Čtvrtek 14. dubna 2022

Tak zase na cestě, pořádné cestě. Po dvou letech covidového půstu, kdy vyšel jen týden v Rakousku, opět směr USA! A tentokrát částečně služebně, protože mi vyšla žádost o návštěvu Columbia University v rámci univerzitního Global Staff Mobility (GSM). A teď aby vyšla i ta cesta, protože začátek nebyl tak jednoduchý jako v předchozích letech. Už někdy od Vánoc ze všech stran študuji covidové podmínky pro USA a zvláště den starý PCR test nijak neubral na stresu. Ale všechno popořádku…

Velmi optimisticky jsem si koncem října podal žádost do GSM a po jejím schválení začal s kolegyní z Columbia University skládat program. Přitom jsem stále sledoval podmínky pro vstup do USA, které se - pokud si dobře pamatuji v listopadu - naštěstí uvolnily a i občanům EU byl opět povolen vstup do země. Ten však má své podmínky a to negativní den starý PCR test nebo max. 24 hodin starý antigenní test odebraný zdravotníky a k tomu prokázání očkování či 90 dnů od prodělání nemoci.

Nevím, zdali to nazývat štěstím, ale v lednu jsem měl v práci pozitivní test a prodělal, naštěstí zcela bezpříznakově, covid. To ve mně vzbudilo naději, že jej znovu nedostanu a že by Amerika mohla vyjít. Každopádně jsem nechtěl nic ponechat náhodně a poslední měsíc se snažil maximálně dodržovat nošení respirátoru, nechodil jsem ke Kli a naopak se snažil každý týden ujít aspoň tak 10-15 km kvůli posílení kondice. Poslední týden jsem si pak i občas udělal domácí antigenní test, abych případně včas vše mohl stornovat.

Přesto celý dnes to byl jeden velký stres. Hned ráno na sedmou jsem zajel do Bohunic na PCR test. Ačkoliv mi tam naznačili, že by výsledky mohly být někdy po poledni, ještě o před třetí, kdy jsem vycházel z domu, jsem je ještě neměl.

 

Dnešek jsem strávil na home office a i když jsem se pilně věnoval dokončení návrhů na akvizice a aktualizaci studijního materiálu o citačních metrikách, pokaždé jsem nadskočil při každém cinknutí mobilu a zklamaně zjišťoval, že jde o nějakou jinou zprávu.

Na nádraží to byla úmorná cesta. Dnes se venku oteplilo, navíc v jedné ruce kufr, na zádech batůžek a přes rameno spánkový přístroj. No zapotil jsem se a zcela odevzdaně jsem dorazil na nádraží s tím, že že buď se ve Vídni otočím a pojedu domů, nebo to vyjde. Navíc vlak měl 40 minut zpoždění, tak jsem šel počkat na začátek prvního nástupiště. Bylo tam příjemně, ve stínu a až mne překvapilo, jak to čekání uteklo.

Před půl pátou konečně přijel vlak a někdy kolem páté došla SMS, že mám negativní test. Samozřejmě se dostavila úleva, ale na letiště potřebuji certifikát. Ten naštěstí o půl hodiny později přistál do mailové schránky, takže ve Vídni jsem již uklidněn vystoupil na Hauptbahnhofuu. Zde jsem sedl do autobusu 13A směr Skodagasse, kde jsem přestoupil na šalinu 44 a dojel k hotelu Donauwalzer. Až v autobuse, když jsem si sedal a opět si odehrál pohybovou ekvilibristiku při sejmutí batůžku a spánkového přístroje, jsem se v duchu plácl do čela “Tupééééc.” Totiž až tehdy jsem si všiml, že taška od spánkového přístroje má ze zadu pás, díky kterému jej lze nasadit na madlo kufru a nenosit na rameni. Jaké maličkosti mohou potěšít! :-)

Buď jak buď, na hotel jsem kvůli zpoždění vlaku dorazil až krátce před sedmou. Po zaregistrování se na recepci jsem zamířil na pokoj, kde jsem rychle vyprázdnil batoh, a pak zašel do nedaleké Billy koupit si něco na večeři a zítřejší snídani. Už se mi tu nechtělo chodit někam na večeři a jíst kdoví kdy. Chtěl jsem se prostě co nejdříve najíst, tak jsem v obchodě vzal nějaké tmavé pečivo, salám se sýrem, k tomu jemně perlivou vodu a jako odměnu za stres s testem v ledničce poslední vychlazený nealko Ottakringer Radler. :-)

 

 

 

Teď je čtvrt na devět, píši zápis prvního (a doufám, že ne posledního) dne a v pozadí se mi z Youtube přehrává česká bible Hospoda (zatím díly Zájezd, Stávka, Pes, Veselka). Jak to nyní dopíši, půjdu si poskládat věci v batohu, abych zítra na kontrole rychle vytáhl notebook, foťák a tak. Ostatně jdu na to…

Dnešní playlist

1. Hospoda (Zájezd, Stávka, Pes, Veselka)

1. A-Ha (best of)