God Bless Coca Cola! Můžete ji nenávidět, ale jedno se jí nedá upřít – staví! Celou včerejší noc jsem kvůli žaludeční nevolnosti strávil napůl v posteli, na půl na toaletě. Nezabral ani Endiaron, ale jakmile jsem vypil pár doušků Coca Coly, problémy jako když utnou. Opravdu výborné stavidlo.

Dnešní den tedy byl ve znamení únavy, a proto jsem uvítal volnější program. Nejdříve jsme zajeli do Morro Bay, což je přístavní město na cestě mezi Los Angeles a San Franciscem. Velmi mi připomínalo chorvatská přímořská města – oceán lemovala ulice s obchůdky a restauracemi nabízejícími jídla z mořských živočichů. Protože ještě nezačala sezona, procházelo se městem jen pár turistů, v ulicích byl klid, který místy protínalo vrzání dřeva nebo cinkání kovu z ukotvených lodí. Jediné, co narušovalo idylu, byla nedaleká továrna, která v daném místě skutečně působila jako pěst na oko.

Cestou do přístavu jsem si všiml jednoho holičství, v jehož názvu bylo slovo Bohemian. Nedalo mi to, vešel jsem dovnitř a zeptal se, proč toto slovo v názvu je, že to znamená český a že jsem z Česka. Ukázalo se, že majitelkou je emigrantka Zuzana, která v roce 1984 přes Jugoslávii prchla do USA. Byla mile překvapena, že narazila na jiné Čechy, takže jsme prohodili pár slov s tím, že jsme s Liborem přislíbili, že cestou z přístavu se ještě stavíme.

Když jsme přišli do přístavu, tak jsme jím pomalu procházeli, nakukovali do obchůdků a restaurací. Sám jsem se pak asi na dvacet minut posadil na jednu z laviček podél moře a po těžké noci odpočíval – pozoroval jsem, jak opodál skupina mužů vynášela z lodi různé věci do auta, jak uprostřed zálivu na malém ostrůvku polehávají lachtani či jak ulicí korzuje několik turistů.

Při cestě zpět jsme se ještě jednou za Zuzanou stavili a asi půl hodiny si s ní povídali. Ptala se nás na naši cestu, pak vyprávěla o svém útěku z Československa, bylo to prostě milé setkání.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V Morro Bay jsme takto strávili asi dvě hodiny a poté již zamířili na sever po silnici kopírující břehy Kalifornie. Díky tomu se nám naskytly neuvěřitelně nádherné výhledy na pobřetí Pacifiku. Místy jsme zastavili, abychom se pokochali krásou pohoří mizícího v Pacifiku, přičemž v jednom místě jsme narazili na rozsáhlou pláž plnou tuleňů. Bylo to lepší než v ZOO, od tuleňů nás dělilo jen pár metrů. Jednalo se o uzemí, kde v květnu obvykle tuleni bývají, než migrují do Mexika nebo na Aljašku.

Takto jsme tedy zvolna mířili na sever, než jsme dorazili do městečka Carmel, kde jsme se ubytovali.