To už na mne šly fakt mrákoty,:-) tak jsem se zdravě nas.... a vyřešil to tak, že jsem pantofle vmáčkl mezi hadry, které jsem měl srolované v roličce v igelitovém pytli, který byl přivázán ke spodku batohu. Nakonec jsem ale vše včas stihl, naposledy se rozhlédl po pokoji a vyrazil směr zastávka Rockaway Avenue, kde mne čekalo další překvapení. Byly tam totiž jen přístupy na peron směřující na Manhattan. Naštěstí jsem potkal na ulici milou paní, která mi vysvětlila, že když vstupem směr Manhattan sejdu na peron, tak úplně na jeho druhém konci jsou schody, kterými přejdu na peron druhý. Následně ale dodala, že kvůli tomu, že zde je namísto klasického turniketu vsupe točící se branou, kterou bych s batohem neprolezl, radí mi, abych šel na cca 200 metrů vzdálený druhý vchod,k co míří přímo na mnou potřebný perón.
Jak řekla, tak jsem učinil, ale než jsem tam došel, tak už fakt ten batoh byl na zádech cítit. Každopádně jsem to zvládl, přejel jednu stanici na Broadway Junction, odkud to bylo cca 12 stanic na Sutphin Bulvard-JFK, kde se již dá přestoupit na air train jedoucí na letiště JFK. Tam jsem měl neuvěřitelné štěstí, protože po výstupu z air trainu jsem spatři opuštěný letištní vozíček na kufry. Za jeho půjčení se tu na JFK platí šest dolarů, ale nějaká dobrá duše ho tu přede mnou nechala stát a letišní servis ještě nestihl vozík odvézt do boxu. Tak jsem jej popadl, hodil na něj bágl a jako král si vykračoval do odbavovací haly. Tady jsem musel čekat necelou hodinu, než otevřeli odbavovací brány. Mezi tím jsem si v automatu nechal po zadání rezervačního kódu vytisknout lístek a pak už počkal, odevzdal batoh (no snad se s ním v Vídni shledám) a šel ke kontrole ochrankou. Tam byla menší fronta, tak na deset minut, ale šlo to vcelku rychle. Po pokynu, abych si sundal pásek od kalhot jsem zjistil, že jsem nějaké kilo tu shodil, protože jsem měl v tu ránu rifle málem na kolenou. Ještě že jsem nakonec prošel jen klasickou bránou a ne tou skenovací, protože tam se musí zvednou ruce a asi bych světu dal na odiv své spodní prádlo.
Buď jak buď, jsem už odbaven a čekám na let, abych vydržel, koupil jsem si zbrusu novou koka kolu v zeleném hávu (chuťově se neliší od ostatních, myslel jsem, že to bude mít nějakou příchuť, třeba fefrmincky;-)). Byl bych býval dal tento zápis ještě na Internet, ale na rozdíl např. od letiště v San Francisu, tady není wi-fi zdarma k dispozici, takže nejdříve tyto řádky vyvěsím ve Vídni nebo až doma v Brně.

Když bych měl cestu zhodnotit, tak to lze dvěma slovy: rozhodně nelituji. Byť jsem byl v NY již počtvrté a tentokrát procházel místa, která jsem již znal, zase mne to město dostalo. Ta atmosféra, ten rej lidí různých národů a ras, vůně pečeného masa z pouličních stánků mísící se s vůní kávy, vonných tyčinek apod. z tisíců obchůdků, svérázná podzemka, která je špinavá a krásná zároveň, ve které se člověk setká s nejrůznějšími individui (teď jsem si vzpomněl, že včera v něm jeden kluk za peníze tančil, jindy v něm seděla totální peroxidní blondýna mající natupírované vlasy jak v 80. letech)... to se snad ani nedá převyprávět, New York se prostě musí zažít a prožít.
Hlavní důvod vánoční cesty byl splněn – viděl jsem Jágra naživo, navíc ve třetím zápase jej viděl i skórovat, prostě co více si od cesty přát. Přitom jsem si zašel do různých galerií a shlédnul nové výstavy, vyfotil si, co jsem potřeboval... je to prostě na pár dnů naprosté odpojení od každodenního života v Brně. S pokojem jsem byl opět navýsost spokojen, byl čistý, vytápěn akorát, mohl jsem si vyprat, kdy se mi zachtělo (mimochodem dodatek k cenám, sáček Tidu mne stál jeden dolar a vystačil mi na nějakých 6-7 praček), prostě pohoda...
Všem bych přál se do NY podívat, je to prostě hlavní město světa...




Pátek 2. leden

7.58 SEČ – Jsem ve Vídni, přistál jsem před cca půl hodinou. Bohužel jsem neměl štěstí a autobus do Brna, který z vídeňského letiště jede v 8.00, je beznadějně plný, tak tu budu muset počkat do desíti, kdy jede další, ve kterém mám rezervované místo.
Let byl bez problémový, jen nad Walesem to trošku házelo. Překvapivě tu letadlo přistálo o hodinu a půl dříve a let tak trval pouhých sedm hodin. To je oproti deviti hodinám a čtyřiceti minutám z Vídně do NY obrovský rozdíl. Už v NY před startem pilot hlásil něco ve smyslu, že panují dobré povětrnostní podmínky a že budeme mít vítr v zádech, tudíž bude let trvat jen sedm hodin. Ostatně až do oblasti na území naší republiky jsme letěli pořád tak 1050 km/hod. Během letu jsme dostali večeři (kuře s bramborovou kaší a zeleninou, zeleninový salát a malý kousek sacher dortu) a snídani (těstová kapsa plněná šunkou a sýrem).
Během letu jsem toho bohužel moc nenaspal, tak se dnes budu snažit celý den vydržet, budu se dopovat kávou a kolou, abych šel spát nejdříve tak v sedm, v osm. Ten let prostě byl příliš krátký, v podstatě jsme byli v polovině, když se dopodávala večeře, člověk ani nestihl usnout a už tu byla snídaně a hned po ní přistání.
No a tímto v podstatě končí deník... i když...?



Zpět na předchozí stranu

This template downloaded form free website templates